Přepis: Jak to vidí Cyril Höschl – 6. dubna 2021

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Dobrý den přeje Zita Senková, máte naladěn Český rozhlas A zamyšlení nad tím, co hýbe společností. Dnešní pozvání přijal psychiatr prof. Cyril Höschl, ředitel Národního ústavu duševního zdraví, buďte vítán, dobrý den.

Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Dobrý den vám i posluchačům.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Zajímat mě bude například to, jaká je z vašeho pohledu solidarita společnosti se zdravotníky. Jak se personál pečující dlouhé měsíce o pacienty s covidem-19 vyrovnává s dlouhodobým stresem. Přeji nerušený poslech. Doznívají Velikonoce, již podruhé v pandemii. Myslíte si, pane profesore, Höschle, že jsme je kvůli přísným restrikcím prožili intenzivněji, možná i duchovněji?

Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Já si myslím, že jsme je především prožili jinak. Soudě podle vlastní rodiny a vlastních vnoučat, tak si nemyslím, že by to bylo intenzivněji, možná intenzivnější byly naše vzájemné kontakty, protože jsme byli vlastně po dva dny jenom spolu. Na druhou stranu vím, že jim nesmírně chyběla celá ta tradiční atrakce, na kterou se těšili, těšila ta vnoučata. A to znamená chodit po sousedech s pomlázkou a přinést košík plný vajíček a čokolády a bonbonů a to je něco, co jim vždycky přinášelo radost a byl to takový oběžník jara. A to se muselo letos víceméně vynechat, čili na jedné straně možná z hlediska těch vnitřních vztahů v rodinách pokud ty rodiny fungují, tak to mohlo být intenzivnější. Na druhou stranu určitě byly o mnoho ochuzené. Především byli ochuzené o ty vnější znaky, ale o ty jde také. Já vím, že se říká a řada mých přátel to tak vnímá, že je to příležitost obrátit se spíš k tomu vlastnímu duchovnímu obsahu těch svátků, ať jsou to Velikonoce, svátky jara, pesach nebo kdo co slaví. Na druhou stranu to je pravda a možné jenom u části lidí, kteří svou průpravou, založením a tradici to takhle vnímají, ale to nemůžeme chtít po každém. Jsou tací, kteří v tom vidí příležitost vyrazit do přírody, sejít se s přáteli, chodit po sousedech s pomlázkou a ti byli ochuzeni, čili.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
A nebyli bychom vlastně více ty rodiny spolu než dříve?

Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
No určitě ano nebo domnívám se, že ano. Jenomže, jak už jsme na jiných místech, kdy jsme se bavili o dopadu na děti a mládež, dopadu myslím té pandemie, zmínili. Tak na jednu stranu skutečně to umožňuje to, co se děje ty restrikce daleko intenzivnější komunikaci v rodinách, že ti otcové najednou na home officu jsou doma, místo aby byli celý den pryč někde v práci. Na druhou stranu mnoho rodin nebo rodičovských partnerských vztahů je konfliktních. A to je tedy prostředí, které také není úplně výživné. Čili jestliže se spojí ponorková nemoc s konfliktním partnerským vztahem rodičů, tak je někdy lepší, když to dítě to prostředí občas vystřídá, jde do školy. Takže ne vždycky to co obecně ano je prospěšné kýžené a platí, tak ne vždycky je to uskutečnitelné, protože prostě polovina rodin nebo polovina párů se u nás rozvádí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Vyplynulo napovrch právě mnohé z toho co jste i teď naznačili ty skutečné vztahy, například mezi námi, mezi přáteli, mezi kolegy, v rodinách?

Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Tak jakkoliv se neustále volá po tom, že vnější ohrožení globálního charakteru, ať už jsou to povodně, zemětřesení, požáry, ale také takováhle infekce nebo nákaza pandemický se šířící, si koledují o nějakou solidaritu, o nějakou sounáležitost. A odložení těch vnitřních sporů a řekněme politických osobních a jiných rozepři. Tak v případě této pandemie se obávám, že se tak neděje, že sice ta potřeba určité solidarity a sounáležitosti je deklarována, ale není nějak univerzálně naplňována. Naopak mně připadá, že ty propasti, které zde už byly. Nezapomeňme, že celá ta civilizace už je delší dobu vystavena různým dilematům a výzvám, ať už jsou to spory o změnu klimatu, ať už je to politická korektnost, feminismus. V Americe /nesrozumitelné/, tak to jsou všechno víceméně nadnárodní výzvy, které tu společnost rozdělovaly. Vezměme si, jak příkře jsou rozděleny politické scény, ať už u nás nebo v Americe za Donalda Trumpa. Takže se ty příkopy teď tou pandemií nezahlazují. Ta solidarita jaksi nevzniká navzdory tomu společnému nebezpečí nebo té averzi, ale spíš se prohlubují, a to je něco, co lze pozorovat u nás na všech možných úrovních od té globální politické, až kde prostě nikdo nemá s nikým příliš slitování, až po ty rodinné vztahy, které můžeme spekulovat, že jsou, či nejsou a do jaké míry narušeny. Ale my to jenom, my jenom nespekuluje. My o tom máme víceméně přímé důkazy nebo svědectví na základě analýz obsahu toho, co lidé volají na různé krizové linky a linky důvěry a linky pomoci. Jejich zátěž také stoupla vinou té pandemie už od loňského jara.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Když se, pane Höschle, mluví o solidaritě, koho tím vlastně myslíme, respektive s kým a jak být solidární? Jsme například jako společnost solidární se zdravotníky, jak se říká v první linii. Mám teď na mysli personál, který v nemocnicích pečuje o pacienty s covidem-19, ale samozřejmě i o další.

Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Já než na tuhle otázku, na kterou nezapomenu, odpovím, tak bych chtěl před závorku vytknout jeden důležitý moment, že my máme tendenci všechno, všechno paušalizovat a řekněme generalizovat v tom smyslu, že dělíme profese na ty, které jsou a nejsou přetíženy. Obyvatelé na ty, kteří jsou a nejsou ohroženi. Říkalo se senioři, že jsou ohrožení. Teď už se zjišťuje, že jsou ohroženy i jiné věkové kategorie a podobně. A že je třeba za každou cenu se snažit neopustit ten reálný pohled, který je vždycky mnohem složitější a snažit se diverzifikovat. My vidíme například i na základě těch studií o dopadu pandemie na duševní zdraví, že ten dopad je velmi různý, že na některé skupiny populační dopadá ta celá situace, včetně těch restrikcí daleko citelněji a daleko hůř, než na jiné. A zrovna tak je to s tou solidaritou a teď se vracím k té vaší otázce. My si můžeme představit solidaritu na několika úrovních od té symbolické a ta je například krásně pozitivně demonstrovaná těmi kříži na Staroměstském náměstí, protože jestli je zde skupina nebo podpopulace našich spoluobčanů, která si zaslouží solidaritu tak jsou to pozůstalí obětí té koronavirové nákazy. Čili to je první určitě skupina obyvatel, se kterou by se solidarita měla vyjádřit. A to nejenom na té symbolické úrovni, ale pak i na té individuální. A to vidíme v jednotlivých případech kolem sebe. Vidíme, že jsou si neustále ještě blízcí třeba ti, kteří se do té doby příliš ani neznali a najednou se v sousedství něco přihodí. Ta solidarita se projeví nádherným způsobem. Nám se stalo to, že maminka mé ženy byla vytopena kompletně, prostě tekla nějaká hadice v kuchyni a ráno se probudila, celý byt plaval a najednou se vynořili sousedi, se kterým se ani příliš neznala, místo aby jí nadávali, protože vyplavila byt, který je pod ní a který byl čerstvě vymalovaný, tak se tam sešli, aby jí honem pomáhali a téměř devadesátiletou paní z toho nejhoršího malérů vyvedli. A to je projev solidarity, která je neokázalá, nezištná, zcela spontánní a tak se děje i v souvislosti s tou pandemií. Vy možná máte na mysli, jestli existují třeba profesní skupiny těch, kteří nasazují své zdraví a někdy i životy v daleko vyšší míře než ostatní. A to jsou nepochybně zdravotníci na těch jednotkách intenzivní péče covidových odděleních a ti, kteří obsluhují, řekněme, ventilátory a přístroje na mimotělní oběh a tak, v případě těch nakažených. A jsou to ale i jejich nejbližší, protože to je obrovský zátěž i pro rodinu a hned se vrátím k té solidaritě, ale jsou to samozřejmě i záchranáři v první linii, kteří nesou kůži na trh v těch prvních kontaktech, kdy se ještě neví, o co jde, ale jsou k tomu, k těm případům volání. A pak jsou to samozřejmě i hasiči, policajti a ti, kteří přicházejí v první linii do styku s lidmi v této situaci, kde se jinak předepisuje lockdown. No jo, jenomže k té solidaritě, a proto jsem zmiňoval tu diferencovanost. Je třeba si zase říct, že i v tom zdravotnictví je to velice různé, že jsou oddělení a kolegové, kteří jsou extrémně přetíženi, k smrti unavení a tam ta solidarita byla, by se měla vyjadřovat, vyjadřovat i v těch přilehlých oblastech, jako je třeba školství. Já vím od dcery, že záchranáři mezi sebou měli takovou solidaritu péče o děti, protože když jsou ve službě a jsou zavřeny školy, tak co s těmi dětmi. A to jsou všechno problémy, které nejsou v té první ráně, abych tak řekl domýšleny, protože ti, kteří jsou 24 hodin denně nebo ve třísměnném provozu, tak musí mít nějakou péči o ty děti zajištěnou. A teď když jsou zavřeny školy a babička třeba nefunguje nebo je daleko, tak co s tím.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Existuje tedy i solidarita mezi zdravotníky?

Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Existuje, čili taková solidarita, ale je to solidarita neorganizovaná, spontánní. Ta organizovaná ta existuje také a teď se dostávám k dalšímu bodu té nutnosti diferencovat. A to je soli solidarita nebo pomoc, abych tak řekl, kterou organizovaly různé jednak spolky a jednak oficiální psychiatrické kliniky a psychiatrická zařízení včetně našeho Národního ústavu duševního zdraví, ale třeba psychiatrie na 1. lékařské fakultě a další, které zřídily linky pomoci a přednostní pomoc ambulantní zdravotníkům a tu se ukázalo, že ten zájem navzdory té deklarované potřeby není velký. Za tu dobu od toho loňska, jestli to využilo pár desítek jedinců nebo zavolalo na tu linku, tu zkušenost máme my i tedy kolegové.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Promiňte, pane Höschle, na kolik je podle vašich informací třeba i běžná psychologická podpora ve zdravotnických zařízení. Víme, že to funguje například u policie.

Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
To je také různé, jsou některá zařízení. Vím například o kdysi popáleninové medicíny na Vinohradech a další vypjaté takové ty adrenalinové složky zdravotnického systému, kde se pěstovaly balintovské skupiny, kde psychologická podpora je, ale jak říkám, tahle ta nabízená oficiální pomoc není příliš využívána a zde je třeba zase diferencovat, protože si vezměme, že v těch vypjatých profesích, jako jsou záchranáři, jako jsou pracovníci zdravotníci na urgentních příjmech, urgentní medicínu, traumatologii a podobně, pracují lidi, který ten adrenalin přitahuje. Tam nejde dělat člověk, který by se tomu rád vyhnul. Čili oni ten stres víceméně nejenom vyhledávají, ale považují za normální součást své práce a je to pro ně motor. Teď je toho příliš, to je pravda. Na druhou stranu to jsou lidi, který z definice a z titulu volby svého povolání jsou vzdáleni nějaké potřebě vyhledávat psychiatry nebo psychology, proto to nedělají, aby se léčili. Dělají to proto, že jsou k tomu konstituování, takže sice ta situaci je přechodně daleko náročnější než jindy, ale zcela chápu to, že se pod tím hned nesesypou, hned nevolají, protože myslím psychologickou nějakou podporu a pomoc, protože by to do něj, do určité míry pro ně byl i jakýsi výraz nějakého jakoby selhání, což samozřejmě není pravda, ale oni to tak mohou vnímat. Vím to od některých z nich. A pak je důležité si uvědomit, že jsou celé oblasti medicíny, které můžeme, dobře nyní nařknout z nízké solidarity. Ale ono to je dané z povahy věci a organizace zdravotnictví, které nejsou vůbec nejenom zasaženy tou pandemii, ale jsou, když jsou zasaženy tak v opačném smyslu. To znamená její jejich výkon klesl, protože se odložila plánovaná vyšetření, preventivní prohlídky, ať už jde o onkologickou, kardiovaskulární, stomatologickou péči, odkládá se to. Jede se na půl plynu, ambuluje se distančně, a to jsou oblasti medicíny, kde ten výkon naopak klesl. Čili musíme rozlišovat, co máme na mysli, když říkáme zdravotníci. A z tohohle titulu teď mě kolegové možná sežerou, nepovažuji za úplně šťastné, to plošné odměňování všech, které je sice velice generózní, ale v téhle té situaci těch bombastických státních dluhů by i tohle si zasloužilo diferencovanou péči a diferencovaný zájem. To znamená někteří si zaslouží statisíce, jiní si zaslouží trochu ubrat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Prof. Cyril Höschl, psychiatr a jeho názory mají prostor na vlnách Českého rozhlasu Dvojky. Lidé nejenom v České republice se upínají k rozvolnění, což bude záviset na vývoji pandemické situace. Co obecně, pane Höschle, s námi dělá očekávání, upínat se na nějakou událost, toužit po něčem?

Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Tak očekávání je základním předpokladem našeho konání, protože je to zdroj motivace, o něco se snažit, protože se snažíme proto, že doufáme, že to bude mít nějaký výsledek, že se naše situace zlepší, změní, že něčeho dosáhneme. Tím nemyslím jenom peníze a kariéru, ale myslím tím uspokojení všech možných potřeb, včetně potřeby bezpečí, potřeby sounáležitosti, blízkosti, určitého kulturního, duchovního, uspokojení a podobně.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
A když to nevyjde, když to nedopadne dle našeho očekávání.

Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
A to chci říct, čili to základní východisko je, že to očekávání to pověstné světélko na konci tunelu je základní předpoklad toho, aby se vývoj nezastavil. Na druhou stranu, protože kdybychom si všichni řekli, tak je to úplně v háji, teď už se nedá nic dělat, stejně to neovlivním, takový ten fatalismus, někdy u nás předvolební, můj hlas nic neznamená. Tak na to abdikujeme a podle tohoto pak dopadá, tak to je základní předpoklad. Jenomže máte pravdu, že jsou situace a ta současná k nim do značné míry patří, kde to naše očekávání je frustrováno. To znamená neustále se jeho uspokojení odkládá. Schopnost odložit své potřeby nebo uspokojení svých potřeb je součástí určité zralosti osobnosti, ale ono to funguje jenom odsaď podsaď, protože zatímco když jsem nucen svou odměnu, satisfakci odložit o týden, o měsíc, o rok, tak mě to víceméně otužuje vůči stresu, tak jestliže jsem frustrován permanentně, tak ta frustrace působí jako vleklý chronický distres a ten má negativní dopady. Má negativní dopady nejenom na tu motivaci, že zjišťujeme, že vlastně nic nemá cenu, že se nic nezmění, ale má negativní dopad na tím, že jsou zvýšeny hormony stresové osy, tak má negativní dopad na třeba délku hojení, vyústění různých zdravotních potíží a taky imunitu a teď už se nám ten začarovaný kruh uzavírá, protože stav našeho imunitního systému a naší obranyschopnosti úzce souvisí s tím, jak také dopadneme v tom souboji s tou infekcí, to není jenom očkování, roušky, respirátory a dezinfekce, ale to je také do značné míry to, jakou máme imunitu. Všimněte si, že jsou jedinci, kteří třeba žijí s někým ve stejné domácnosti, kdo byl nemocen, chrchlal na ně, kašlal, pili ze stejného hrnku, sdíleli stejný vzduch a neonemocní ten druhý například v manželském páru a ten jeden je třeba v i dost těžkém stavu. Takové případy znám i ze svého okolí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Promiňte, svědčí to v tomto případě, který jste teď popsal, právě o té silné imunitě?

Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Nepochybně, to je jediné, čím si to lze vlastně vysvětlit.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Nebo jenom tím?

Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Těžko si dovedu představit, čím jiným by to mohlo být než tím, že ten odolný jedinec má nastavenou imunitu, ať už slizniční nebo její další složky tak, že i když s tím virem přijde do styku, tak mu nepodlehne. No a teď se vracíme zpátky k tomu, k té naději, k tomu světélko na konci tunelu, jestliže to je permanentně frustrováno, tak ta frustrace dříve nebo později jeli soustavná a intenzivní může vést, a to jsou, řekněme, souvislosti, které jsou prokázány a podloženy studiemi i k poklesu obranyschopnosti, tedy naší imunity.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Máme se tedy nastavit, sice se nezříct toho očekávání, ale postavit se k tomu nějak střízlivěji, nebo jak postupovat víte, abychom se nedostali do té frustrace nebo do toho začarovaného kruhu?

Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
No, teď už nastala doba, protože to trvá celé víc jak rok, kdybychom měli přehodnotit, co všechno udělat jinak v případě, že to bude pokračovat a co všechno by. Ono brečet nad rozlitým mlíkem, nemá smysl, ale má smysl se poučit, co všechno by se mělo udělat jinak v případě, že se do té situace dostaneme ještě opakovaně, nebo že neodezní úplně. Já si myslím, že a teď se dostáváme k úvodu toho našeho rozhovoru dnes, že především to co by se mělo udělat jinak, je právě ta diverzita, diverzifikace i nejenom obranných opatření, ale vůbec i té péče o nemocné, o nakažené, diverzifikace podpory, kterou poskytujeme jednotlivým složkám populace, ať už podle věku, podle profesí, podle osobnostního ustrojení a nakonec i podle té imunitní výbavy. To jsou všechno okolnosti, podle kterých se mezi sebou lišíme a liší se také dopad té pandemie na nás. A liší se tedy také to, co bychom měli dělat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
A jak to udělat?

Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Ty ustrašené je třeba chlácholit, že se zas tak nic moc neděje. A ty popírače strašit, že jestliže nebudou dodržovat ta a ta opatření, tak můžou taky umřít. Prostě ten přístup je o 180 stupňů různý, dokonce protichůdný podle osobnostního ustrojení ve stejné situaci. My to víme i ze zdravotní péči, kdysi jsme s kolegou Šimkem dělali takový přehled studií, které ukazovaly, že na jednotkách intenzivní péče jsou pacienti zhruba dvou takových osobnostních typů. Jedni jsou ti popírači, kteří si říkají, to není tak zlý a choděj na záchodech kouřit a pašujou si tam pivo a běhají po schodech a nedodržuji režim a druzí jsou ti ustrašený, kteří sledují ty svoje monitory v hrůze, že každou chvíli můžou umřít. Sledují, co se děje se sousedy, jestli jim to už nepípá a podobně. A k těmhle těm dvěma osobnostním, řekněme, skupinám bez ohledu na to, že mají stejnou diagnózu, leží tam třeba po infarktu, stejné oddělení, stejný doktor má zcela protichůdný přístup. Toho prvního straší a toho druhého tomu pomáhá vytvořit popření, tu obranu a takovéto vědomí, že zase se nic tak moc neděje. A ono to platí i v téhle té situaci, ve které jsme v té pandemii. A to je něco, co si asi ne dostatečně zatím uvědomuje a že jestliže jsme někde udělali chyby, tak to je v té nedostatečné diferenciaci toho přístupu a péče a preventivních opatření.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Situace kolem nás je také různá, třeba Německo od března rozvolňovala, pak postupně zpřísnilo, čísla nakažených prudce vyskočila nahoru, stejný vývoj byl v Itálii, kde celé Velikonoce platil tvrdý lockdown. Ve Francii jsou například zavřeny restaurace i školy, země potřetí v lockdownu. Nová vysoká čísla hlásí Nizozemí. Možná bych se ještě zeptala na naší zkušenost se životem, s omezením těch dosavadních zvyklostí, jestli se podle vás, pane Höschle, promítne do vztahu ke spotřebě či lépe řečeno k potřebě hojnosti.

Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Určitě ano, podle sebe soudím a možná, že ekonomové brzy o tom přinesu nějaká data z průzkumu toho, jak se mění trh, že během té doby toho roku téměř jsme shledali, že některé věci pro život tak moc nepotřebuje, že nepotřebujeme brouzdat každý týden s nákupními košíky po velkých nákupních centrech. Také se ten trh proměnil, určitě se to těžiště přesunulo do e-shopu, do nakupování po internetu, v míře do té doby nevídané a nemyslitelné to také přeskupí poptávku na pracovním trhu, protože najednou jsou zapotřebí ti, kteří to rozvážejí a nasáčkují a podobně. Čili tu ekonomiku to zasáhne určitě dramaticky a určitě dramaticky se proměnilo naše, abych tak řekl konzumní chování. Jestliže se ta modla konzumu nějakým způsobem omezí nebo vyvětrala, vyšuměla a oslabila, tak to je asi jenom dobře, protože klesneme na nějakou nižší vývojovou úroveň, ze které bude možno zahájit zase nějaký rozumný růst, který bude diferencovanější a zůstane jenom to opravdu potřebné. Na druhou stranu by asi nebylo správně se domnívat, že řešením z této situaci je vrátit se zpátky na stromy a pít vodu z potoka. Tak tomu asi není, přece jenom té civilizace a toho čeho dosáhla, by byla škoda. Nicméně nepředbíhejme a vezměme to spíš s cestou toho drobného sociálního inženýrství, jak říkal Karl Popper. To znamená činit drobné změny tam, kde je činit rozumné a v lidských silách a nepokoušet se o žádné revoluční převraty a ono se to časem nějakým způsobem ukáže a ten systém je natolik složitý, že se určitě vyrovná, ten má tolik záchranných a vyrovnávacích mechanismů, že se o budoucnost této planety neobávám, když se budeme chovat rozumně.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Jak říká a opakuje papež František, svět nebo ten starý život se už nikdy nevrátí a bude buď lepší nebo horší.

Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
No, tak to je tedy pravda trošku příliš univerzální, než na to, aby měla nějakou alternativu. To je jako když řekneme, že naše budoucnost bude buď lepší nebo horší, tak jistě jiná ani být nemůže. Ale je pravda nebo to co si z toho můžeme odnést jako fakt, že svět určitě nebude stejný jako do té doby a že nám zůstane nějaké poučení a zůstanou nám i změny ve způsobu našich životů.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Tak to vidí prof. Cyril Höschl, ředitel Národního ústavu duševního zdraví. Děkuji za váš čas, za váš pohled a přeji hezký den, na slyšenou.

Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Také přeji hezký den vám i všem posluchačům, na shledanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Mým zítřejším hostem bude ekonom Lukáš Kovanda, k dnešnímu ale samozřejmě i k předchozím rozhovorům se můžete vrátit díky aplikaci Můj rozhlas nebo také se podívat do audio archivu na webu Dvojky Českého rozhlasu. Příjemný den přeje Zita Senková.

Pořady Českého rozhlasu automaticky přepisuje aplikace Beeye www.beey.io. Texty neprocházejí korekturou.