Přepis: Jak to vidí Cyril Höschl – 5. ledna 2022

6. leden 2022

Hostem byl psychiatr Cyril Höschl. 

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Půl deváté, máte naladěn pořad Jak to vidí. Zita Senková přeje všem dobrý den. Ve studiu vítám profesora Cyrila Höschla, psychiatra, vítejte.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Zajímat mě bude například to, proč se někteří lidé více bojí toho, co je bezprostředně neohrožuje. Co s sebou nese život v nejistotě a jaké jsou alternativy současného modelu české psychiatrie, přeji nerušený poslech. Většina lidí hledí do roku 2022 s optimismem. Tedy alespoň respondenti exkluzivního průzkumu agentury Median pro Český rozhlas, kterého se v polovině prosince zúčastnilo 1065 respondentů starších 18 let. Detailní výsledky najdete na portálu iRozhlas.cz. Třetina dotázaných očekává, že pro ně bude nový rok horší než ten loňský. Oproti letům před pandemií koronaviru stoupl počet lidí s negativními očekáváními o polovinu. Pane profesore Höschle, vidíte na tom vliv, dopad těch posledních dvou let. Jak to na vás působí?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Já myslím, že ten výsledek je naprosto očekávatelný a triviální. Tady se střetávají dvě tendence. Jedna je ten neustále živený strach a obavy, protože ten koronavirus nás neopouští, přichází další a další vlna. Provázena dalšími a dalšími opatřeními. A to samozřejmě na náladě na optimismu nepřidá. Takže odtud lze odvodit, že do budoucna extra polujeme spíš negativní očekávání než něco pozitivního. Na druhou stranu ten další mechanismus, který se zároveň paralelně uplatňuje, je určité otupění, určité přivyknutí si k té situaci a hledání toho pozitivního, v rámci celého toho propadu, který ten pandemie, které, který ta pandemie přinesla. Takže se zadaptujeme už na tu negativní skutečnost. A v rámci ní si začneme hledat taková ta světélka na konci tunelu. Možná se těšíme na jiné věci, když bychom se těšili před dvěma nebo třemi lety. Ale těším se, a to je důvod, proč ta očekávání nejsou zas tak černá, že by se dalo odhadovat na základě nějakých těch obecně dostupných dat o tom, že zase narůstá počet nakažených, že zase narůstá počet hospitalizovaných. Takže je vidět, že ta očekávání subjektivně a ty pocity, které z toho populace má, se neodvozují přímo od dat nebo od skutečnosti, která právě probíhá nebo kterou právě prožíváme. Což je docela zajímavé a svědčí to o tom, co neustále opakujeme při těchto příležitostech, že ani tak nezáleží na tom, co se nám ve skutečnosti děje. Jako spíš na tom, jak to čteme. Čili my v různých situacích můžeme mít nálady, které jsou pokaždé jiné, protože jsou dány nejenom tím, v jaké situaci se ocitáme. Ale také tím, jak jsme zvyklí ji číst. Jsou typy jedinců, kteří stojí po pás v močůvce, pořád ještě to považuji optimisticky za příznivou situaci. A pak jsou jiní, kterým se celkem nic neděje, ve všem vidí problém. Všechno to negativně a všechno špatně skončí. Nic nemá cenu a někde mezitím všichni oscilujeme. Ty průzkumy veřejného mínění založené na subjektivních pocitech, jsou toho krásnou ukázkou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Záleží samozřejmě, jak je položena ta která konkrétní otázka, když se začteme do těch výsledků, tak mezi lidmi, kteří jsou nejvíce pesimističtí, patří k průzkumu lidé nad 65 let, středoškoláci bez maturity, lidé ekonomicky neaktivní a průzkum sledoval i jaksi voličské preference. Tak mezi těmi většími pesimisty jsou voliči hnutí ANO. A do skupiny optimistů těch je 59 %, patří především mladí lidé do 34 let, vysokoškoláci, studenti, Pražané a voliči nové vlády koalic Pirátů a Starostů, nezávislých a koalice SPOLU, jinými slovy nové vládní pětikoalice. Jak se, ano?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Ty charakteristiky, které jste vyjmenovala, ty svědčí právě o tom, že ten postoj buď optimistický nebo pesimistický, je spleten z několika proměnných, které spolu víceméně nemusejí ani souviset a jejich výsledkem je potom ten postoj. Takovými proměnnými je tedy jednak to, jak čtu skutečnost. To znamená ten subjektivní faktor toho, koho se ptáte. A tam právě hraje roli i třeba věk, protože v těch vyšších věk, vyšších věkových kategoriích je tendence k té negativní četbě skutečnosti poněkud vyšší. Protože stáří samo o sobě přináší celou řadu problémů včetně osamoceni do určité míry. Včetně ztráty přátel, spolužáků, což jsou takové sociální berličky, které nás drží nad vodou. A tím je potom dán náš celkový postoj, tím nechci říct, že všichni nad 65 jsou pesimisti rozhodně ne. Ale je jich tam víc. No a ten druhý faktor je například výsledek těch voleb. To, že to jsou mezi těmi pesimisty do roku 22 spíš voliči ANO, to je dáno prostě čistě tím, že v těch volbách neuspělo ANO. A uspěla ta pětikoalice z jejichž voličů se rekrutují tedy spíš ty optimisti, protože je to přímý důsledek toho volebního výsledku. Kdyby ty volby dopadly obráceně, sázím, že by se mezi těmi optimisty ocitlo víc voličů ANO a naopak. Čili to je reakce na tu bezprostřední situaci, která je krátkodobější nebo střednědobá, ta pomine. A pak přijdou pak jiné faktory. Přijdou ekonomické faktory, přijde inflace, zvyšování cen, zvyšování cen energie a to začne mít velmi významný dopad na to, jak budeme číst svojí budoucnost.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Také z toho průzkumu vyplynulo, jak se díváme, respektive jak se liší náš pohled nebo přístup k životu očekávání, co se týče věku. Nejenom kolik je nám let, ale jaké máme vzdělání, kde bydlíme a tak dále. Zmínil jste inflaci, pane profesore, tak lidé se nejvíce obávají v tom roce 2022 právě vysoké inflace, znehodnocení peněz. To je na prvním místě. A po ní se respondenti toho průzkumu agentury Median nejvíce obávají další vlny virové nákazy. Nicméně tady je zajímavý posun oproti loňsku považuje covid-19 za velmi závažnou hrozbu méně lidí. Je to 38 % oproti loňským 55 %. Pořád mluvíme o tom průzkumu, čím si to vysvětlit?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Tak, když to vezmeme jedno po druhém, tak to, že se lidé obávají inflace, může být dáno tím, že se zvedla skokově. Když roste nenápadně pomalu a pořád jsou ta procenta úrokovou, úrokové míry při hypotékách, při půjčkách víceméně stejná a narůstají jen pomalu, tak to zdroj takových obav není, jako když to najednou poskočí řádově. Což se téměř stalo, kdy došlo k tomu zdražení nebo k tomu znehodnocení peněz skokově. Ale pro poctivost si řekněme, že to má řadu paradoxních takových vedlejších ukazatelů. Jako například to, že zároveň v době, kdy řečeno slovy ekonomů, inflace znehodnocuje peníze, tak koruna posílila vůči euru, což nechme stranou a nechme to odborníkům. Ale ten důvod, proč v tom lidé vidí určitou hrozbu, je především ten, že to přišlo skokově. Protože to najednou to pocítili všichni, kteří si chtějí vzít nějakou hypotéku nebo půjčku. Ale hlavně to zdražení energií je jakýmsi indikátorem toho, že se něco nepříznivého děje, a to bylo skutečně brutální. A pokud jde o ten covid, tak tam zase ten výsledek potvrzuje to, co jsem před chvílí řekl, že paralelně s těmi obavami si zároveň na tu situaci trochu zvykáme a jsme vůči ní už méně citlivý. Takže zatímco v úvodu ta pandemie vyvolávala opravdu masivní obavy a my jsme to zjistili objektivně tou studii, kterou dělal Petr Winkler a spoluautoři. Která zjišťovala výskyt duševních poruch v terénu v populaci před rozvojem pandemie v roce dva 17 a potom v roce dva 20 ve dvou sběrech v květnu, kdy ta pandemie vrcholila ta první nebo respektive druhá vlna a zároveň vrcholila ta restriktivní opatření a pak ještě na podzim. Tak ten narůst byl brutální. Ale od té doby už ty obavy ve smyslu nárůstu úzkostných poruch a depresí zdaleka tolik nenarůstají, a to je určitý projev toho, co zjišťujete vlastně, nebo se zjišťuje i v těch průzkumech veřejnýho, veřejného mínění. Že ty, ty obavy obecně v populaci své pandemie také už příliš nenarůstají. No, a to prostě proto, že většina obyvatel si zvykla na to, že buď tedy jsou relativně v bezpečí, jsou třikrát očkování. Dodržují různá opatření, jako chrání si dýchací cesty a podobně. A zjistili, že buď ten covid nedostali, nedostanu. Myslí si, že ho nedostanou, anebo měli lehký průběh a uklidnili se. No a dílem je to dané tím, že pověsti, které provázejí tu poslední mutaci Omikron, přináší zprávy o tom, že je sice velice infekční. To znamená rapidně rychle se šíří, ale není zdaleka tak nebezpečná jako ty předchozí. A to ruku v ruce s tím, že už jsme si na to, že pořád něco přichází zvykli, vede k tomu, že začínáme k tomu, k tomu, když to přirovnám nějakou parafrází, že k tomu covidu začínáme mít takový vztah jako Inuité nebo Eskymáci k mrazu. Prostě zvykli si na to, že to je součástí jejich života.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Naučili jsme se už s tím svým způsobem nějak žít tedy?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
No, ještě ne úplně a je to dobře, protože přece jenom je to problém, se kterým bychom měli něco dělat. Ale do určité míry ano a tyhle ty výsledky, které citujete, tu skutečnost dokládají, že to není jenom můj subjektivní pocit, ale že to asi tak nějak je. Že celkově společnost je o něco klidnější, než řekněme před rokem, co se covidu týče.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Mimochodem v Izraeli zaznamenali první případ nezvykle nákazy dvou onemocnění zároveň a to konkrétně chřipky a koronaviru. V angličtině je to označováno jako florona. Pane profesore, zpět k tomu průzkumu Medianu, skoro třetina dotázaných považuje za velmi závažnou hrozbu oslabení evropských a křesťanských hodnot vlivem migrace. Ze ztráty zaměstnání má přitom strach jen necelá čtvrtina. Jaksi vysvětlit to, že se někteří lidé třeba více bojí toho, co je bezprostředně neohrožuje?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
To je zajímavý úkaz, který může obrážet to, že teď bych rád, aby mi bylo dobře rozuměno. Lidem je vlastní to, že se svým způsobem rádi bojí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Strach je přirozená lidská vlastnost.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Přirozená reakce na různé spekulace. Je to obranný mechanismus. Ale zároveň, když se nám dlouho těch ohrožujících podnětů nedostává, tak je vyhledáváme. Všimněte si, že lidi, když jsou v pohodě, tak co si pouští za filmy. Pokud možno nějaké horory, krváky, detektivky, thrillery, protože se potřebují bát. Když se nebojí a nejsou napjatý, tak je ten film nebaví. Čili je tady určitá potřeba se bát. A to, že je to potřeba, která jaksi zaplňuje mezery v tom repertoáru té emoční výbavy, o tom svědčí to, že když je skutečně zle v nějakém válečném konfliktu v Sýrii, v těch rozbombardovaných městech ještě nedávno nebo v Jemenu. Tam si lidi válečný filmy nepouštějí. Protože toho strachu je dost ve skutečnosti. Takže se rádi bojí a zároveň se rádi ale bojí, abych tak řekl bezpečně v uvozovkách. To znamená ten film má tu výhodu, že mně umožňuje se bát. Ale zároveň někde podvědomě cítím, že na mě z té obrazovky skutečně nikdo nevystřelí, že se mě to zase až tak netýká, že si to přehrávám nanečisto.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Po dvou hodinách to skončí třeba?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Proto se raději bojíme hrozeb, u kterých někde podvědomě cítíme, že nás vlastně zas tak moc neohrožují. A to je právě ta hrozba těch ztrát kulturních hodnot. Ona možná reálné je, ale je někde za prvé jinde. My tady problémy s migrací bezprostředně v našem regionu nemáme. Za druhé je odložena, protože zatím ještě evropské hodnoty stále ještě nějak ctí většina evropské populace. Takže ty náznaky, které zde jsou, se týkají spíš jiných, spíš jinde, spíš v budoucnu. Čili je to hrozba, která stojí za to, abychom se jí báli asi tak jako toho thrilleru. Ale zároveň podobně jako u toho thrilleru cítíme, že nás teď momentálně bezprostředně neohrožuje, proto se bojíme radši než něčeho, co nás bezprostředně ohrožuje a co raději vytěsňujeme a nasazujeme další obranný mechanismus. To znamená opouzdřit, vytěsnit, potlačit. Protože kdybychom si připustili všechno, co na nás číhá za každým rohem, tak bychom skutečně z toho zúzkostněli.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Mimochodem před pár dny došlo vlastně k velmi nešťastné události, k incidentu v Karlových Varech, pokud se nepletu, kde byla, došlo ke znásilnění Afgháncem a podána byla žena. Případ vyšetřuje policie. Pane profesore, učíme se tak nějak, když sečteme vlastně celý ten kontext covid inflace, drahé ceny energií, očekávání na prahu nového roku 2022 v určité nejistotě?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Určitě ano a já bych tady řekl, že lépe je býti konstruktivním pesimistou než naivním optimistou, protože když spíše realisticky vidíme, co nepříjemného nám ten rok 2022 může přinést, tak můžeme být jenom příjemně překvapený. Když budeme mít nadměrná očekávání, tak budeme během toho roku permanentně zklamání. Čili doporučuji přistupovat k tomu asi jako k těm napínavým filmů. Ano, není to žádná legrace, ale pojďme si říct, že zatím se nás to úplně netýká a že to pořád ještě může dobře dopadnout. Pořád ještě to může, jak jste vy řekla symbolicky za 2 hodiny skončit. Některé ty výzvy a některá ta nebezpečí třeba pominou nebo se zvládnou, nebo se ukáží být bezzubými. Jako ty různé paradoxy, že koruna slábne a přitom posiluje. A že všechno může dopadnout ještě jinak, než jak si to projektujeme na začátku ledna. Protože my v jakýchkoliv predikcích, a to je chyba všech, kteří se snaží predikovat, co bude, co přinese ten rok. Toho si všimněme, když uslyšíme rozhovory s prognostiky s ekonomy. Tak se dopouštíte jedné, jedné chyby, že svoje osobní pocity extrapólují do budoucna. Ale ty pocity jsou vytvořeny tím, co bylo a co je teď. A to zakládá tu budoucnost jenom do určité míry. My nikdy nevíme, jak se to bude ve skutečnosti vyvíjet. My nevíme, jestli přijde zase nějaké tornádo nebo nějaká povodeň nebo něco, co změní úplně hierarchii těch nebezpečnoství. Takže buďme vděčni za to, co je. Buďme vděční za každé dobré ráno a hlavně nepřispíváme k celkové katatimii, jak se říká té negativně zkreslené náladě tím, že na sebe budeme zbytečně nevraživý. To vůbec není nutné. Čili ta přítomnost je taková do určité míry, jakou si jí uděláme a to je do značné míry v našich silách.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Doporučuje i vysvětluje psychiatr Cyril Höschl. Na podzim 2013 vznikly na ministerstvu zdravotnictví první obrysy strategie reformy psychiatrické péče. O 5 let později začala první etapa, která se nyní chýlí ke konci. Spíše je to takové bilancování, vyhodnocování toho. Je, pane profesore, ten systém reformovatelný, systém psychiatrické péče?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
To je otázka do pranice, protože reformovatelný samozřejmě je, ale velmi obtížně a velmi dlouhodobě, protože má celou řadu brzd, která té reformě brání. Já bych to malinko poopravil tak, jak to říkáte, že v roce dva 13 byl ten první návrh. Takto zvenku vypadá a taky ta reforma vlastně teď je prezentovaná. Ve skutečnosti já pamatuju ten systém od samého počátku po revoluci, po listopadu 89, když jsem vstoupil do těch struktur ministerstva zdravotnictví. A vím, že pokus o reformu psychiatrické péče začíná právě tam s některými dokonce snahami už předrevolučními, ale hlavně tedy po revoluci. A ta reforma tedy trvá de facto ne 5 let ale 32 let. Jenomže těch prvních 27 let nestálo za nic. Protože nezapomeňme, že ministři zdravotnictví se tak rychle střídali. Já myslím, že poločas pobytu ministra zdravotnictví v křesle byl pár měsíců rok, rok a půl. Už jsem jich zažil minimálně 20, neberte mě za slovo. Čili, když někdo z nich a mohl bych je jmenovat, už tu reformu připravil. Obrátil k ní svou pozornost, tak byl vystřídán někým jiným, kdo začal asi zase jiné problémy, protože to zdravotnictví jich mělo spoustu. Takže ta snaha zde jaksi byla, a dokonce si pamatuju, že jsme kdysi vytvořili takové silové pole, kde jsme si udělali šipky zleva doprava, zprava doleva těch, kdo podporují tu reformu a budou ji tlačit a těch, kdo té reformě brání. A dosazovali jsme si různé /nesrozumitelné/, čili různé subjekty. Jako je například veřejnost, mladí staří, média, novináři, ale politici, tak, tak či onak orientovaní ministerstvo zdravotnictví, ale také ředitelé velkých léčeben, ředitelé malých nemocnic, představitelé ambulantní péče. To všechno jsou subjekty, které do té snahy dávaly své vlastní zájmy. A ty se přetlačovaly jako při takové té hře na přetlačovanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Promiňte, to mi z ní jak už elektronická tužka.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
No, bylo to tak dokonce tak, že ty šipky měly různou šířku podle síly, podle síly toho tlaku. A do toho vstupovaly tlaky mezinárodní. Například z Evropské unie a zejména ze Světové zdravotnické organizace. A když to shrnu, tak od začátku těch devadesátých let, WHO čili Světová zdravotnická organizace, Evropská unie později. Ale hlavně ministerstvo zdravotnictví tlačilo ve prospěch té reformy a té reformě bránili staří ředitelé těch velkých léčeben, kteří tvrdili, že bez nich se to prostě neobejde. A všichni snášeli pro svá stanoviska docela plauzibilní argumenty. Já nechci říct, že jedni či druzí měli absolutní pravdu. Protože vždycky můžete to, co ten který subjekt deklaruje zpochybnit. Například snahu těch reforem můžete zpochybnit některými negativními dopady ukvapených reforem v Americe, v Itálii a naopak zase snahu těch konzervativců můžete zpochybnit tím, že skutečně pro pacienty s duševními chorobami je lepší, když jsou blíž svému přirozenému prostředí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
No a po těch letech, mnoha letech, pane Höschle, dospěli jste tedy jaksi k tomu, jak se má konkrétně změnit česká psychiatrie? Víme, že vzniklo 30 center duševního zdraví. Je to víceméně, když tak mě, prosím, korigujte ambulantní péče jaksi v docházkové vzdálenosti pro pacienta?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Ono je to trochu víc než ambulantní péče, protože je to taková péče zajištěná týmy, které zahrnují nejenom psychiatra, ale také další profese pomáhající.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Ano.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Které se o toho pacienta víceméně starají. A je to nejenom ten asertivní tým, který má jaksi dojíždět až do bydliště toho pacienta, ale i zároveň jakési centrum toho, kde je třeba možné aplikovat dlouhodobě působící injekce a zajišťovat určitou základní péči. Čili lze si to představit jako takovou širší jednotku, která je někde napůl cesty mezi ambulanci a hospitalizací. A měla by tedy zabránit zbytečným hospitalizacím těch, kteří můžou být obstarány ve svém přirozeném prostředí, ale samotná ambulantní péče na to nestačí. Těch center by mělo být asi stovka. To jsme kdysi spočítali s ohledem na data, která byla použitá z reforem, z Anglie, z Holandska a podobně. A zatím je jich 30, což není neúspěch, když uvážíme, že to trvá, řekněme 5 let. A na tu vaši otázku, kam jsme tedy pokročili, můžu říct, že skutečně v těch posledních pěti letech se ta reforma, která do té doby přešlapovala na místě. Já jsem chtěl jenom poukázat na to, že ta myšlenka je starší. Tak skutečně se v těch posledních pěti letech posunula někam a začala se skutečně implementovat, tedy řešit a něco se udělalo. Nesmíme zapomenout, že když se do takové věci někdo pustí, tak musí nejenom vědět, co chce ten cílový stav. Ale musí to mít založeno na nějaké evidenci. Musí vědět, zmapovat ten stav, jaký je. Kolik teda lidi je v těch léčebnách zbytečně, víme to? Kolik lidí tu péči bude potřebovat, jaký je nárůst duševních onemocnění. Protože třeba spotřeba ambulantní péče narůstá zejména u depresí. A tohle všechno je třeba extrapolovat, vzít v úvahu. A vzít v úvahu ekonomické otázky. A ty ekonomické otázky jsou důležité pro to, že zastánci reformy zpočátku deklarovali, že ten nový způsob organizace psychiatrické péče bude mnohem levnější než ten starý. Ti realisté hned od počátku věděli, že to nebude pravda, že je třeba si říct, ano ta péče bude možná uživatelsky přátelštější, bude modernější, bude lepší, ale nebude levnější. Protože ta archaická péče ustájení mnoha pacientů ve velkých zařízeních. Je de facto svým způsobem levnější, a to si dejme ruku na srdce a přiznejme si to a řekněme si, že zlepšování péče nemůže být zadarmo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Co by mělo být tedy, pane Höschle, řekněme, na konci té reformy? Co by byl nebo měl by být ten optimální stav. Je jasné, že to bude proces a možná ještě podotázka, pokud stihneme, bude nezbytné nějak aktualizovat ty plány, tu strategii vzhledem třeba i k té zkušenosti, k tomu nárůstu duševních onemocnění v souvislosti s pandemií?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Tak se pokusím odpovědět na obě ty otázky. Tím cílem by mělo být přesunutí těžiště té péče o duševní zdraví do přirozeného prostředí těch pacientů a klientů. Čili trošku přesunout tu proporci těch obsluhujících institucí z velkých archaických léčeben směrem do center duševního zdraví, mobilních týmů a komunitní péče. Na druhou stranu nelze tu hospitalizační péči zcela eliminovat, spíše restrukturalizovat. A součásti nebo tím cílovým stavem by mělo být její speciální zaměření na různé typy poruch a modernizace a hlavně tedy investice do lidského potenciálu v těch zařízeních. A ta druhá otázka je, zda to někdy skončí. Domnívám se, že ne, protože to je nekonečný proces a na základě poučení a vyhodnocení toho, co se povedlo. My budeme vědět, jestli to poopravovat nebo ne. A poopravovat to bude nutné neustále. Čili nedělejme si iluze, že jednoho dne se řekne, reforma je dokončena, nebude dokončena nikdy.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Dokončen je ale náš dnešní rozhovor. Profesor Cyril Höschl, psychiatr a jeho postřehy. Děkuji vám za ně. Mějte se pěkně, na slyšenou.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Vám taky hezký den a hodně štěstí v novém roce všem posluchačům.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
To si přeje i Zita Senková a zve k zítřejšímu Jak to vidí s Ivou Holmerovou. Nyní si ale nenechte ujít další vysílání Českého rozhlasu Dvojka, dobrý den.

Pořady Českého rozhlasu automaticky přepisuje aplikace Beey www.beey.io. Texty neprocházejí korekturou.

Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

S hereckými hvězdami poznejte tajemství textu starého dva tisíce let

Ondřej Kepka, režisér a moderátor

Ondřej Kepka

O věrné lásce statečného Chairea a sličné Kallirhoy

Koupit

Román byl napsán pravděpodobně už v prvním století našeho letopočtu a možná dokonce i dříve. Jde o první dochovaný milostný a zároveň i dobrodružný román nejenom antického, ale vůbec evropského písemnictví.