Přepis: Jak to vidí Cyril Höschl – 4. září 2018

Cyrila Höschl
Cyrila Höschl

Hostem byl psychiatr Cyril Höschl. 

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den, Zita Senková vás vítá u poslechu pořadu Jak to vidí. Dnešním hostem je psychiatr profesor Cyril Höschl, ředitel Národního ústavu duševního zdraví. Dobrý den.

prof. Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jaká témata a otázky otevřeme? Pocit vyhoření. Proč ohrožuje čím dál více lidí a proč je stále tabuizován? Jaký vliv mají nové technologie na naše myšlení? Jak mění náš mozek? Budeme ještě schopni orientovat se bez GPS? Dobrý poslech. Pro bezmála milion a půl žáků a studentů začal včera nový školní rok. Postaví se před ně zhruba 150 tisíc učitelů. Na 22 % z nich přitom trpí vyhořením, jak zjistili vědci z Pedagogické a 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Zcela bez příznaků syndromu vyhoření je podle výzkumu pouhých 16 % kantorů. Ukazuje ten výzkum, pane profesore, že nabrat nové síly k tomu nestačí ani téměř dvouměsíční prázdniny?

prof. Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Ono se to tak jeví, ale já bych docela rád upozornil na to, že tyto výsledky samy o sobě vlastně zase tak mnoho nevypovídají. Jsou samozřejmě jakýmsi voláním o pomoc té profesní skupiny, která nepochybně je nedoceněná, nedostává sejí zřejmě takového společenského uznání a statutu, který si zaslouží. Práce s dětmi je nesmírně náročná, zejména v současných podmínkách, kde ty děti mohou skoro všechno, ten učitel nemůže skoro nic, ani jim, ani dát někomu pár pohlavků. A ještě k tomu si na něj občas došlápnou agresivní rodiče, kteří všechno, co špatného se v té škole stane, přičítají na vrub pedagogovi, nikoli své výchově. Nicméně tyto výsledky by měly vypovídající hodnotu zejména, kdyby za prvé nebyly organizovány ty studie samotnými učiteli nebo pedagogy, protože to je do určité míry konflikt zájmů. Je to asi, jako když farmaceutická firma testuje svoje vlastní léky. A za druhé, kdyby obsahovaly nějaké stejnou metodikou a stejnými nástroji nasbírané srovnání s jinými zatíženými profesními skupinami, jako jsou třeba policisti, prodavačky, lékaři, zdravotní sestry a další profese, kde také v popředí je práce s lidmi a jakýsi syndrom vyhoření.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ukazuje ten výzkum, dopátral se toho, proč vlastně dochází k vyhoření, co sami učitelé odpovídali, proč vlastně cítí to, co cítí?

prof. Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Já nevím specificky v tomto výzkumu, do jaké míry se sbírala data interpretující tu příčinu, ale obecně se ví, že to, co se nazývá syndromem vyhoření a mohli bychom si pak pro zajímavost a připomenutí říct, co to vlastně je, tak, tak se ví, že se na tom podílí dlouhodobá zvýšená zátěž, jakýsi stres spojená s nedostatečným oceněním ať už finančním nebo společenským s určitou stereotipií většinou zahrnující práci s lidmi, proto postihuje pomáhající profese jako sociální pracovníky, učitele, zdravotníky a podobně a je tam, jsou takové tři dimenze, ve kterých se projevuje, z nichž jedna je vyčerpání a únava, druhá je dalo by se říct cynismus a ten cynismus je už pak jakýmsi takovým patologickým obranným mechanismem, kdy ten dotyčný začne vlastně nenávidět předmět své práce. To se pozná tak, že když přijdete do obchodu a něco chcete, tak ta prodavačka zvedne oči v sloup, nebo když zaťukáte na dveře ordinace, tak se ozve, koho se zas čerti nesou, anebo ty učitelky o těch dětech mluví jako o harantech a podobně, se potom projevuje i v té, abych tak řekl monenklatuře a ten cynismus je už doprovodnou známkou úplného jaksi vyčerpání, vyhasnutí a nezájmu o tu práci a vlastně to celé špatně končí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Mohli bychom říct, že to je svým způsobem nemoc z povolání?

prof. Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Ano ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ale nevím, jestli je zařazena mezi nemoci.

prof. Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Není, ale je zajímavé, že v některých zemích, ona to, takhle ona to vlastně není nemoc.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Nepřímo.

prof. Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Teprve ty důsledky toho vleklého stresu, které se mohou projevit jako deprese, úzkostné poruchy, nespavosti, závislost na alkoholu, na cigaretách, dokonce tělesné obtíže různé a tak, tak to jsou všecko zdravotní důsledky toho vleklého stresu, jenž je vlastně na pozadí syndromu vyhoření, tak ty samy o sobě už potom nemocemi nebo onemocněními jsou a jsou jako takové diagnostikovány, léčeny a hrazeny pojišťovnou, abychom to postavili oběma nohama na zem, zatímco syndrom vyhoření jako takový nikoli, ale ne všude. Když jste se na to ptala, jestli je to tedy nemoc z povolání, tak v některých zemích, tuším, že je to Dánsko, Francie, Lotyšsko, Portugalsko a Švédsko, se syndrom vyhoření odškodňuje jako nemoc z povolání, takže máte pravdu, lze to tak nahlížet. Ale je to poněkud tenký led, protože ta hranice mezi tím, kdy jsem jenom unaven nebo kdy jsem líný, nebo kdy jsem skutečně už poznamenán tou nadměrnou zátěží a nedoceněním, je rozmazaná a je poměrně těžko definovatelná, takže by při akceptaci toho, že jde o nemoc z povolání, mohlo docházet velice snadno k jejímu zneužívání a k obrovskému nárůstu výskytu toho syndromu vyhoření. Ve chvíli, kdy nám jakýkoli v uvozovkách syndrom začne pomáhat získávat invalidní důchody, nemocenské a odškodné a podobně, tak jeho výskyt v populaci vyletí raketově nahoru.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Je složité to rozpoznat, diagnostikovat? Je rozdíl jenom v uvozovkách demotivovaným člověkem a vyhořelým?

prof. Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
No, není to tak úplně obtížné, když máte za prvé podezření, že u dotyčného o toto jde, což je záležitost na pomezí pracovní medicíny, psychologie všedního dne a možná medicíny jako takové a začnete sledovat ten vývoj u toho jedince, protože syndrom vyhoření je typický tím, že probíhá v takových několika fázích, řekněme, 3, 4, kde na počátku je prostě stupňování těch pracovních požadavků, zvyšuje se ten výkon, ale není provázen odpovídajícím oceněním. V této fázi se nachází, řekl bych, v naší populaci kde kdo. Každý má pocit, že je nedoceněn a že se po něm toho chce stále víc. Ovšem u toho postiženého potom v té další fázi začne následovat pocit, že nic nestíhá, takový ten pocit nedostatečnosti, začne být úzkostně chaotický a to okolí na něm pozoruje takový ten delir přezaměstnanosti, kdy pobíhá, lomí rukama, počkej, nemám čas, na levém uchu mobilní telefon, na pravém normální, v ruce injekční stříkačku, a to všechno najednou. Do toho ještě na vás mluví, přitom vás odbývá a tenhle ten, takový syndrom přezaměstnanosti je na úkor kvality té práce, takže ten člověk dělá strašně moc a vlastně z toho zase moc neudělá. Na to následuje, to je další fáze, řekl bych ta vrcholná, podrážděnost, ztráta zájmu, následuje zklamání, otupělost, jsou tam takové ty pokusy dát výpověď, teď se ukáže, že co tak jiného, protože v místě zase třeba nějaká jiná práce není, takže se tou výpovědí hrozí, až ji jednoho dne ten dotyčný dostane, zvyšuje se práceneschopnost, dokonce to může vést k invaliditě a k takovému určitému sociálnímu debaklu, a nakonec i nezaměstnanosti a rozpadu rodiny, protože ono to má dopady ekonomické a zdravotní a podobně.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak by se měl zaměstnavatel třeba zachovat vůči takovému pracovníkovi, který začíná trpět tím syndromem vyhoření? Kde už jsou patrné ty příznaky?

prof. Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Těch návodů, co dělat, nebo jaká je prevence syndromu vyhoření, je řada a vlastně začínají přímo u toho jedince jako takového, čili především my bychom si mohli říct, jaká je prevence, nebo co dělat proti tomu ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
U nás u samých.

prof. Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
... abychom my se do takového stádia, zejména když pracujeme v profesi, která je riziková pro rozvoj takového případu, tak co bychom měli dělat, a samozřejmě následně lze také uvažovat o tom, jak edukovat zaměstnavatele zejména v takových oblastech jako jsou nákupní centra, školy a zdravotnická zařízení. Jak se mají chovat ke svým zaměstnancům, aby se tomuhle tomu vyhnuli. Tak když začneme u toho jednotlivce, tak je to takových, řekněme, 10, 15 bodů a zásad, jež je dobré si uvědomit a to uvědomění je první předpoklad k tomu, abychom je mohli uplatňovat, a potom vždycky, když se necítíme v té práci dobře, tak si je znovu projít a zamyslet se nad tím, jestli jsme schopni je aplikovat, protože jedna věc je o tom vědět, a druhá věc je, se podle toho taky zachovat. Takže za prvé snížit ty nároky, snížit tu zátěž. To není vždycky v moci toho jednotlivce, tam je míček na obou stranách hřiště, to znamená, jestliže se zaměstnanci hroutí, tak i zaměstnavatel by se měl nad tím zamyslet. Druhá taková zásada je, protože se to zejména týká pomáhajících profesí jako jsou sociální pracovníci, dobrovolníci všelijací, ale i zdravotníci a tak, tak nemít pocit, že musíte všem pomáhat. My bychom samozřejmě měli být citliví k potřebám druhých lidí, ale nesmíme mít pocit, že jsme zodpovědní za všechny a za všechno, protože čím víc budete tenhle ten pocit mít, tak tím víc budeme bezmocní, protože samozřejmě, že svět nespasíme a to je třeba si uvědomit, že nejsme světa obratitelé. Za druhé, za další je, naučit se říkat ne, protože je snadné ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
To se někdy učíme celý život.

prof. Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
No, no a někdo se to nenaučí do smrti, protože je dobré vysílat jasná poselství ano, ano, když mohu, tak udělám, anebo taky ne, ne a ne to všechno naslibovat a pak brečet za rohem, že, že na to nestačím, že je toho moc, že mě bolí hlava, že mě bolej záda. To jsem měl vědět předtím a neměl jsem nic slibovat, a to je třeba trénovat a učit se to. A pak samozřejmě takové ty pracovně hygienické návyky, jako dělat přestávky, plánovat si tu práci, umět si ji dopředu rozvrhnout. Docela dobré je také mít někoho, s kým, komu se mohu svěřit se svými problémy, mít blízkého důvěrníka, to je vždycky velice důležité. To se dokonce i ví, že ti, kdo mají někoho velmi blízkého ke svěřování, tak mají nižší riziko rozvoje deprese například než osamělí jedinci.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A kdy je, pane profesore, podle vás ten moment, kdy bychom už se asi neměli spokojit jenom třeba s těmi zdravotními přestávkami nebo sdílet tu naši starost s kamarádem, kamarádkou, ale když už vyhledat odborníka?

prof. Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Vyhledat odborníka bychom měli vždycky, kdy nám naše příznaky, v tomto případě to může být právě ať už úzkost, nadměrné obavy z toho, co bude, očekávání, nespavost, protože se nám to honí v hlavě, nebo deprese, pokleslá nálada, nevýkonnost, nadměrná extrémní únava, tak ve chvíli, kdy nám tyhle ty příznaky začnou překážet v normálním fungování ať už v práci nebo v rodinném životě, anebo i ve volnočasových aktivitách, kdy najednou ten zájem opadne tak, že někdo, kdo si chodil zahrát tenis, nebo zakopat fotbálek, tak najednou už ho to nebaví, nejde tam a to okolí i na něm pozoruje, že se změnil, že se něco zlomilo, tak ve chvíli, kdy se něco, co jste byla zvyklá dělat, najednou dělat nedá, protože se něco zlomilo, tak to je přesně ten moment, kdy by člověk měl vyhledat pomoc a kdy na to sám nestačí. A samozřejmě k těm zásadám patří taková ta rada zajímat se o své zdraví, pečovat o něj a brát vážně varovné signály svého těla, protože to, o čem jsme teď mluvili, se často promítá také do tělesných příznaků ať už v oblasti gastrointestinální nebo kardiovaskulární, jinými slovy zažívání nebo oběhová soustava, můžou se vám rozjet žaludeční vředy nebo mít různé trávící potíže, zácpy, průjmy a podobně a také třeba vysoký tlak, arytmie a stres zhoršuje i cukrovku u těch, kdo k tomu mají sklon.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Řekl byste, že je syndrom vyhoření u nás stále ještě tabuizován?

prof. Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Já nevím, protože se možná pohybuji v poměrně atypickém prostředí, kde se o tom tu a ta mluví, takže já mám pocit, že tabuizován není, protože na kde jakých konferencích zejména s psychologickou nebo pracovně medicínskou problematikou se o tom mluví. Mluví se o tom i v nemocnicích, zejména u takových těch velmi náročných oborů jako je třeba popáleninová medicína, traumatologie, resuscitace, anestezie, což jsou všechno dramatické obory, kde ta míra stresu je vyšší, ty nároky na ten personál jsou vysoké, zároveň ta odměna nebo ta, to uspokojení, ta satisfakce bývá často nižší, ti pacienti, třeba já vím u záchranářů jsou mnohdy agresivní, místo aby vám byli vděční, takže se nedočkáte ani určitého uspokojení z toho, co děláte, to znamená necháte si nadávat, ošetříte toho člověka ve velmi nepěkných podmínkách a v dramatických situacích a ještě, ještě se na závěr za to na vás vrhne. Takže to jsou všechno profese, kde tohle to přichází v úvahu a tam se pěstují třeba takzvané Balintovské skupiny, kde ten personál se psychoterapeuticky opečovává vlastně sám o sobě a vyměňuje si své zkušenosti, pocity a vytváří si určitou obranu právě proti syndromu vyhoření a proti tomu, aby ta dlouhodobá zátěž nevedla k poškození těch, kdo, kdo to povolání vykonávají.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vědci z Národního ústavu duševního zdraví zjistili, že používání GPS navigace v takzvaných chytrých brýlích může ovlivnit fungování mozku. Už po 3 měsících se zhoršuje prostorová paměť. V čem, pane profesore, začíná mozek pracovat jinak, když mu vlastně některou z těch přirozených funkcí nebo dovedností přemístíme jaksi do kolonky technika?

prof. Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Abychom porozuměli výsledkům téhle té studie, která na první pohled nemusí vypadat jako žádný průlom, tak si představme takový pro všechny srozumitelný příklad, jehož je tato studie dalším potvrzením a může vést k určitému zobecnění, že když mozek takzvaně outsorsuje neboli zadá vnějším zařízením některé své funkce, tak začne v těchto funkcích sám lenivět, a tím jednoduchým příkladem je to, že si představme, že dětem hned od první třídy dáme kalkulačku a učíme je sčítat, odčítat, násobit a dělit jenom na té kalkulačce, tak už se to nikdy nenaučí dělat z hlavy nebo písemně a dokonce je vlastně ani nebude zajímat, jaký je princip toho úkonu, protože prostě jim to kalkulačka ukáže a jim je jedno, jak k tomu došla, když to vezmeme do extrému. No, a tudíž ty oblasti v mozku, které se zapojují, prokrvují a košatí a jsou aktivní, když počítáme, no tak ty zleniví, protože s mozkem, ač se nám to nezdá, je to podobně jako se svaly. Když je prostě nepoužíváte, tak ochabují a naopak ty, které používáte, tak ty se zvětšují, to je princip cvičení a kulturistiky vůbec, no a u mozku je tomu podobně. Sice nejde o svaly, ale jde o spoje mezi nervovými buňkami a ty skutečně lze na zobrazovacích metodách vidět, ty oblasti jako aktivnější, větší, sytější než ty, které se nepoužívají. To je notabene jeden z výzkumů, za který už v 70. letech padla Nobelova cena Hubela a Wiesela, kteří ukázali, že když například zakryjete pokusnému zvířeti očičko, třeba kočce nebo opičce, tak v mozku ty projekce v šedé kůře mozkové, které zpracovávají obraz, ta zraková kůra, se najednou zpruhovatí tak, že ty širší proužky aktivnější a ty jaksi sytější té kůry jsou z toho oka, které vidí a ty z toho oka, které nevidí, zanikají, což u normální šedé kůry mozkové není prostě proto, že ta kůra zleniví.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A co se třeba děje v mozku, když píši rukou a když píši na počítači?

prof. Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Samozřejmě, že neznám specifický výzkum odpovídající na tuhle otázku, ale obecně se dá z toho, co víme právě z té závislosti morfologie a aktivity mozku na činnosti se dá říci, že když píšete rukou, tak se zapojují jiné oblasti, které souvisí i s tou vlastní motorikou, protože vy tu ruku obsluhujete nějakými svaly a ty signály tam jdou z té přední mozkové, z té motorické kůry, a celý ten vzorec, říká se tomu ideomotorický, to znamená té úvahy, která vede k tomu psaní a toho samotného úkonu, obsluhuje určité oblasti v mozku, které se udržují ve formě. Když budete cvakat na klávesnici, tak ten vzorec bude vypadat jinak a ty oblasti té aktivity v tom mozku budou mít jiný tvar, budou spíš zahrnovat motoricky to ťukání, což je něco jiného než ty pohyby tou pravou rukou při psaní nebo levou u leváků, a i trošku jinak bude vypadat ta ideová část, protože ty ikonické jednorázové úkony jsou něco jiného než ty spojité tahy, proto také jinak ten vzorec bude vypadat u písma klasického psacího jinak, u toho, co se teď zavádí ve školách toho tiskacího, protože přece jenom ty vzorečky jsou trošku jiné, ale ty odlišnosti jsou minimální a jsou velice jemné. Nicméně máte pravdu, že když změníte jednu činnost za jinou, nahradíte ji něčím, tak se celý ten vzorec toho, té reprezentace v tom mozku, která ji obsluhuje, změní také.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Také třeba číst knihu klasicky, anebo ji číst na displeji, elektronickou.

prof. Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
To je sice pravda už proto, že tu knihu musíte držet a podobně, ale ještě větší rozdíl je mezi tím, číst knihu nebo poslouchat knihu, nebo číst knihu, přičemž si ten obsah a to, co čtete, musíte představovat nějakým způsobem, četba je úžasný proces, který je spojen zároveň s jakousi vizualizací v tom vnitřním světě, když čtete dítěti pohádku, tak ono si představuje, jak vypadá ta princezna, jak vypadá ta krajina, zejména když je tam popisována. Tohle to všechno se vyřazuje, když koukáte na tutéž pohádku třeba v televizi, tak vás to o tenhle ten aktivní proces ochuzuje, čili máte to sice naservírováno hned, ale není tam žádnej prostor pro vaší vlastní kreativitu, protože ta krajina, ta princezna je vám naservírovaná tak, jak už vypadá a vy na ni už nemáte mnoho co dotvořit.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Co může přispět nebo spíše prospět lidskému myšlení zvýšit kapacitu?

prof. Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Já myslím, že paní kolegyně Fajnerová, která vedla tenhle ten výzkum s těmi GPS a ukázala, že když používáte ty navigační brýle a nemusí to být jenom tato nositelná technologie, stačí, když neustále používáte v autě GPS nebo navigaci říkejme, tak zlenivíte a neumíte už se tolik orientovat v mapě, protože prostě na to spoléháte, tak ten výzkum, o kterém referovala, ukazuje, že když svěříte jakoukoli činnost nějakému externímu zařízení, tak vám vlastní struktury mozku, které by jí měly obsluhovat, leniví, v případě té GPS je to hypokampus, to je část mozku, takzvaný koník, která je naší mozkovou vnitřní navigací. My máme takové ty GPS jako každé zvíře, které se pohybuje v prostoru a nebloudí, tak vlastně má svoji vlastní GPS a ta, ta nám zleniví, tak ta prevence nebo to, co máme dělat proti tomu, abychom si uchovali ty zdatnosti, na co se ptáte, spočívá v tom, že prostě i ve světě informačních technologií, i ve světě, kde máme tyto možnosti, se snažíme ten svůj vlastní mozek používat, to znamená nutit děti, aby se naučily písemně dělit, násobit a taky z hlavy, občas si tu GPS vypnout a snažit se orientovat sami bez mobilního telefonu, bez mapy, ale tak, jako tomu bylo za starých časů a ten mozek občas protrénovat. Je to úplně stejné jako v době, kdy máme jezdící schody, kdy jdeme z auta do výtahu a z výtahu do auta, tak stejně se doporučuje si zaběhat, ujít denně aspoň 6, 8 kilometrů a to jsou všechno rady, které se týkají těla a stejné rady se týkají také duše.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jinými slovy myslíte, že by měli, nevím, jak tomu je, procházet třeba i ty nové technologie určitou kontrolou právě aby, oni nám sice na jedné straně usnadňují život, ale na straně druhé, jak popisujete i tento příklad, mohou vést k omezování nějakých těch, oslabování těch našich přirozených schopností?

prof. Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
To víte, já když slyším slovo kontrola, tak se mi ježí vlasy, protože ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jestli na to myslí výrobci.

prof. Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Oni na to samozřejmě myslí. Například etika spojená teď s nástupem informačních technologií, to je velké téma, protože se ukazuje, že dneska ježdění automatických vozidel v běžném provozu nebrání už ani tak technické problémy jako spíš právě ty etické a právní, čili to je pravda. Ale já bych se zaváděním kontrol dřív, než bude jasné, kde ta nebezpečí a v jaké míře jsou, byl velmi opatrný, protože to vždycky zavání nějakým, nějakým autoritativním zásahem do přirozeného vývoje věcí a vezměme si, že ta otázka, kterou kladete, se netýká informačních technologií, ale týká se všeho, co kdy lidstvo vymyslelo. Když vymyslelo automobily, ano, pak přišla dopravní pravidla, dopravní předpisy, usměrnilo se to, ale kdyby se začala ta pravidla vymýšlet ještě před tím, než se rozšířil ten provoz, tak by se zřejmě automobilismus vůbec nerozvinul, protože vzpomeňme si na články, které upozorňovaly na ďábelskou rychlost 9 kilometrů v hodině a je třeba tomu zabránit, aby se lidstvo nevyvraždilo. To, že se na silnicích, že zahyne hodně lidí, je sice pravda, ale kde dneska jsme oproti té době, kdy jedno auto v milionu, nebo v statisícovém městě jelo devítikilometrovou rychlostí. Takže asi tak je to s těmi informačními technologiemi.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Profesor Cyril Höschl, psychiatr a ředitel Národního ústavu duševního zdraví. Děkuji za vaše postřehy a přeji hezký den, na slyšenou.

prof. Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Na shledanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Hostem zítřejším bude ekonom Richard Hindls. Příjemný poslech dalších pořadů přeje Zita Senková.


Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.