Přepis: Jak to vidí Cyril Höschl – 30. září 2022

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Bude půl deváté a Zita Senková vás vítá u poslechu pořadu Jak to vidí. Mým dnešním hostem je prof. Cyril Höschl, psychiatr. Buďte vítán, dobrý den.

Cyril HÖSCHL, psychiatr
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Zajímat mě bude mimo jiné to, jaká pojistka existuje, aby v psychiatrických nemocnicích nedocházelo k porušování lidských práv. V jakých případech se smí používat omezovací prostředky a na jak dlouho a kdo o tom rozhoduje. Přeji nerušený poslech. Před 84 lety v noci z 29. na 30. září 1938 byla dojednána a podepsána mnichovská dohoda. Znamenala konec prvorepublikového Československa, ze kterého po nuceném odstoupení Sudet zůstala jen část bývalého státu. Dohoda Německa, Itálie, Francie a Velké Británie se do historie zapsala jako rozhodnutí o nás bez nás. Pane profesore, často se hovoří o mnichovské dohodě jako o historickém dramatu, které to naše české smýšlení o světě ovlivňuje dodnes. Jak to cítíte?

Cyril HÖSCHL, psychiatr
Nepochybně ano. To je jedno z traumat historických, celospolečenských traumat, které se hluboce promítlo do individuální psychologie všech, kteří tady v tom prostoru žili, žijí a myslím, že i dlouho do budoucna budou žít, protože má několik takových téměř až paradigmatických charakteristik. Zaprvé, že to bylo něco, co je vnímáno jako zrada. Šlo o spojence, kteří se vlastně zavázali, že když budeme napadeni, že za nás do toho půjdou, a místo toho obětovali naši svobodu, aby měli mír, a přesto měli válku, takže zaprvé zrada, zadruhé je to ještě posíleno tím, že jsme u toho vlastně jakoby nebyli, i když českoslovenští zástupci tam seděli v předsíni, ale nebyli účastníky toho jednání. Je to asi, jako když dneska se anektují části Ukrajiny a Ukrajina do toho vůbec nemá co mluvit. Prostě o nás bez nás. No a hlavně to celé zpochybnilo validitu nebo hodnotu a spolehnutí se na západní spojenectví a to nás nepřímo vlastně vrhlo do náruče zase jiné mocnosti a do náruče Východu, což se projevilo pak o desítky let později zase v podobě obsazení naší země a jejího porobení, takže to trauma na sebe nabaluje další traumata a jako by se v dějinách zesiluje tím, že jeho ozvěny zaznívají dodneška. Takže Mnichov, ten se hned tak neodpáře, i kdybychom si řekli, že mnichovskou dohodu zrušíme od samého počátku, jak se vždycky uvažovalo, jako by neexistovala a podobně, tak to vlastně psychologicky není možné, protože vždycky bude v srdcích těch, kterým tahleta zem na tom srdci leží.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Situaci v roce 1938 i tu věčnou otázku jaksi, zda se tehdy mělo Československo bránit, letos opakovaně připomínají politici i historici právě v souvislosti, jak už jste i naznačil, s ruským tažením proti Ukrajině. V Evropě se po desetiletích opět naplno válčí, což oživuje právě i vzpomínky na ten rok osmatřicátý. Už si tak nějak zvykáme v uvozovkách na válku na Ukrajině? Probíhá 219. den a už na jaře manželka prezidenta Ukrajiny paní Zelenská v podstatě varovala nebo spíš apelovala, aby k tomu nedošlo.

Cyril HÖSCHL, psychiatr
Určitě, ať se na to podíváme v dobrém nebo ve zlém, tak musíme zcela objektivně konstatovat, že člověk je ustrojen tak, že si postupně zvykne na všechno. I když to neznamená, že by se ta revolta někdy zase znovu nedostavila. Viz 40 let nebo 30 let komunismu u nás, tak nakonec také se nějak zřítil, i když už jsme měli pocit, že jsme si všichni zvykli a že to je tady navěky. A kromě několika jedinců nás ani nenapadlo, si myslím, že se během 17. listopadu nebo těch událostí v roce 89 najednou ten poměrně stabilní věčný režim, který ovládá všechny mocenské prostředky, zhroutí jako domeček z karet. Čili různé peripetie se v dějinách dějí navzdory tomu, že člověk si zvykne, jak se někdy říká, i na šibenici, a když nějaká situace trvá dlouho, tak na ni nastává adaptace jednak psychologická, taková ta existenciální, ale i, řekněme, provozně ekonomická. Ty rodiny si zvyknou v tom prostředí žít, my si zvykneme žít s tím, že na pozadí našich životů běží zprávy o tom, že na Ukrajině se zase válčí už 220. den, a když to bude 450. den, tak to bude zpráva o to méně zraňující pro nás, což je samozřejmě zavádějící, je to asi jako si zvyknout na to, že je bída v Indii. A jak říkal Ludvík Vaculík, na to, že Eskymáci holt si zvyknou na to, že je mráz a že je sníh, a už si na to ani nestěžují, protože v tom prostě žijí. A my v této situaci žijeme a už v ní žijeme tři čtvrtě roku, takže ano, zvykáme si na to a v tom je jednak nebezpečí pro tu Ukrajinu i pro nás, ale jednak je třeba si uvědomit, že to se může nějakou událostí, nějakým zvratem dějinným změnit ze dne na den, čili to neznamená, že je to tak navždy.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Mimochodem, v Sýrii není klid, byť ty největší boje ustaly, ale už 11 let.

Cyril HÖSCHL, psychiatr
Ano, ale my jsme si například zvykli na to, že prostě Sýrie je rozvrácená země ve válečném stavu de facto každého s každým, a už nás to tady nějak vlastně ani nevzrušuje kromě několika odborníků, kteří to sledují, a obávám se, aby se tohleto nestalo s Ukrajinou, protože to přece jenom je pro nás, absolutně ne, ale pro nás je to rozdílná situace, protože Ukrajina má s námi mnohem víc společných jmenovatelů než Sýrie, i když ta taky, a taky leží graficky mnohem blíž a také její nepřítel je subjekt, se kterým máme svoje vlastní zkušenosti ze srpna 68.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Z Ruska od vyhlášení částečné mobilizace uprchlo nejméně podle odhadů čtvrt milionu lidí. Podle zpráv, které přicházejí z Ruské federace, tamní úřady verbují muže bez ohledu na jejich zkušenosti, věk, nebo dokonce zdravotní stav. Nové rekruty posílají přímo na frontu bez příslušného výcviku. Jaký to může mít, pane Höschle, dopad na ruskou společnost? Začne se nějak měnit atmosféra a také jakým směrem? Jestli se to projeví negativně ve vztahu ku Kremlu, nebo k Západu, který podporuje Ukrajinu.

Cyril HÖSCHL, psychiatr
To se dá těžko předvídat proto, že těch mechanismů vyrovnávání s takovou situaci, řekněme, psychologických je několik. A určitě nastoupí v různém poměru. Tak za prvé pro nás a pro Ukrajince to je dobrá zpráva, že ta armáda, původně ta /nesrozumitelné/, není tak legendární.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Ta už není.

Cyril HÖSCHL, psychiatr
Ano, říkám původně, to jsou ty historické zdroje, ale ta psychologie toho, že my jedině vítězíme, i kdyby nás převálcovali jakkoliv a zahnali na Sibiř, tak my zvítězíme, že ta je vystavěna na mýtu hrdinství, takže není zdaleka tak neporazitelná a mocná, jak se deklaruje.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Jenom možná vsuvku, co tento moment té částečné mobilizace, jak může působit na morálku těch stávajících ruských vojáků?

Cyril HÖSCHL, psychiatr
No a to je to, co právě chci říct, že pro nás je dobrá zpráva to, že je to ukazatel jistého rozkladu, protože součástí bojeschopnosti každé armády není jenom její počet a její výzbroj, ale taky její motivace bojovat. A její nadšení pro hodnoty, které hájí. Jestliže jí jde o obranu vlastní existence vlastní země, tak k tomu konfliktu přistupuje s úplně jiným nasazením, než když vám někdo jenom zaplatí nebo jenom řekne: heleďte, tamhle je nějaká země, budeme ji okupovat a vám do toho nic není. A to ve chvíli, kdy rekrutuje vojáky z těch bývalých postsovětských republik, ze Sibiře, z oblastí, kde jsou různá etnika, vlastně ta armáda je z velké části etnicky neruská, tak ta motivace je samozřejmě mnohem nižší, než bychom pod vlajkami toho mýtu předpokládali. Tak to je první dobrá zpráva. Druhá dobrá zpráva je, že ten úprk masový svědčí o tom, že ta armáda už je do značné míry nebo ta populace, která by měla jít bojovat, je do značné míry demoralizovaná. Přece jenom zpohodlněla. Přece jenom ty rezorty na Riviéře a zlatnictví v Ženevě jsou lákavějšími atraktory než zákopy na Ukrajině, když to přeženu. Čili to všechno má nepochybně do určité míry rozkladný vliv na morálku těch, kdo by měli bojovat, a vlastně celé té společnosti. Jenže na to může ta vládnoucí moc reagovat naopak zesílením těch represí, všimněte si, už uzavírají hranice, zesílením represí ve smyslu potrestání toho, kdo nejde s náma, jde proti nám, stačí, když dáte jenom bílý papírek před sebe, jako že nechcete nic, a už jdete vězení, to jsou absurdity, jichž jsme dneska v Rusku svědky, a ten režim přituhne. To může mít dočasně pro ten režim stabilizující a posilující efekt, ale dlouhodobě to zvyšuje pravděpodobnost, že se jednou zhroutí. Ale mezitím bude ještě krátkodobě hůř. To je ta špatná zpráva. Na druhou stranu ta společnost na to může reagovat určitě nějakým prozřením a svržením té moci, která jim tohleto obstarala, která je připravila o mezinárodní reputaci, o přátele, o určitou životní úroveň a o to všechno, proč oni v poslední době nebo jak oni žili. Všimněme si, že u nás je to něco podobného. Vždyť po okupaci Československa nacistickými vojsky v 39. roce se najednou Staroměstské náměstí zaplnilo hajlující masami. Emanuel Moravec otočil o 180 stupňů a horlil pod nacistickými vlajkami a to všechno trvalo, jako by to byl převažující étos národa, až do chvíle, než zaprvé tomu zase dal ránu atentát na Heydricha, něco podobného by v Rusku možná také přicházelo v úvahu, ale až do chvíle, kdy se ten režim zhroutil, a pak najednou se ukázalo, že ty masy jsou úplně jiné, úplně z jiného těsta, úplně jinak smýšlející a s velkou úlevou vítají vojska z opačného břehu. Čili ta optika, kterou se na to koukáme, když ta moc přituhuje, je úplně jiná, než kterou se na to koukáme, když se ta moc zhroutí. Takže ono se dá těžko předpovídat, co se pod tou pokličkou v tom Rusku skutečně děje. A zprávy máme od lidí, kteří se v tom dobře vyznají a v tom prostředí třeba i žijí, velmi rozporuplné, protože máme argumenty pro to i ono tvrzení. Najdete tam spoustu neobyčejně statečných lidí, kteří jsou schopni nasadit život pro myšlenky, nějaké ideály demokracie nebo individuální svobody, a pak jsou lidi, kteří do poslední chvíle kolaborují, ale ve skutečnosti se toho vzdají okamžitě při první příležitosti, kdy můžou ten kabát shodit. A to lze očekávat v Rusku tak, jako to bylo u nás za druhé světové války, a tak, jak to bylo u nás po srpnu 68. Nejdřív jsme si mysleli, že jsme všichni jednotní, když sem vpadla vojska Varšavské smlouvy, cítili jsme takové celonárodní svorné nadšení, sousedi si pomáhali, všichni jsme si rozuměli, na podzim se to začalo hroutit, pak nastoupila normalizace, pak jsme se zúčastnili vlastně té okupační nadvlády velmi aktivně, značná část národa si na to zvykla, se zadaptovala, část emigrovala nebo byla vyhnána do vyhnanství, no a ve chvíli, kdy se ten režim zhroutil, tak jak říkal jeden můj kolega, teď se ukázalo, že celý národ byli disidenti a ve straně byl jenom Husák a já. Protože když to přeženeme, tak to je ta psychologie, která se objeví ve chvíli, kdy se změní režim. Čili v Rusku si myslím, že kdyby ten režim padnul, tak se ukáže, že tam je spousta lidí, kteří smýšlí úplně jinak.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Konstatuje a analyzuje aktuální situaci pro Český rozhlas Dvojka psychiatr Cyril Höschl. Zůstaňme, pane Höschle, ještě chvíli u tématu války na Ukrajině. Finsko o půlnoci uzavřelo své hranice pro ruské turisty. Výjimky se budou týkat práce, studia či návštěvy rodiny. K rozhodnutí vedly bezpečnostní obavy související s ruskou válkou na Ukrajině, mezinárodně neuznaná referenda ve čtyřech ukrajinských regionech částečně okupovaných ruskými silami i nedávné poškození plynovodů Nord Stream, jak krok Helsinek vysvětlil šéf finské diplomacie Pekka Haavisto. Některé další země hodlají také uzavřít své hranice pro ruské turisty, žadatele o azyl. Měli bychom přijímat lidi, kteří prchají před částečnou mobilizací? Podle prezidenta Zemana by Česká republika měla pomáhat těmto Rusům.

Cyril HÖSCHL, psychiatr
To je velmi složitá otázka, protože není Rus jako Rus a vždycky s takovou masovější vlnou stěhování národů se přibalí i ti, kteří nemají dobré úmysly, a nepochybuji o tom, že ruský režim je schopný těmto k jakoby zběhům před mobilizací přibalit také spoustu různých rozvědčíků, kteří nahradí ty, kdož museli opustit ty ambasády. Tadyto se historie zase opakuje jako přes kopírák a toho jsou si ty bezpečnostní složky vědomy. Finsko takhle činí zejména na nátlak pobaltských států, které mají autentickou historickou zkušenost s ruskou nadvládou, takže vědí, o čem mluví a čeho se bát. Na druhou stranu ti, kdož jsou na životě ohroženi v tom režimu a kteří nasazují skutečně buď svoji svobodu a hrozí jim vězení, nebo jsou ve vězení, anebo jim dokonce hrozí likvidace, tak těm je naprosto samozřejmě třeba pomáhat, protože by bylo strašné, kdyby se nedovolali spravedlnosti nebo ochrany ani ve svobodném světě. Ale je velmi těžké pro ty bezpečnostní služby tohleto rozlišovat a je to náročný úkol, protože vždycky tato opatření vedou k jakési paušalizaci a kolektivní vině, která je z principu špatná a z bezpečnostních důvodů je pochopitelná, ale nesmí se to přehánět. Čili ti, kdo jsou opravdu ohroženi, disidenti, vězňové, političtí vězňové, aktivisti, tak ti by měli dostat každopádně ochranu a azyl tady. Ale ti, kteří masově utíkají před mobilizaci, tam už je to mnohem spornější, protože to by vyžadovalo brát případ od případu a podívat se, jak na tom jsou, ti zpravidla na životě ohroženi nejsou, dokud na té Ukrajině nenastoupí. A jestliže nastoupí, tak by měli trochu přehodnotit to, koho si volí a co vlastně chtějí a jaký svůj vlastní postoj k tomu konfliktu na Ukrajině mají. Protože něco jiného je utíkat před mobilizací a něco jiného je chtít svobodu, nezávislost a sebeurčení národů pro ty, kdož byli napadeni. To jsou dvě různé věci a ty je třeba vzít v úvahu a tam bych skutečně spíš se přikláněl k tomu, co náš pan ministr zahraničí prosazuje, to se mi zdá velmi rozumné a přitom nikoliv motivované nějakými nehumánními postoji.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Obraťme list, věnujme se vaší profesi. Pane profesore, server irozhlas.cz zveřejnil zprávu Ministerstva zdravotnictví, podle které byla pacientka v opavské nemocnici 12 let připoutána k lůžku prakticky bez přerušení. Ministerstvo nařídilo nápravu a podle ředitele nemocnice Zdeňka Jiříčka personál během několika měsíců zcela změnil přístup a u dané pacientky se dlouhodobé kurtace, připoutání k lůžku, už nepoužívají. Jak dále píše server iRozhlas, do roku 2018 však tuto praxi nikdo nezastavil. Okresní soud nemocnici dlouhodobě umožňoval v připoutáních pokračovat a úřad ombudsmana, jediný orgán, který české psychiatrické nemocnice pravidelně kontroluje, o závažnosti daného případu nevěděl. Tolik citace práce kolegů z našeho portálu. Jak se díváte, pane Höschle, na tento konkrétní případ? Ale můžeme to i zobecnit. Nevím, do jaké míry samozřejmě jste a můžete být také seznámen s celým tím spisem, ale jaké pojistky existují, aby v psychiatrických nemocnicích nemohlo docházet k porušování lidských práv?

Cyril HÖSCHL, psychiatr
Těch pojistek je hodně a ta opatření jsou na úrovni individuální, na úrovni vodítek správné léčby, na úrovni různých nařízení a směrnic toho kterého zařízení a pak na úrovni systémové. To je řízení zdravotní péče u nás vůbec. Ale tady je třeba si uvědomit a upozornit, že omezení na svobodě, jako je třeba kurtování, nebo chemická v uvozovkách svěrací kazajka, nebo omezení v izolaci v nějaké místnosti separátní, tak se netýká zdaleka jenom psychiatrie, i když tam je nejčastější a nejviditelnější ta potřeba, protože jde o agresi vůči sobě nebo okolí, ale neklid, který je třeba omezit fyzicky toho pacienta potom, to se projevuje i v jiných oborech, v jiných oblastech, protože takové delirium se může vyskytnout pooperačně na chirurgii, v různých internách, léčebnách dlouhodobě nemocných a podobně. Já jsem tohleto sledoval na základě té reportáže, toho zjištění iRozhlas a zarazilo mě tam to, že se říkalo, že ta zpráva byla tajná, že nebyla zveřejněna a tak dále. Já se obávám, že to není pravda. Ona je pravda, že nebyla určena ke skandalizaci jednotlivého zařízení a nebyla určena do Blesku a do novin, ale byla určena zejména pracovníkům ve zdravotnictví, odborníkům a těm, kteří řídí zdravotní péči, a tam se dostala. Ona byla publikována dokonce našimi zaměstnanci z Národního ústavu duševního zdraví v roce 2020 a to šetření, o které šlo, které bylo iniciováno Ministerstvem zdravotnictví, kde ta komise prošetřovala některé léčebny včetně téhleté to, probíhalo mezi lety 2017 a 2019. A bylo prošetřeno 17 z 18 psychiatrických nemocnic, které jsou jaksi spravovány státem, čili ta zpráva byla velmi podrobná. Ta komise zahrnovala kromě psychiatra také právníka, zástupce pacientů, tedy uživatelů té péče, výzkumníka a další profese a sledovala dodržování nebo respektování dohody o lidských právech pacientů nebo lidí s nějakým omezením, disability, kteří jsou například hospitalizováni v těch psychiatrických nemocnicích, a to se týká například dostupnosti lékařské péče jiné než psychiatrické. Mají rovný přístup, mají rovný přístup k právu, k právní ochraně, jsou dodržována lidská práva ve smyslu právě toho, že nejsou omezováni, když to není nezbytně nutné, mají přístup ke komunikaci, můžou mít mobilní telefon, můžou se dovolat, kdy chtějí, a těch aspektů je spousta. A ta zpráva je velmi podrobná a není pravda, že byla tajná, protože byla publikována. Byla publikována v časopise Health and Human Rights, Zdraví a lidská práva v roce 2020, a tam jsou podrobně všechny výsledky z těch 17 z 18 nemocnic. A jedno z toho, na co jste se ptala, je, že omezení pacienta na svobodě je ošetřeno zákonem, tj. zákonem o zdravotních službách, ta poslední verze je z roku 2011, zákon 372 a ten § 39 vypočítává, kdy smí pacient být omezen na svobodě například právě těmi kurty. A je pravda, že tak smí být učiněno jenom v nezbytně nutném případě a ten je definován tak, kdy ohrožuje na životě nebo na zdraví sebe nebo své okolí, po dobu, kdy tohleto nebezpečí trvá. A po vyčerpání všech předchozích méně limitujících opatření. Čili nesmí to by to první, co se udělá, ale až to poslední, pokud nejde vyloženě o nějakou dramatickou situaci, kdy se někdo na někoho řítí s nožem, a musí ho indikovat vždycky lékař. Je pravda, že někdy je situace taková, že se semele nějaký konflikt přímo na oddělení a je u toho jenom ošetřovatel a ten musí toho pacienta omezit, ale i pak to musí okamžitě nahlásit a lékař to musí potvrdit, anebo toho dotyčného okamžitě pustit z toho omezení. A musí potom o tom do 24 hodin rozhodnout soud. Jestliže ten pacient byl přijat na základě dobrovolného vstupu, podepsal dobrovolný vstup a je takhle omezen, tak se vlastně tím omezením ten dobrovolný vstup mění na nedobrovolný, a když on do 24 hodin to neodsouhlasí, že jako s tím souhlasí, že byl omezen, že to bylo špatně a že to podepíše, tak to musí přešetřit soud.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Když, promiňte, není jaksi v psychickém stavu, že by to dokázal/nedokázal posoudit?

Cyril HÖSCHL, psychiatr
No právě. Tak tady pak nastupuje to, co se uplatňuje při nedobrovolné hospitalizaci, kdy se musí ten případ, že je někdo držen proti své vůli na psychiatrii nebo v kurtech, oznámit do 24 hodin místně příslušnému soudu, ten o tom musí rozhodnout a potom tam vyšle odborníky, kteří nejsou v konfliktu zájmů, tzn. nejsou to zaměstnanci té nemocnice, nejsou to profesně spřažené instituce.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Řekněme nezávislí.

Cyril HÖSCHL, psychiatr
Nezávislí, kteří musí posoudit oprávněnost toho opatření, a to se musí určitou dobu opakovat, protože to nelze vyhlásit do aleluja. A tady někde nastala chyba, kdy nejenom ti lékaři, kteří si tím zřejmě usnadňovali situaci, ale buďme velmi opatrní v tom posuzování, protože bychom museli slyšet také druhou stranu, jestliže někdo ve chvíli, kdy mu ty kurty uvolníte, okamžitě vezme svoji stolici a začne s tím pomazávat spolupacienty, tak to nevede ten personál k ničemu jinému než ho znovu přikurtovat. Tak ti si tím mohli usnadňovat situaci, ale zejména ty soudy si tím zřejmě mohly usnadňovat situaci, protože neplnily dostatečně efektivně a autenticky svou úlohu dozorčí a zřejmě jenom automaticky, byrokraticky odškrtávaly, aby to měly ze stolu, prodloužení toho povolení k tomu omezení. Těch mechanismů, jak tomu zabránit do budoucna, je spousta. A zejména v souvislosti s rozvíjející se reformou psychiatrické péče, která de facto nastartovala až v tom roce 18, když se tohleto dělo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
A myslí na takové případy?

Cyril HÖSCHL, psychiatr
Myslí velmi intenzivně a těch opatření je celá spousta a v tomhletom článku z roku 22, který jsem citoval, jsou všechna ta opatření vyjmenovaná a jsou jich desítky. Včetně toho přesunu té péče z těch dlouhodobých velkých nemocnic do komunitní péče, včetně posílení toho personálu a na závěr jedna jediná věc, a to je společný jmenovatel těch všech negativních jevů, a to je podfinancování psychiatrické péče, protože vy místo kurtu můžete nasadit dva ošetřovatele, kteří toho pacienta zvládnou verbálně nebo fyzicky, ale nepotřebujou ho přivazovat. Jenomže to znamená zaplatit dva navíc a ty peníze, do psychiatrie jdou zhruba 4 % rozpočtu na zdravotnictví, zatímco ty náklady představují 15 %. Čili tady je velká diskrepance oproti západní Evropě a to je ten největší dluh.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Takže zájemci se mohou podívat na ten konkrétní případ, ať už na náš web irozhlas.cz, nebo na zmíněný článek. A já budu ráda, když si posluchači najdou třeba i v archivu dnešní rozhovor s prof. Cyrilem Höschlem, psychiatrem. Děkuji za váš čas, za vaše postřehy a přeji vše dobré. Na slyšenou.

Cyril HÖSCHL, psychiatr
Já také děkuju vám a všem posluchačům přeju hezký den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Zita Senková se připojuje. Dobrý den.

Pořady Českého rozhlasu automaticky přepisuje aplikace Beey www.beey.io. Texty neprocházejí korekturou.