Přepis: Jak to vidí Cyril Höschl – 26. září

03692198.jpeg

Hostem byl psychiatr Cyril Höschl.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den. Zita Senková vás vítá u poslechu pořadu Jak to vidí. Dnes budu hovořit s profesorem Cyrilem Höschlem, psychiatrem, ředitelem Národního ústavu duševního zdraví. Dobrý den. Vítejte.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Na co se zaměříme? Na rozhodování, etiku, samoříditelná auta i na popularizaci hudba. Připojte se k nám. Německo či Francie mají parlamentní volby za sebou, my a Rakušané například před sebou. Často slýcháme, že mnoho voličů není do poslední chvíle rozhodnuto, komu dá svůj hlas. Volební neděli jsem shodou okolností strávila v Německu a řada mých známých mi říkala, že se rozhodne teprve u té volební urny, jaksi z břicha, jak se říká v němčině. O čem to vypovídá, pane profesore?

Čtěte také

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
No, tak vypovídá to o tom, že mají pravdu ti, kdož tvrdí, že společnost se ve vztahu, myslím v demokracii, se ve vztahu ke svým politickým reprezentantů dělí do takových tří velkých skupin. Ta jedna je rozhodnutá spíš pro někoho na tom levém křídle a ví, že ho budou volit a leccos mu odpustí, protože jim jde v zásadě o celý ten myšlenkový komplex a postoj a proud a program. Ta druhá to má naopak, má vybrán svůj postoj na pravé straně, na pravém křídle toho politického spektra, a že tady je taková poměrně velká část těch, kteří se rozhodují podle řady okolností, jež se neustále mění, podle vztahu k životnímu prostředí, k politické situaci ve světě, k uprchlické krizi a podobně a také dají hodně na charisma a osobní popularitu toho kterého předáka. Takže ti se ještě nechají na poslední chvíli zviklat a jsou to ti, a tady se dostáváme k tomu, co je na pozadí té vaší otázky, jsou to ti, kteří vlastně se rozhodují mezi dvěma etickými přístupy, které lze k vlastnímu osudu a k té volbě mít, a ten jeden bychom mohli nazvat jako etiku deontologickou, to je z řeckého to deon, což je to, co je vyžadováno, povinné, povinnost, řekněme si konkrétní příklad, prostě přikázání nezabiješ nebo nepokradeš nebo nebudeš lhát a tím se člověk má řídit. A ten druhý přístup je utilitární, to znamená, že nesleduje ani tak ty přísné mravní zásady, ale spíš jejich důsledky a dobré je to, co slouží dobrému účelu. Takže v tom prvním případě by to bylo přikázání nebudeš lhát, ale v tom druhém případě, jestliže seš u výslechu na gestapu, tak jako nelhat není úplně to pravé. A tady najednou cítíme, že se vlastně rozhodují ti voliči a každý si to může sám na sobě představit, jestli volit to, co považuje za ideální, to jest ten proud nebo toho politika, s kterým by se mohl ztotožnit, s kterým souhlasí, který reprezentuje skutečně jeho zájmy, anebo jestli při tom rozhodování trošku kalkulovat v tom, že sice dám hlas někomu, kdo není úplně můj šálek kávy, ale zvolím ze dvou zel to menší a těch voleb se zúčastním. Čili vlastně přepínám mezi tou etikou deontologickou, to znamená tou zásadovou a tou etikou utilitární, to znamená tou účelovou. V tom prvním případě hrozí střet s realitou, v tom druhém případě hrozí, že z toho nakonec bude takové to účel světí prostředky, což je někdy považováno, takový ten pragmatismus, za cynické. No a mezi tím, tou zásadovostí a tou cyničností, a obojí je v určitých situacích správně, se neustále rozhodujem, neustále tam mezi tím přepínáme.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
O etice se hovoří v posledním období u oblasti, u které bychom to možná nečekali, a to je automobilový průmysl. Mimochodem v Německu se debatuje na toto téma hodně intenzivně, jednak o důsledcích aféry Dieselgate a o tom, zda Německo coby automobilový národ je připraven na trend, který přichází ze Spojených států, z Francie, a to aby se řidiči přeorientovali na elektromobily nebo sdílení jízdy. Pro Němce to bude asi velký oříšek, protože pro ně je auto nejenom nebo není dopravní prostředek, ale prostě něco více. Co teprve samoříditelná auta? Právě této oblasti se týká debata o tom, kdo bude za případnou nehodu nést zodpovědnost.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Ta debata je nesmírně zajímavá a vysvětluje, proč vlastně ještě samoříditelná auta v běžném provozu nejezdí a nebyla do něj vpuštěna, ačkoliv z technických důvodů to nebude, neboť ve zkušebním provozu toho jsou již dnes schopna. Takže teoreticky by se ten vývoj mohl urychlit, ale brzdí ho několik takových okolností, z nichž si vybereme jednu, ale vyjmenujme si je. Jedna je do určité míry psychologie, protože ti, kdož jsou vášnivými nebo dobrými řidiči, tak sami na sobě si můžou představit, že jim ta situace, kdy jim někdo vezme vládu nad tím vozidlem, nebude úplně milá. Jsou lidé, kteří radši řídí, než se nechají někým vézt, natož pak automatem. A jsou lidé, kteří mají nepříjemný pocit, a teď myslím z toho psychologického hlediska, i když je veze automatický vlak támhle někde na letišti z terminálu do terminálu a nevidí tam žádného řidiče nebo kdyby je vozilo automatické metro, tak se s tím necítí úplně komfortně. To ale samozřejmě není ten hlavní důvod. Důvody, o kterých se teď mluví, jsou zejména legislativní, to znamená kdo bude zodpovědný za to, když se stane nějaká nehoda a už se tak již stalo ve zkušebním provozu u jednoho elektromobilu Tesla. To jsou náhody, kterým se nikdy nelze úplně stoprocentně vyhnout. Někdo tam vběhne pod ta kola, teď se bude vyšetřovat, zda za to mohl, nemohl, svítila červená, nesvítila, zda šlo o chybu a tak dále. A můžeme si představit situace, kdy se toho viníka nebude možno vlastně dopátrat a bude se vyšetřovat otázka, zda za to může ten, kdo to auto naprogramoval nebo ten, kdo ho spustil nebo ten, kdo ho vlastní nebo ten, kdo v něm seděl nebo ten, kdo před něj vběhl a tak dále a tak dále. To jsou ještě důvody srozumitelné. Ale ty nejzajímavější a ty, u kterých bych se chtěl na chvíli zastavit, ty připomínají to, o čem jsme mluvili před chvílí, to přepínání mezi etikou deontologickou, takovou tou zásadovou a etikou utilitární, to znamená tou účelovou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A je toho schopen počítač?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
No a v tom je právě jádro pudla a já se obávám, že to je ten důvod, pro který se situace nehýbe z místa, a pro který to ještě nějakou chvíli bude trvat, než tato samoříditelná auta vstoupí do běžného provozu. Představme si to tak, představme si, že to auto jede, blíží se k nějakému tunelu, teď mu někdo vběhne do cesty a jsou vlastně dvě možné, dvě možná řešení. Buď toho, kdo tam vběhl, přejede a zachrání toho řidiče nebo tu posádku v tom autě, anebo se mu vyhne, narazí do betonového sloupu toho mostu, zachrání tedy toho, kdo tam vběhl, ale zabije nebo těžce zraní tu posádku v tom autě. A to je rozhodování, které v těch zlomcích vteřiny dělá člověk a dokonce ho dělá v té obrovské rychlosti jaksi podvědomě. Zatímco ten počítač nebo to samoříditelné auto tu situaci může vyhodnotit a říct si, tak dobře, tak vevnitř jsou dva, venku je jeden, tak ho zajedu, protože napáchám méně zla, když zabiju jednoho a zachráním dva než obráceně. A teď jde o to, jestli má také kalkulovat to, že ten, kdo tam vběhl, je maminka s malým dítětem v kočárku, která má život před sebou, zatímco vevnitř sedí osmdesátiletý jedinec, který ho má za sebou, má to tedy také započítat. A teď si dovedete představit, že se ta úloha neustále zesložiťuje. A když se to snažili ti inženýři vyřešit, tato etická dilemata, protože ta skutečně stojí v cestě k tomu, aby společnost povolila ten provoz, tak přišli na to, že to překlápění mezi deontologickou a utilitární etikou v tom mozku, že toho ten počítač není schopen. Ten je schopen vyřešit úlohu tak, jak se mu zadá, zabít co nejméně lidí, ale to není vždycky to nejsprávnější řešení, protože to dilema, zda přepnout na zásadu nebo na účel, to umí jenom lidský mozek a to vždycky a navždycky zůstane výsostně lidskou otázkou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jakou budoucnost tedy mají samoříditelná auta, pane profesore, protože pokud nebude nastavena ta legislativa, tak tady zůstane velký etický problém.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
No, zatím to řeší tak, aspoň pokud jsem slyšel z druhé ruky od kolegy, tak to řeší tak, že budou ty, budou ta auta naprogramována tak, aby minimalizovala ztráty. To znamená spočítala, kolik které řešení má obětí a volila vždycky to řešení s nejmenším počtem obětí. Ale to nemění nic na tom, že, kdybychom měli víc času, tak tady můžeme vymyslet situace, kdy toto řešení asi z hlediska lidského není to nejetičtější, protože skutečně postrádá to překlápění mezi tou zásadovou a tou účelovou etikou. Notabene můžeme si to představit i jako takový příklad. Když si představíte koleje, na kterých je výhybka, vy u té výhybky sedíte a na jedné té následné větvi pracuje jeden dělník a na druhé pracuje deset dělníků, tam se řítí vlak, nemůže už nikdo nic dělat, ten vlak se vyřítí ze zatáčky a vy, která u toho stojíte zvenku, máte jedinou možnost, buď nedělat nic a nechat přejet těch deset dělníků, na které se ten vlak řítí, anebo přehodit tu výhybku a aktivně zabít toho jednoho a zachránit těch deset. A to je to překlápění mezi tou zásadovou etikou nezabiješ, čili aktivně do toho nevstoupím, je to vis maior, vyšší moc, anebo zabiješ, a to už je utilitární etika, a zachráníš přitom ale jiných deset lidí. A tady u toho vám většina dotazovaných ještě řekne, no, asi bych tu výhybku přehodil, když to vidím, že jo, jedna ku deseti. Ale když stejnou úlohu postavíte tak, že ten jeden tlouštík stojí nahoře na můstku, vy tam taky stojíte a těch deset lidí byste zachránila tím, že byste ho aktivně strčila, aby spadl na ty koleje a přinutil ten vlak ještě brzdit dřív, než se mu objeví těch deset dělníků, představme si takovou situaci, tak tam už, ačkoliv ta úloha je úplně stejná, tak většina lidí má s tím velký problém, že by měla někoho shodit z toho mozku, z toho mostu a přitom je to úplně totéž jako přehodit tu výhybku z etického hlediska. A je to příklad toho překlápění právě mezi tou deontologickou a utilitární etikou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Mimochodem, pro německé ministerstvo dopravy připravila skupina odborníků obecná etická doporučení a také dospěla k závěru, že samoříditelná řízená auta nikdy nesmějí nadřadit život jednoho člověka nad jiného. Všechny musejí vnímat jako stejně cenné a vždy musí mít prioritu zdraví a život člověka nad věcnými škodami.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
To souvisí trošku s tím, co jsem před chvílí řekl, že budou naprogramována ta auta tak, aby minimalizovala ztráty, ale to, co teď citujete z toho německého řešení, znamená, že budou počítat jenom počty životů, všechny životy jsou si rovny a nebudou kalkulovat to, co kalkuluje lidský mozek, že mladá maminka s dítětem v kočárku v tom podvědomí má, nechme teďka stranou, jak to je filozoficky, ale v tom podvědomí má vyšší hodnotu než ten, komu je 90 a stejně za chvilku skončí na hadičkách. Takhle se sice uvažovat nesmí, ale lidský mozek tak uvažuje a v tom je právě to jádro pudla.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Rozhodovat, tedy to je, jak byste asi řekl, úkol pro člověka, jedině pro člověka.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Tak etická rozhodnutí v tom pravém slova smyslu asi zůstanou na věky výsostně lidským úkolem a asi je nikdy nebudou moct převzít inteligentní stroje, bez ohledu na to, jak moc inteligentní budou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Mimochodem, vy jste se, pane profesore, vrátil z Anglie, kde se jezdí vlevo. Proč vlastně?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
No, to je docela zajímavé. Okolo toho je celá řada různých pověstí a spekulací.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Je to prý přirozenější než vpravo.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Ale jednu zajímavou jsem se dozvěděl od taxikáře, který nás vezl, který říká: Jestlipak víte, proč je naprosto přirozenější jezdit vlevo než vpravo? Protože se to vyvinulo historicky z té situace, kdy se jezdilo na koních a ti jezdci se vzájemně na cestě míjeli. A protože většina, drtivá většina lidí jsou praváci, tak mají meč po levé straně, aby ho mohli pravou rukou tasit a pravou rukou jím mávat. A když bylo zapotřebí srazit nepřítele, který jel proti vám, tak bylo zapotřebí jet vlevo vod něj, abyste pravou rukou mohli šáhnout pro meč v levém toulci a pravou rukou ho seknout. Stejnou potřebu měl ten proti vám, čili ten musel jet také vlevo, protože také s vám šermoval pravou rukou. A ještě to má další moment, že odzbrojit nepřítele nebo odzbrojit někoho, koho chci oloupit nebo podobně na té cestě, znamená především mu vzít ten meč, proto bylo, proto by bylo, proto bylo dobré, aby ten meč byl na té straně, která je bezpečnější, to znamená někde u zdi nebo u křoví a na té straně, ze které jste zranitelnější, tak abyste se mohla lépe bránit a nebyla tam ozbrojena, tudíž aby vám tam na pravé straně nikdo nemohl ten meč vytáhnout. Čili ta pravorukost je na pozadí toho, že se jezdilo vlevo a v tom se pak pokračovalo. Pak přišly povozy a už to zůstávalo všecko vlevo. A to nařízení, proč se to překlopilo doprava, je historicky poměrně nepochopitelné, protože když se jezdilo vlevo, včetně automobilů, a to ještě i u nás za první republiky, tak se zavedlo pravidlo pravé ruky. To znamená, že na křižovatce má přednost ten, kdo přijíždí zprava. Když si to představíte a mohou si to teď představit i naši posluchači, tak když jedete vlevo, tak vidíte za ten roh doprava lépe, než když jedete vpravo u zdi, tak do poslední chvíle nevíte, co tam číhá. Čili pravidlo pravé ruky má logiku jenom při ježdění vlevo. A teďkom oni ho přehodili a to pravidlo neměnili, takže vlastně tak jakoby drhne v těch pravidlech dopravních. A takových příkladů je daleko víc. Týká se to i těch kruhových objezdů a tak. Takže svět není úplně symetrický v tom smyslu, že by bylo jedno, jestli je pravotočivý nebo levotočivý, ale svět, a to nejenom ten biologický, jsme pravorucí, ale i ten fyzikální a chemický, některé látky jsou pravotočivé co se týče světla, některé levotočivé,tak jsou asymetrické a na tom je vybudován svět a celá řada jeho zajímavých pravidel. A jedno z nich je, že jezdit vlevo je přirozenější, i když už dneska kromě Británie, několika zemí v Asii, Austrálii a Tasmánii jezdí vpravo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
V Británii, v Cambridge jste se, pane profesore, zúčastnil mezinárodního setkání na téma mentální zdraví. Zazněly tam nějaké zajímavé novinky z vašeho oboru, v terapiích nebo ...?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
To bylo tentokrát velice zajímavé setkání a musím s radostí říct, že s hezkou a dobře přijímanou účastí českých kolegů a zazněla tam řada zajímavých věcí. A jedno z těch sdělení stojí možná i za krátkou zmínku tady, protože si umím představit, že vyjmenovávat různé psychofarmakologické modality a receptory není úplně to pravé ořechové do takového pořadu. Ale univerzálně zajímavé by mohlo být třeba to, že kolega Horáček z Národního ústavu duševního zdraví spolu s kolegou Kesnerem a dalšími udělali takovou zajímavou studii, že dali dotazníky mnoha zkoumaným osobám, kterými měřili jednak jejich osobností rysy, jednak jejich postoje k uprchlické krizi a k uprchlíkům, takže se rozdělili na to, čemu se zjednodušeně a řekl bych příliš zredukovaně říká xenofobové nebo naopak vítači a vzali tyhlety dva extrémní postoje těch, kteří ty uprchlíky zásadně odmítají a jsou označováni za xenofoby a ti, kteří naopak hlásají bratrskou lásku a vítají je a chtějí jim pomoct, a zároveň se dívali, co se jim děje v mozku a která centra se jim aktivují, když vidí takového muslimského uprchlíka v nouzi někde na přeplněném člunu ve Středozemním moři, v uprchlických táborech, anebo nějaké srdceryvné scény kolem těch dětí uprchlíků a podobně. A ten design toho celého experimentu je poměrně složitý, ale ten výsledek je docela jednoduchý a poměrně překvapivý. Za prvé, nejde o xenofobii, protože ti lidé nemají z těch uprchlíků strach, ti, kteří je odmítají. Prostě ta emoční centra nejsou aktivovaná, jsou aktivovány čistě rozumové obla..., to je prostě úvaha lidí, kteří je nechtějí, ale na pozadí není strach. Jsou tam všechny možné kognitivní procesy, řekli bychom tedy, abychom to přiblížil ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A co za tím je tedy?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Názor. Názor. Ale názor není emoce. Názor si může udělat i počítač. Takže především je za tím názor a není za tím emoce vyjadřovaná tím slovním základem fobia, že jo, fobia je strach. Jako máte arachnofobie, strach z pavouků, tak xenofobie je strach z něčeho neznámého. Tak ten strach v tom pravém slova smyslu za tím není, oni se ničeho nebojí. Oni je tu prostě nechtěj. Čili to je jeden z těch výsledků. A další ten výsledek je, že jsou to lidi, kteří jsou názorově orientovaní spíše pravicově a zajímavé je, že povahovými rysy jsou to lidé se zvýšenou svědomitostí, což vyšlo v těch psychologických testech, které se zároveň dělaly. Čili když se porovnali ti vítači s těmi ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Odmítači řekněme.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
... v uvozovkách odmítači nebo xenofoby, tak ti odmítači jsou svědomitější, pečlivější, hnidopišštější než ti vítači, kteří jsou do určité míry velkorysejší, méně svědomití, volnější v těch zásadách a podobně. Já bych to nerad rozvíjel dál, abychom se nedostali do různých paradoxů, ale ty výsledky budou v dohledné době publikovány a poprvé zazněly v Cambridge a vyvolalo to tam veliký zájem a ohlas i od kolegů z ciziny.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
To by mě ale přesto zajímalo, pane profesore, jak změřit, v uvozovkách nebo bez nich, řekněme, xenofoba a rasistu, podle čeho vlastně to lze poznat? Podle otázek, odpovědí na třeba anketu ...

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Ano.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
... nebo nějak fyziologické funkce, vyšší tep, rozšířené zorničky, nevím.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Tak právě ta studie je unikátní v tom, že dělala všechno z vámi zmíněného.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Komplexně.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
To znamená názory se měřily takovým postojovým dotazníkem. Já nevím, chtěla byste, aby u vás v domě bydlel muslim nebo ... To jsou takové příklady, ale dovedete si představit dotazník. Je to dotazník podobný tomu, jak se zjišťuje třeba tolerance k duševně nemocným nebo k romskému etniku nebo vůbec k jinakosti, k sexuálně jinak orientovaným skupinám a tak. To není problém, takové dotazníky jsou a jsou poměrně dobře promyšlené a vypracované tak, aby uměly do určité míry odhadovat i to, že předstíráte nějaké postoje, že se deklarujete trošku v lepším světle, než jaká jste a to všechno se dá jaksi ošetřit. Osobnostní rysy, ta zmíněná svědomitost, ty se řeší zase zavedenými a validizovanými osobnostními dotazníky, včetně dotazníku na neuroticismus a podobně, což také kolegové dělali, a to nejzajímavější, to, zda se vám aktivují emoční centra nebo ne, no, to dělali v magnetické nukleární rezonanci. Čili to je zobrazovací metoda, kterou je možno mapovat regionální aktivitu určitých oblastí v mozku a oni dělali tohleto všechno, čili biologie, psychologie a postojový dotazník.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Emoce vyvolává, jak dobře známe, i hudba a i ta zněla na takovém odborném semináři, konferenci, pane profesore.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
To si přihřeju vlastní polívčičku. My jsme tam vzali skvělou českou pianistku Slávku Vernerovou a ta v rámci takové prezentace o psychopatologii slavných skladatelů, protože překvapivě nejenom Bedřich Smetana, ale i Wolfgang Amadeus Mozart, Robert Schumann, Fryderyk Chopin a další trpěli příznaky duševních poruch, které byly často za hranicí psychózy, což je závažné duševní onemocnění, ale to by byla jiná kapitola a v rámci tohodletoho sdělení tam z jejich děl hrála, řekl bych, skoro ty nejpůsobivější skladby právě Slávka Vernerová. Úžasně se jí to povedlo, takže tam vzbudila velký zájem dokonce i z kruhů, bych tak řekl, muzikologických, z Cambridge a z Lutonu, takže doufám, že z toho bude nějaká i další spolupráce. A taky se ukázalo, jak ta věda má k tomu umění blízko a jak se jedno s druhým může velmi působivě ovlivnit a oplodnit, abych tak řekl.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vidíte, Slávka Vernerová chtěla původně být lékařkou. Myslím, že po prvním semestru se teda zcela začala věnovat hudbě.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
No, ona si od pitevních cvičení, pokud mě paměť neklame, odskočila na smetanovskou soutěž do Hradce nad Moravicí a tu vyhrála. To pak rozhodlo, že té medicíny nechá. Myslím, že je dobře tak.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Profesor Cyril Höschl, ředitel Národního ústavu duševního zdraví a jeho názory. Děkuji vám za ně.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Na shledanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Na shledanou. Zítra vám představím nového hosta v sestavě stálých glosátorů, německý komentátor Hans-Jörg Schmidt bude analyzovat především výsledky hlasování do Bundestagu, německou politiku i mentalitu a řeč bude i o česko-slovenském rozdělení. Dobrý den přeje Zita Senková.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.