Přepis: Jak to vidí Cyril Höschl – 26. května 2020

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Nerušený poslech přeje Zita Senková. Pozvání přijal profesor Cyril Höschl, ředitel Národního ústavu duševního zdraví. Já Vás vítám. Dobrý den.

Cyril HÖSCHL, profesor, ředitel Národního ústavu duševního zdraví:
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Psychiatra se dnes zeptám například na to, jak se nouzový stav podepsal na lidské psychice. Jaká je schopnost našeho organismu čelit extrémním situacím, mění zkušenost s pandemií naše chování a zvyklosti natrvalo? A jaké dopady může mít nízká úroveň zdravotní gramotnosti u dětí. Přeji vám hezký poslech. Když byl v březnu vyhlášen nouzový stav, začali jsme, pane profesore Höschle, náš rozhovor tím, jak obyčejný pozdrav "Buďte zdráv", dostal docela nový rozměr. Jaký rozměr dostaly a dostávají naše životy vedle nového typu koronaviru, který se, jak vidíme, aktuálně na Karvinsku, stále ještě hlásí o slovo.

Cyril HÖSCHL, profesor, ředitel Národního ústavu duševního zdraví:
Víte, my jsme si ze začátku ani neuvědomovali, že ty změny, které nastávají, v souvislosti s tou pandemií, a hlavně potom s tím nouzovým stavem, mají velmi dlouhodobé, a vlastně i nečekané dopady na mezilidské vztahy, v oblastech, kterých jsme si předtím příliš nevšímali. Tak například když se potkáváme na ulici, a až dosud to bylo s rouškami, tak nám najednou chybí část té četby tváří, která je pro člověka, a pro homo sapiens tak důležitá, tak, jako pes vnímá skutečnost zejména čumákem, a má v něm chemickou laboratoř analyzující do nejjemnějších detailů čichové pole, tak my zase dáme hodně na to, co vidíme, a odečítáme emoce, to, co můžeme od toho člověka očekávat, jaký je, tak to odečítáme z tváří. NO a teď jsme o půlku toho obrazu ošizeni, takže například nevíme, do jaké míry se usmívá, zda se mračí, zda se šklebí, ale musíme se naučit odečítat to pouze z očí, ale adaptujeme se na to. Všimněme si, že nám to už jde lépe než předtím, když jsme k tomu měli k dispozici celý obličej. To je jedna věc. Druhá věc, když se potkáváme v těch rouškách, tak si neustále uvědomujeme, že jsme jeden pro druhého nebezpečný. Zatímco dřív byl člověk člověk nikoli vlkem, nýbrž vlastně přítelem, objímali jsme se, a družili jsme se, protože jsme tvorové sociální, tak teď je člověk člověku potenciálním vrahem, když to trochu přeženu, čili někým, kdo může být zdrojem smrtící infekce, a o tom nás média neustále ujišťují.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A nemůže to být i tak, že vnímáme toho druhého člověka v roušce, ne jako potenciální nebezpečí, ale naopak, že je ohleduplný, takže se třeba obráceně, můžeme cítit bezpečněji?

Cyril HÖSCHL, profesor, ředitel Národního ústavu duševního zdraví:
Ano, ono se to nevylučuje, to není paradox. Právě proto, že je to potenciální zabiják, tak musí mít roušku, aby nám dal najevo, že tedy zabijákem není, a celá ta sémiotika toho vzájemného kontaktu, se posouvá do jiné úrovně. Takhle se vlastně vyvinul pozdrav, když jdeme a proti nám jde někdo známý, tak zvedneme ruku na znamená pozdravu, takové to ahoj, čau, to je vlastně ukázka toho, mám prázdnou dlaň, nemám v ní zbraň, nemusíš se mě obávat. Tak to, co se vlastně historicky vyvinulo potom, v ten běžný společenský kontakt, tak to teď dostává novou podobu, čili teď nezvedám otevřenou dlaň, abych ukázal, že v ní nedržím nůž nebo pazourek, ale dám si na obličej roušku, abych ukázal, že jsem ohleduplný, a ten druhý udělá totéž, jinými slovy, jsme k sobě zdvořilí, protože jsme jeden druhému, chtě, nechtě, vlastně potenciálním nebezpečím, a to trošku mění mezilidské vztahy a celou tu sociální atmosféru, a celá ta četba tváří a emocí v těch tvářích, se posouvá na jinou úroveň, a my se musíme učit jakoby novým dovednostem v té mezilidské komunikaci. Jde nám to, protože člověk je tvor adaptivní, takže není to žádné neštěstí, ale je to něco naprosto nového, a je zajímavé, že to je celosvětové, prostě roušky mají teď všichni po zeměkouli.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A změní tato zkušenost i tyto nové dovednosti? Nebo i zvyklosti? Naše chování natrvalo, nebo jde o nějaké intermezzo. Ono to ale bude souviset také s tou epidemiologickou situací.

Cyril HÖSCHL, profesor, ředitel Národního ústavu duševního zdraví:
No právě. My to, co ze všech těch opatření zbyde, a co pomine, budeme moct vyhodnotit, až ta doba nastane, a bylo by předčasné tady něco věštit z křišťálové koule, přesto lze velmi odůvodněně očekávat, že taková ta vyšší ohleduplnost, například i při běžných chřipkových epidemiích, na což jsme nebyli zvyklí, takže ta tady zůstane, to nošení roušek, když se necítím dobře, když chrchlám, prskám, dřív jsme k tomu nemohli populaci přinutit, Asijci, kteří vystupovali na letišti v Ruzyni s rouškami na obličeji, nám připadali srandovní, a dneska je to najednou přes noc normální i tady, a možná, že to, že to není žádná ostuda, a že se to sluší, že to nám zůstane. A takových věcí, které zůstanou, asi bude víc, jenom bych rád, aby nezůstal ten pocit, že se můžeme vzdát všech svých svobod bez boje. Čili ohleduplnost k druhým ano, uzavření se, sledování velkým bratrem, špehování, práskání, to si myslím, že by zůstat nemělo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Máme, pane profesore, už nějaké relevantní informace, data, abychom mohli seriózně nějak vyhodnotit, co už víme o dopadu toho nouzového stavu na lidskou psychiku, nebo bychom se měli spíše bavit v té obecné rovině, jaká je třeba schopnost našeho organismu, a protože jste psychiatr, tak co se týče psychiky, vlastně schopnost čelit extrémním situacím. Nehledě na koronavirus, může to být úplně jiná událost, která zacloumá vlastně naším životem.

Cyril HÖSCHL, profesor, ředitel Národního ústavu duševního zdraví:
Tak na obojí se už dá kupodivu odpovědět, protože ta pandemie byla natolik apelující, i na celou tu vědeckou komunitu, že okamžitě, hned v prvních dnech a týdnech, se spustil sběr dat ve všech možných oblastech medicíny, a přilehlých oborů, takže nejdřív se můžeme pozastavit nad tím, jaký je ten věnec těch kauzálních vztahů, a pak se hned můžeme dostat k tomu, co už se o tom ví. Ten věnec vypadá tak, že ten koronavirus působí na náš mozek jednak přímo, a to buď tím, že díky tomu, že napadá plíce, působí hypoxii, hypoxie pro mozek velice nebezpečná, může působit otok mozku, a to vede potom k projevům, jako jsou deliria, úbytek našich mentálních nebo kognitivních schopností, a dokonce i záchvaty, které jsou podobné těm epileptickým. A samozřejmě všichni víme, že na tuto infekci část zranitelných občanů, ve vyšším věku zpravidla, umírá. Ta úmrtnost má velkou mediální publicitu. Všude vidíme, každý den nám vypočítávají, kolik už zemřelo lidí, což je zajímavé, protože u jiných chorob v této podobě statistiky denně nemáme, a tohleto všechno, včetně těch oprávněných epidemiologických obav, z té pandemie, vede k těm restriktivním opatřením, k tomu uzavření se. No a jak to ta expozice těm negativním zprávám, tak ta izolace, zvyšuje hladinu stresu, to znamená situace, která je pro nás náročná, ať už tím, že nás frustruje nebo nám přivádí různé konflikty, a nebo zvyšuje hladinu stresových hormonů nějakým jiným mechanismem. A stres víme, že je podhoubím rozvoje depresivních a úzkostných poruch, a depresivní a úzkostné poruchy vysoce zvyšují riziko sebevraždy. A ta restriktivní opatření, která vedou k izolaci, tak i touto cestou zvyšují riziko deprese a zvyšují riziko sebevražednosti, protože izolace je také rizikovým faktorem. Zejména izolace ve vyšším věku, a to jsou ty věkové kategorie, které jsou obzvlášť přísně separovány, vzhledem k jejich zranitelnosti. No a izolace vede také ke zvýšené spotřebě alkoholu, a alkohol se podílí, spolu s tou izolací, na zvýšení, nebo nárůst domácího násilí. A domácí násilí se skutečně ve zvýšené míře, v mnoha zemích už začalo projevovat. Teď ta ekonomická opatření, ta restriktivní, vedou k prudkému pádu hospodářské produkce, a ta zvyšuje nezaměstnanost a chudobu. A nezaměstnanost a chudoba opět koreluje se spotřebou alkoholu, a nezaměstnanost tudy má také oslí můstek směrem k sebevražednosti. A teď to, že se všichni věnují koronaviru a ne něčemu jinému, vede k tomu, že se zanedbává práce medicínská v jiných oborech, včetně psychiatrie. A je nebezpečí, že by se mohla zanedbávat i ta reforma péče o duševní zdraví, což všechno vede ke snížené kvalitě života, nebo té péče, k vyšším nákladům a vyšší nemocnosti. A ta vyšší nemocnost vede k nižší produktivitě, protože kdo je na neschopence, tak nepracuje. A ta nižší produktivita dále zhoršuje ten hospodářský výsledek. Tohleto si můžeme nakreslit jako takový circulus vitiosus, no a Vy jste se ptala, jestli už máme nějaká data.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
To, co jste teď pojmenoval, to je nějaká obecná charakteristika? A nebo už mluvíte konkrétně.

Cyril HÖSCHL, profesor, ředitel Národního ústavu duševního zdraví:
Tohle je konceptuální rámec, na který teď mohou nasedat data, která už ho potvrzují, a která už máme, jsou to první čísla, jednak z různých linek důvěry a krizových center, které hlásí, ať už jsou to takové linky jako lékař na telefonu od pojišťovny tuším 211, nebo jako jsou krizové linky různých charitativních neziskových organizací jako je Naděje, Člověk v tísni a podobně, Život 90, a ti všichni hlásí mimořádný nárůst, o stovky procent, lidí, kteří tam teď volají, protože jsou pod psychickým tlakem. Zpravidla řeší strach z té nemoci, samotu, zejména ti starší, existenciální obavy, právě z toho hospodářského úpadku, nezapomeňme, že spousta profesí, živnostníků, tak zastavila činnost a jakýkoliv příjem, a také se zhoršuje rapidně duševní stav seniorů. Jednak proto, že jsou skutečně ohroženou skupinou, a jednak, protože na ně dopadá ta izolace a ztráta kontaktu s nejbližšími příbuznými.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co se týče těch kontaktů, tak u té izolace, mohlo by být, protože jsme sledovali obrovskou vlnu nejrůznější solidarity, a paradoxně, i když se lidé nemohli potkávat třeba se svými nejbližšími, ta si pomáhali jinou formou, třeba velký nárůst zaznamenala konverzace, byť nenahradí, pochopitelně, ten osobní kontakt, on-line technologie, opravdu získaly na velkém využití.

Cyril HÖSCHL, profesor, ředitel Národního ústavu duševního zdraví:
Nepochybně, to je něco, k čemu bychom došli, kdybychom si řekli, jak ta situace změnila naše komunikační možnosti, a to se týká nejenom té mezilidské komunikace, například mladých se starými a s rodiči a podobně, kteří byli nuceni, přece jenom, si osvojit elementární zacházení s těmi informačními technologiemi a mít někde Skype nebo možnost připojení na internet, ale týkalo se to i výuky na všech stupních škol, která probíhala najednou online, a zdá se, že to posunulo nesmírně jednak tu počítačovou gramotnost, a jednak technickou podporu těm komunikačním kanálům. Ale abychom neodbočili od toho, jaká máme čísla, tak my jsme měli v Národním ústavu duševního zdraví to štěstí, že jeden z našich kolegů začal sbírat dotazníkově hned data o psychiatrické nemocnosti, a jednak probíhala tzv. studie ČEMS, která měla to první kolo, to už bylo publikováno v roce 2017, a shodou okolností probíhala i teď, se stejnou nebo podobnou metodikou, rozdíl byl ten, že teď nemohli navštěvovat ty dotázané ti sběrači dat přímo, ale museli navštěvovat po telefonu, vzhledem k té pandemii, ale jinak to probíhalo se stejnou metodikou, stejnými nástroji, což je takový test screeningový na přítomnost duševních poruch. Takže najednou máme srovnání, jak je na tom česká populace. Je to poměrně reprezentativní vzorek okolo tří tisíc osob, což je víc, než jsou běžné průzkumy veřejného mínění, tak máme poměrně reprezentativní vzorek ukazující porovnání mezi stejným obdobím v roce 2017, a nyní, v roce 2020. A mohu to říct proto, že ty výsledky byly dopočítány včera, takže ještě nebyly oponovány, a proto je berme s rezervou, a budou zveřejněny a publikovány na papíře, až budou recenzovány, překontrolovány, ale zhruba přináší to.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co je to hlavní?

Cyril HÖSCHL, profesor, ředitel Národního ústavu duševního zdraví:
Ty hlavní výsledky, které asi už se nezmění ani po opravách, že je tady výrazný nárůst afektivních poruch, úzkostných poruch, potom také panických, to znamená jednotlivých typů úzkostných poruch, a je zajímavé, že zatím se neprojevuje to, co jsme očekávali, to znamená vyšší nárůst spotřeby alkoholu, ale to proto, že to má latenci, a že ty nepříznivé důsledky konzumace alkoholu, jsou zjišťovány nepřímo jako zdravotní dopady a odebrání řidičáku, a já nevím, co všechno, a to všechno má určité zpoždění, nicméně u úzkostných a depresivních poruch, a mezi ty úzkostné patří panické poruchy, různé fobie, generalizovaná úzkost a podobně, tak tam dochází k dramatickému nárustu, což vlastně se dá očekávat, protože to souvisí s tou expozicí k těm negativním podnětům, převážně v médiích, kombinovaným s izolací.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
V jaké věkové kategorii jste vlastně zkoumali?

Cyril HÖSCHL, profesor, ředitel Národního ústavu duševního zdraví:
Ten průzkum šel napříč všemi věkovými kategoriemi, a samozřejmě, ty obavy o to, co bude a co se mnou bude a tak dál, jsou vyšší v těch vyšších věkových kategoriích, ale v těch středních se zas naopak, u těch všelijakých linek důvěry a podobně, objevují obavy o osobní úpadek ekonomický o krach, o to, zda se uživím a čím se uživím, a tak, což je někdy i založeno na skutečné situaci těch dotyčných. Jinak, těch zdrojů je tedy víc, je to jednak ta dotazníková studie, NÚDZU, která byla provedena doktorem Pitoňákem, pak je to tato studie ČEMS, která umožňuje srovnání s tím rokem 2017, tím je nesmírně zajímavá a cenná, a pak je to taková úvaha, kterou publikovali teď v British Journal of Saka, je tedy docent Kesner a profesor Horáček o tom, jak ta situace současná, dopadu na psychiatrii, vytváří tlak na změnu celého toho psychiatrického paradigmatu, vytváří tlak na to, abychom přestali chápat psychiatrii jako onemocnění čistě biologické na individuální úrovni, a kladli větší důraz, a věnovali větší pozornost tomu společnému jmenovateli, kterému je sdílený mediální prostor.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Konstatuje psychiatr, Cyril Höschl. Je pane profesore naše zdravotnictví připraveno tedy na případný nárůst krizových intervencí ambulantních služeb? Je ta síť dostatečně široká, dostupná ambulantní, komunitní péče?

Cyril HÖSCHL, profesor, ředitel Národního ústavu duševního zdraví:
Tak celkově řečeno ano, my, jak se ukazuje, při porovnání s průběhem té pandemie, v mnoha dalších srovnatelných zemích, tak jsme na tom celkem dobře. Horší to už je, když se podíváme na tu regionální distribuci, protože ty služby jsou nejdostupnější, řekněme, ve velkých městech, a jsou oblasti, kde jsou dostupné méně, ale ta země, jako celek, je řekl bych personálně i materiálně vybavena adekvátně, my máme počet lékařů na obyvatele, který je srovnatelný, a někdy dokonce lepší s většinou zemí v Evropě, ale ta heterogenita těch poskytovaných služeb, a to, že jsou zde oblasti, které jsou na tom lépe, a jiné hůře, to samozřejmě je stále co zlepšovat, a stále co dohánět. Pokud se ptáte, jestli jsme připraveni na nějaké další katastrofy, které budou vyžadovat akutní péči, tak ono záleží na tom, co všechno můžeme očekávat. Pakliže vycházíme z dosavadní zkušenosti, tak na to připraveni jsme, až na takové drobné výjimky, jako, že pandemie nás zaskočila s nedostatkem roušek, které ještě těsně předtím než jsme vyhlásili jejich absolutní nedostatek, tak jsme je posílali do Číny, odkud jsme je pak draze kupovali, tak to jsou, ale vzhledem k celému tomu systému, a vzhledem k tomu, že ten má víc výzev než je jenom tato pandemie, vlastně okrajovými, takže přijde-li něco naprosto nečekaného, tak na to není připraven nikdo, ale přijde-li něco, s čím už máme určitou zkušenost, jako byly předchozí epidemie, MERSU, SARSU, které nás zasáhly jenom okrajově, a jako jsou sezónní chřipky, tak na to připraveni samozřejmě jsme, a myslím, že v tomhle ohledu je možné obyvatelstvo uklidnit, to zdravotnictví není špatné.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Teď už má zkušenost celý svět. Z dat mezinárodní studie, kterou koordinuje Univerzita Palackého v Olomouci vyplynulo, že pětina školáků ve věku 13-15 let, má problém vyznat se v otázkách týkajících se zdraví. Děti, nebo spíše tedy již mladiství, se neorientují v pokynech od lékařů, nedokáží vyhodnotit informace o zdraví, které se k nim dostanou, také často si ani neuvědomují dopady životního stylu na vlastní zdraví. Co to může způsobit, podle Vašeho názoru, tato přece jenom nízká úroveň zdravotní gramotnosti u dětí, potažmo u mladistvých?

Cyril HÖSCHL, profesor, ředitel Národního ústavu duševního zdraví:
Je zajímavé, že ta nízká zdravotní gramotnost, jak se nazývá, schopnost těch dětí orientovat se v informacích o zdraví, o zdravém životním stylu a o tom, co je a co není, do jaké míry škodlivé, a rozumět informacím, které dostanou třeba od lékaře, tak ta souvisí s řadou konkrétních jevů, které jsou měřitelné v té společnosti, jako je například výskyt opilosti u dětí, ty děti s nízkou zdravotní gramotností, o kterých jste mluvila, tak ti mají až dvakrát větší pravděpodobnost, že se opakovaně opijí už v tom věku 13-15 let, než ty děti, které mají tu zdravotní gramotnost vyšší, mají větší, až třikrát vyšší pravděpodobnost, že začnou pravidelně kouřit, mají menší, řekněme povědomí o zdravém životním stylu, mají například menší pohybovou aktivitu, a větší sklon k obezitě. A také, a to už jsou takové detaily zajímavé, třeba daleko víc preferují energetické nápoje, které jsou v tomhle věku vyloženě považovány za nevhodné, a mají některé návyky, které narušují v dalším jejich životním stylu, například víc nespavosti, nedodržování denního režimu, a takové ty hygienické návyky jako čištění zubů a podobně. No ale ty zdravotní dopady jsou viditelné, a měřitelné, a s tou gramotností souvisejí. A je zde ještě jedna zajímavá souvislost, že děti z lépe situovaných rodin, ekonomicky, jsou na tom s tou zdravotní gramotností lépe, než děti z těch méně dobře situovaných rodin, jako kdyby schopnost vydělat peníze a vzdělání, korelovaly se schopností ty děti vést k nějakému zdravějšímu životnímu stylu. Ale to už jsou takové interpretační spekulace, založené na této studii, která je součástí celosvětové studie, toho HBSC znamená zdravotní chování u dětí ve školním věku, a ta olomoucká univerzita to vlastně dělá ve spolupráci se Světovou zdravotnickou organizací, a jsou v tom čtyři desítky zemí z celého světa, a těch dětí jsou tisíce, jenom u nás to myslím pokrývalo asi 9 000 dětí, které odpovídaly na ty dotazníky, takže to je taky poměrně reprezentativní. A vypovídá to o tom, jak na tom ta naše populace bude do budoucna.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jak na tom bude? Podle Vašeho názoru.

Cyril HÖSCHL, profesor, ředitel Národního ústavu duševního zdraví:
No, my až dosud jsme to vylíčili tak, že to je všechno špatně, protože pětina dětí má nízkou zdravotní gramotnost, ale abychom byli spravedliví, tak řekněme taky B, že daleko největší proporce těch dotazovaných, přes, myslím, že to bylo 63 %, tak má středně dobrou tu informovanost, a zbytek, to jest asi další pětina, to je těch 18 a něco procent, má vynikající, takže ono to má rub a líc, a ještě jedna dobrá zpráva, mírně se to u nás zlepšuje. Kdybychom to porovnali se stavem před pár lety nebo desítkami let, takže v tom je jistá naděje.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Povinnost nosit roušku na veřejnosti, ta stále trvá, ale můžeme, respektive vztahuje se na dopravu, na obchody, supermarkety, na místa, kde je větší koncentrace lidí, ale všimla jsem si, nejenom já, že tu roušku víceméně většina asi přesto nesundavá. Jak to vidíte? Ty důvody, proč ji stále nosíme? I tam, kde ji můžeme už sundat?

Cyril HÖSCHL, profesor, ředitel Národního ústavu duševního zdraví:
No těch důvodů určitě je mnoho, když se podívám introspektivně na to, proč já ji někdy nesundám, tak prostě proto, že zapomenu, a že než abych ji pořád sundaval a nandaval, tak ji buď pořád mám nebo pořád nemám. Podle toho, v jakém jsem prostředí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Je to praktičtější.

Cyril HÖSCHL, profesor, ředitel Národního ústavu duševního zdraví:
U někoho to skutečně může být úzkostná obava z nákazy sebe nebo jiných, takže já bych řekl, že těch zdrojů toho chování je víc, a u každého se uplatňují trochu nějaké jiné.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Změní nějak tato zkušenost naše chování natrvalo?

Cyril HÖSCHL, profesor, ředitel Národního ústavu duševního zdraví:
Tak to je otázka, kterou jsme vlastně začínali, já si myslím, že něco z toho natrvalo zbude, měla by z toho zbýt větší ohleduplnost k druhým, v případě, že se buď vyskytuje v tom našem prostoru nějaká přenosná choroba, nebo že sami se necítíme nějak dobře, a je nebezpečí, že nakazíme jiné. No a potom určitě se zvýší povědomí o tom, že bychom si měli mýt pořádně ruce, takové ty základní hygienické návyky, já si myslím, že po Semmelweisovi, a těch horečkách omladnic, když se začaly mýt ruce ve špitálech, a klesla úmrtnost novorodiček, tak se změnilo tohleto hygienické chování v celé populaci, a všichni se o tom dozvěděli, a podobně se to postrčilo, řekl bych, i teď, takže to se také změní. No a pak se změní naše adaptivní mechanismy na zátěž. Protože to, o čem jsme mluvili, ta vyšší míra stresu daná jednak expozicí těm negativním zprávám a jednak izolací, ta vyžaduje, abychom se s ním nějak vyrovnávali, a ty cesty vyrovnávání si hledáme jako každá rostlinka si hledá cestu za sluncem, a ať už to byly ty internetové komunikace s blízkými, telefonní hovory, které nahrazovaly přímý kontakt, nebo přeskokové různé aktivity, že jsme šli ven a pohybovali se, a malovali, a řešili své koníčky, v jiné míře, než dosud, tak to všechno je adaptivní chování, kterým my hledáme cestu, jak si najít novou rovnováhu, a to je něco, co se také změnilo, a něco z toho určitě zůstane natrvalo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Konstatuje psychiatr Cyril Höschl. Děkuji za Váš čas a Vaše názory, a přeji Vám příjemný den a poslech. Na slyšenou.

Cyril HÖSCHL, profesor, ředitel Národního ústavu duševního zdraví:
Vám také, i posluchačům. Na shledanou.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.