Přepis: Jak to vidí Cyril Höschl – 20. srpna 2019

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Dobrý den, Zita Senková vás vítá u poslechu pořadu ‚Jak to vidí‘. Mým dnešním hostem je psychiatr profesor Cyril Höschl. Dobrý den.

Cyril HÖSCHL, psychiatr:
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Hovořit chceme například o moci čísel, soudržnosti společnosti či o politice identit. Inspirativní poslech. – Místopředseda vládní sociální demokracie Michal Šmarda se vzdal nominace na ministra kultury. Je to, pane profesore, logický krok? Určitě jste sledoval spor o výměnu šéfa tohoto rezortu, trvá už čtvrt roku.

Cyril HÖSCHL, psychiatr:
Samozřejmě, že sledoval, ale logiku takových hnutí a kroků můžeme posuzovat v závislosti na informační vrstvě, ve které se pohybujeme, protože informace, které máme z médií, mohou znamenat určité důvody a příčiny, ale ve skutečnosti se za nimi mohou skrývat jiné důvody a příčiny. Těch vrstev je několik. Čím hlubší vrstva, tím do určitě míry skrytější našemu zraku. Čili záleží na tom, podle čeho to posuzujeme. Když to posuzujeme v tom prvním plánu podle toho, co vidíme a čteme, tak je to krok logický proto, že tím pomáhá vytáhnout klín ze zaseknuté situace těm hlavním aktérům, kteří se dostali do neřešitelné pozice, kde ani jeden nechce ustoupit. Myslí se tím na jedné straně sociální demokracie a její předseda Hamáček, na druhé straně pan prezident, ke kterému se teď přidal pan premiér. A když si všichni postaví hlavu, tak to povede k odchodu sociální demokracie z vlády. Teď si musíme položit otázku, kdo to chce, kdo to nechce. A najednou přijde řešení z úplně jiné, třetí strany, totiž pan Šmarda řekne: Ale já se toho vzdávám. – Tím pádem se zaseklé kolo uvolní, začne se točit dál a teď se uvidí, jak to bude pokračovat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Když jste mluvil o těch vrstvách, záleží vůbec, do jakých vrstev my smrtelníci jsme schopni vůbec proniknout?

Cyril HÖSCHL, psychiatr:
My do nich pronikáme buď tak, že se k nám různé informace dřív nebo později nějak dostanou, a ty mohou být více nebo méně pravdivé či věrohodné, anebo široká veřejnost do nich někdy proniká naprosto omylně různými konspiračními teoriemi, které se vůbec nezakládají na jakýchkoliv datech a faktech. Ale zapadají do sebe, protože mají určitou logiku a pozorované jevy v očích těch, kteří je tvoří, uspokojivě vysvětlují. A to je vývoj poměrně nebezpečný, protože být v zajetí konspiračních teorií znamená dřív nebo později se ocitnout úplně v říši bludů. Nicméně taková ukázka toho, oč může jít, je, že v prvním plánu, v té nejpovrchnější vrstvě, se zdá, jako že jde o Ministerstvo kultury, čemuž snad nikdo ani nevěří, protože je to, řekl bych, to nejméně silové ministerstvo, které si lze představit. Na kulturu by možná stačil nějaký vládní výbor jako na vědu nebo nevím.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Myslíte?

Cyril HÖSCHL, psychiatr:
Rozhodně to není rezort, o který by se... Nedávno jsem slyšel na vlnách zdejšího rozhlasu jiné spřátelené stanice dialog, ve kterém bývalý ředitel Národní galerie Milan Knížák tvrdil, že kulturu státní péče jen poškozuje a že nejlepší by bylo, kdyby žádné ministerstvo nebylo, protože ty inherence a dotace zvnějšku ten kulturní svět jen deformují a kazí. Nechme stranou názory, se kterými můžeme nebo nemusíme polemizovat, ale rozhodně se všichni shodneme na tom, že Ministerstvo kultury nikdy nepatřilo ani k těm finančně nejsilnějším, ani k nejsilovějším v tom politickém a mocenském slova smyslu. Takže si málokdo může myslet, že by se skutečně existenční boj o koalici a o vládnoucí koalici sváděl o nějaké Ministerstvo kultury. Čili to je, zdá se, jen záminka. V té další nižší vrstvě se na to můžeme dívat tak, že se svádí boj o to, jak se interpretují prezidentské pravomoci a ústava a kam až kdo ve své funkci může zajít a kdo má na co právo. To znamená, jestliže premiér někoho navrhne, tak zda je povinnost, aby ho prezident jmenoval. Jestliže ta povinnost je daná ústavou, tak ale dokdy tak musí učinit, protože to ústava nepíše. Ovšem ústava také nepíše, že nesmí krást v samoobsluze nebo že nesmí nikoho zavraždit, ale má se to nějak samo sebou. Čili to je další vrstva, ve které se můžeme pohybovat. A pak přijde ještě další vrstva, ta už se blíží k těm různým podezřením více nebo méně založeným na pověstech a na pravdě, jako že jde o osobní pomstu, protože v době, kdy sem přijel pan Brady, někdejší příbuzný tehdejšího ministra kultury Hermana, tak ho prezident nakonec, ač ho původně pozval, odmítl vyznamenat, a za to, že se pan Šmarda v Novém Městě pomstil tím, že ho vyznamenal v Novém Městě, tak tohle že je osobní pomsta starého pána za to, že tenkrát trošku trucoval.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Teď už jsme v rovině spekulací.

Cyril HÖSCHL, psychiatr:
To už je třetí rovina. Pak se můžeme propadat níž a níž a tam už nevíme vůbec nic. Buď si tam můžeme dosadit svoje vlastní výmysly, což bych dělal nerad, anebo musíme počkat, až to zase nějací šťourové, novináři, nepříjemní, vytáhnou, a do té doby nevíme nic.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Mimochodem, když jste se zmínil o konspiračních teoriích, cítíte tady nárůst právě těchto různých konspiračních webů a podobně?

Cyril HÖSCHL, psychiatr:
Já jsem ten nárůst pociťoval před nějakou dobou, řekněme, před pár lety. Pak se o tom začalo veřejně mluvit čím dál tím víc. I v médiích se objevila upozornění třeba na různé weby, které produkují konspirační teorie a fake news.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Různě analyzují.

Cyril HÖSCHL, psychiatr:
Jsou založeny právě na tom, aby dezinformovaly za různým účelem veřejnost. Tím jsem měl pocit, že tak jak roste ostražitost veřejnosti, tak jak se rozkrývají ty různé zdroje, tak že se ten nárůst zastavil a teď nemám pocit, že by... Ale tím bych to nerad podceňoval, protože ony stále existují, stále je široká část populace, která na to skáče, tak jako skáče na kdejakou pitomost, šmejdům na nějaké předražené hrnce a neexitující výhry v loterii a co všechno... Lidi jsou v tomto směru nepoučitelní, ale nemám pocit, že to teď narůstá. Mám pocit, že to je v proporci, která je sice větší, než by bylo záhodno, ale že dále neroste právě proto, že se o tom mluví a že zase další významná část populace je vůči tomu ostražitá.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
V posledních měsících se skloňuje jméno 16leté švédské studentky Grety Thunbergové. Ekologické aktivistce, která poutá pozornost stávkami za zlepšení klimatu, se věnují jak mainstreamová média, tak i konspirační weby. Vyvolává emoce u části veřejnosti i u bývalých politiků. Proč je kolem této slečny tolik emocí, a řekla bych negativních emocí?

Cyril HÖSCHL, psychiatr:
Těch důvodů je jistě mnoho. Za prvé: Její veřejná prezentace je provokativní. Za druhé: Je to celkem ojedinělé v dějinách, kdy širší, ať už ekologické, politické nebo jiné, hnutí strhne nezletilá osoba. Takže chtě, nechtě se stane partnerem pro staré ostřílené politické matadory. Ty to provokuje, že nějaký usmrkanec jim bude diktovat, co mají dělat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Je to nějaký střet i generací?

Cyril HÖSCHL, psychiatr:
Určitě se do toho promítá i střet generací, promítá se do toho zhrzená ješitnost, promítají se do toho obavy o to, zda ty masy se nedají strhnout někým, kdo není úplně duševně zdráv, což se u ní také projevuje. Na druhou stranu ve chvíli, kdy začne vlát prapor (jak kdysi napsal už Konrad Lorenz ve své knize o agresi), je rozum v troubě. Ukrajinské přísloví. Takže už jde pak jenom o ideologii, a nikoliv o fakta. A poukazuje na takové skutečnosti, že když hystericky tato mladá dívka se rozhodne přeplout Atlantik na jachtě poháněné solárními bateriemi, aby nedělala žádnou uhlíkatou stopu a ušetřila životní prostředí, tak se při tom zapomíná na to, právě pod vlivem té ideologie a toho činu a toho jeho mravního apelu, že ve skutečnosti tu uhlíkatou stopu zanechá mnohem větší, protože těch šest členů posádky, co s ní jede, už má zakoupeny letenky zpátky přes oceán. Takže jich nakonec poletí násobně víc, než kdyby letěla ona jedna tam.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A v čem vidíte tu hysterii té plavby?

Cyril HÖSCHL, psychiatr:
No, právě v té iracionalitě, že to jsou emoční gesta, nad kterými když se zamyslíte, tak pod nimi není vůbec žádná logika, což zase těm starým pragmatikům vadí. Já bych řekl, že nadrobeno mají na obou stranách... Ona má jistě pravdu v tom, že s tím světem je třeba něco dělat, a oni mají zase pravdu v tom, že její počiny jsou po výtce emotivní, tudíž strhují následovníky. Tehdy, jestli si vzpomínáte, ty stávky školáků se rozšířily do desítek, možná stovek měst a zasáhly několik desítek tisíc lidí. To ale nemá co do činění ani s fakty, ani s logikou, ani s nějakými řešeními té situace, protože to nepřinese nic dobrého, kromě několika zameškaných hodin. Ale zase naproti tomu ti aktivisté mají pravdu v tom, že to trošku rozhýbá ty staré struktury k tomu, že na to začnou nějak reagovat, protože na to musejí reagovat, byť sice odporem nebo na první pohled/na první dobrou pohrdáním a odsouzením, ale aby tu situaci nějakým způsobem uklidnili nebo zachovali svoji vlastní reputaci, tak musejí přispět se svou troškou do mlýna. A to je ten výsledek, který třeba ani není chtěný, ale který zase pohne ten vývoj nějakým příznivým směrem. Čili my nejsme dneska v situaci, kdy bychom mohli soudit, co je pro co dobré, vždycky tady takové Johanky z Arku a blouznivci našich hor byli, a nakonec jejich vystoupení na té dějinné scéně nebylo vždycky jenom směšné, mělo třeba z dlouhodobého hlediska pozitivní dopad i tam, kde bychom to v tu chvíli bývali vůbec nečekali.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co udělali ti, kteří Gretu Thunbergovou tolik kritizují a třeba zkoumají, z čeho je vyrobena loď, na které se plaví aktuálně do Spojených států? Co oni udělali pro to lepší životní prostředí?

Cyril HÖSCHL, psychiatr:
To já nevím.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Víte, proč se pozornost soustředí tolik na to, jaké potíže má ta slečna, čím jezdí, jaký je její zdravotní stav, a ne na to, co říká, na obsah toho sdělení?

Cyril HÖSCHL, psychiatr:
To je tak vždycky, že když se diskuze, jakákoliv polemická diskuze, vyhrotí, tak je na obou stranách (a čím méně kultivovaná, tím snáze) tendence proměnit tu argumentaci o problému samotném v argumentaci proti té osobě toho oponenta. Čili se ta argumentace ad rem, to znamená ohledně problému, změní v argumentaci ad persona. Jinými slovy: Já zastávám nějaký názor na to, že třeba snižovat uměle a násilně uhlíkatou stopu znamená neúměrně zvýšit náklady na naše živobytí nebo to znamená navrátit se zpátky na stromy, vzdát se civilizace a říct: Dobře, tak budeme tady ožvykovat kořínky a nebudeme po sobě zanechávat žádnou uhlíkatou stopu. A někdo, komu se tento názor nelíbí, tak místo toho, aby mi ho vyvracel, řekne, že jsem hlupák nebo že koktám nebo že šišlám... Ta argumentace už se netýká problému, ale týká se mé osoby. A zrovna tak ve chvíli, kdy se ta diskuze s touto slečnou dostane do té vysoce emotivní roviny, tak se promění z argumentace věcné, to znamená na zastánce a popírače klimatických změn, v argumentaci ad persona, to znamená, že je taková a onaká a že AlGore kázal vodu, pil víno – měl dům, který měl větší energetickou spotřebu než půl města, a podívejte se tedy na něj... Takže ona se tady nechává připoutat k Riksdagu, nebo ke švédskému parlamentu, a sama jezdí jachtou, jejíž výroba přišla energeticky daleko dráž než jedna letenka do Ameriky. A je vymalováno. Ale o tom ten problém úplně není. Nicméně se to na něj svede vždycky, když se z té věcné roviny přejde do té emotivní. Ale tomu se dá těžko zabránit. Tak je tomu v téměř každé živější diskuzi.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
V době, kdy naší metropolí prošel průvod Prague Pride, tak se konalo tzv. vlastenecké setkání, které pořádalo Sdružení přátel bílého heterosexuálního muže. Co si o tom myslíte?

Cyril HÖSCHL, psychiatr:
To je podobný případ. Čím viditelnější nějaké hnutí je, tak tím ustrčenější se cítí ti, kdož jsou tímto hnutím buď ostrakizováni, nebo eliminováni, nebo kritizováni. Takže zatímco až dosud byl tou většinovou populací nebo tím většinovým subjektem ten bílý heterosexuální muž, tak teď může začít mít pocit, že je to právě on, kdo se dostává do menšiny, a je třeba se ozvat a že taky nechodí po ulici a nemává svým bílým fousem a neříká, jak je to prima, že je heterosexuál, zatímco LGBT komunita s duhovými vlajkami tak činí. A každá akce vyvolává protiakci. Takže myslím si, že je to docela pochopitelné, zejména ve světle situace na některých místech planety, třeba na některých severoamerických univerzitách, kde se bílý heterosexuální muž může cítit jako ohrožený druh.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Je zvyklý tento druh, bílý heterosexuál, na svoji nadvládu?

Cyril HÖSCHL, psychiatr:
No, samozřejmě! Každý je zvyklý na svoji nadvládu a každý se jí nerad vzdává. Nikdo taky předem neví, jestli je dobře se jí vzdávat, a každý hledá svou identitu. A když už ji má, tak se ji snaží udržet. A v mnoha ohledech se identita těch, kdo představovali tu tradiční euroatlantickou civilizaci, cítí ohrožena nebo její nositelé se mohou cítit ohroženi nebo mohou cítit, že ji postupně ztrácejí a že ji v tom současném světě, který se posouvá vlivem mnoha faktorů, včetně informačních technologií a rychlosti šíření informací a těch komunikačních sítí, mohou mít pocit, že v tomto světě je třeba ji znovu nějak hledat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Proč se vlastně ta společnost tak, řekněme, drolí, rozpadá na stále menší skupiny?

Cyril HÖSCHL, psychiatr:
Já si nejsem jistý, jestli se...

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Nebo necítíte to tak?

Cyril HÖSCHL, psychiatr:
... drolí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Možná názorové skupiny asi spíš.

Cyril HÖSCHL, psychiatr:
No, ano... Já vám rozumím. Ale já si myslím, že když nejsou velká témata, tak máme pocit, že se drolíme, protože najednou zjistíme, třeba my dva, že si nerozumíme ani v tom, jestli je teplo nebo horko nebo zima v této místnosti, jestli chceme víc spánku nebo míň nebo jestli máme radši sever nebo jih. Najednou zjistíme, že na mnoha nepodstatných detailech se drolíme názorově, ale v těch zásadních, jako že se nemá krást a vraždit, se shodneme. Když jsou velká témata, tak se najednou ukazuje, že se ty názorové drobky tmelí, agregují v silnější názorové celky. Jinými slovy: Když jsou velká témata, tak je málo názorových skupin, protože na těchto velkých tématech se to láme na odpůrce, příznivce a ty, kdo jsou nerozhodní, zatímco když žádná témata nejsou, tak se ukazuje, že co člověk, to názor, ale v nepodstatných věcech.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Je to ale vůbec, pane profesore, něco nového, to, o čem teď mluvíme?

Cyril HÖSCHL, psychiatr:
Určitě.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Protože to je jako lidská přirozenost.

Cyril HÖSCHL, psychiatr:
Je, ale možná to souvisí s tím, že, ať se to někomu líbí, nebo ne nebo bude snášet argumenty, proč tomu tak není, přece jenom se domnívám, že my žijeme v jednom z nejspokojenějších koutů světa, a když se tady podíváte na tu mediální scénu, na její současná témata – pan Šmarda – ano, ne – včera se vzdal, potom hraboš, který páchá škody v zemědělství, Čapí hnízdo, to už také běží nějaký ten pátek, a to je asi tak všechno, a jsou po světě populace a oblasti a problémy, katastrofy, jejichž oběti si v duchu musejí říkat „vaše starosti na moji hlavu“ (já bych chtěl/a mít starosti jako ti Češi) ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co by měli všichni, nejenom ten bílý heterosexuál, udělat pro soudržnější společnost?

Cyril HÖSCHL, psychiatr:
Společnost nikdy nebude úplně soudržná. To je sice takový idealistický cíl, že bychom se všichni měli mít rádi a být zajedno, táhnout tzv. za jeden provaz, ale z hlediska toho, jak svět a příroda fungují, je to naprostý nesmysl, protože svět i příroda jsou svou povahou diverzifikované, jsou neustálým soubojem všech se všemi a potravních řetězců a bojem o teritoria, samic o postavení... Jde o to, tenhle ten souboj nějak kultivovat, tak aby měl jasná pravidla, aby minimalizoval utrpení zúčastněných, ale rozhodně ho nelze eliminovat. Všimněte si, že ke sjednocení názorů dochází jenom v totalitě, kdy 99,9 % populace volí jednu stranu a jednoho vůdce. Je to kýžený stav, kdy všichni budeme za jedno. – Já se obávám, že ne, protože vnitřně stejně za jedno nejsou. Ale nesmějí to dát najevo, chtějí-li si zachránit holý život. A to je jediný způsob, jak lidi sjednotit. Ve chvíli, kdy jim dopřejete, byť sebemenší dávku, svobody, tak se hned rozdělí na zastánce pravého a kacířského názoru na totéž, a už se bijí v prsa a diskutují a hádají se... A pokud diskutují, tak je to ta kultivovaná forma „souboje“, a pokud se mezi sebou pobíjejí a vraždí, tak je to ta nekultivovaná forma.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Trendem či spíše samozřejmostí současné doby nejsou jenom sociální sítě, ale také různá měření. Počítáme si ušlé kroky, spálené kalorie, lajky pod našimi statusy nebo přátele na Facebooku. Co projektujeme, pane profesore, do čísel?

Cyril HÖSCHL, psychiatr:
No, to je moc zajímavá otázka, protože hned na začátku vede k úvaze, proč je teď taková móda tohle všechno měřit. Najednou si počítáme pulz, tlak, okysličení krve, počet kroků a počet schodů, které jsme vyšli...

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Sami si stanovujeme také ty cíle, počty...

Cyril HÖSCHL, psychiatr:
Stanovujeme si svoje cíle... Ale těch věcí, které máme tendenci měřit, je ještě mnohem víc. Já jsem o tom tuhle přemýšlel, v souvislosti s jiným, jazykovým, problémem, kdy jsem si vzpomněl, jak mi jeden Francouz říkal: Vy máte tři čísla. Jako je jednotné a množné, tak vy máte tři. Já jsem říkal: Jak to? – A on říkal: No, teď mě tady jeden učil v hospodě si objednávat piva a říkal: Jedno pivo, tak to je jednotné číslo, dvě piva, tři piva, čtyři piva, to je množné číslo, a pět piv... Vy mezi čtyřkou a pětkou máte rozhraní nějakých dalších...? To je nějaké další množné číslo? – A tak jsem se o tom bavil s Karlem Olivou, někdejším ředitelem Ústavu pro jazyk český, a ten mě poučil, že ten moment toho zlomu nachází ve chvíli, kdy... Skutečně jeden, to je jednotné číslo... Když jsou dvě, tři, čtyři, tak to je to množné. Takže jedna brambora, dvě brambory, tři brambory, čtyři... Ale pak najednou když se to dalo vzít do hrsti, tak to byla hrst brambor. To je genitiv. Čili ten genitiv vznikl ve chvíli, kdy to byla jedna hrst čeho (koho čeho) ... A takto vzniklo pro toho cizince nepochopitelné druhé množné číslo. A najednou jsem si uvědomil, že my máme tendenci měřit to, co potřebujeme obchodovat. A zatímco ještě před 50 lety nikoho nenapadlo obchodovat wellbeing, nebo pocit štěstí, tak s těmi informačními technologiemi a s tou možností ovlivňovat velké množství lidí, narůstá potřeba nebo možnost obchodovat i s takovým pocitem, jako je štěstí, zdraví fitness... Cokoliv. A ve chvíli, kdy můžete něco směňovat za něco nebo vybírat poplatky za něco nebo něco vyčíslit v ekonomických parametrech, tak to potřebujete měřit. To je jeden důvod. A druhý důvod je, že s rozvojem těch informačních technologií se rozvíjejí nástroje, které to umožňují. Zatímco v době mé mladosti byl krokoměr mechanický, měl ho málokdo (po jednom starém vojákovi z první republiky jsem kdysi zdědil takový těžkopádný krokoměr, který se dal do kalhot, a když se šlo, tak tam cvakalo kladívko a počítalo kroky), tak dneska máte hodinky zázračné, které vám měří úplně všechno, div ne myšlenky. Takže ta možnost to dělat jde automaticky k tendenci to dělat. A když se k tomu ještě přidá i to, že pocit štěstí je obchodovatelný, tak máme na měření všeho všemi zaděláno.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A je užitečné měřit se, srovnávat, porovnávat?

Cyril HÖSCHL, psychiatr:
To bychom mohli posoudit, když bychom udělali takový vědecký experiment, kontrolovaný nejlépe nějakým nezávislým pozorovatelem, kdy bychom se odstěhovali na nějaký pustý ostrov, neměli jsme mobilní telefon, neměli jsme žádné krokoměry, žádná měřidla a neměřili bychom nikdo nic a kontrolní skupina by si zase naopak měřila všechno a po letech bychom se sešli a porovnali, kdo je šťastnější.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A v čem je to třeba prospěšné pro člověka, když najednou se může s něčím, někým porovnávat? Teď odhlédněme od krokoměrů...

Cyril HÖSCHL, psychiatr:
Možná to adjektivum prospěšné není úplně to pravé, protože to my nejsme schopni odhadnout, ale jsme schopni odhadnout, jestli nás to uspokojuje. A my považujeme za přínosné nebo prospěšné to, co nás uspokojuje. A jestliže nás vnitřně uspokojuje koukat na fotbal, jak naše Sparta nebo Slavie vítězí, tak to považujeme za přínosné, i když z hlediska dějin je to asi úplně jedno, kdo kam ten míč strčí, jestli vlevo nebo vpravo... Ale my, které to buď uspokojuje, nebo naopak drásá, máme pocit, že je to nesmírně důležité. A tak je to se vším. Jestliže nás to měření uspokojuje, máme Google hodinky, nebo nějaké chytré, tak máme pocit, že je to to pravé, protože už se těšíme, kdy těch osm tisíc kroků nebo metrů dosáhneme a můžeme si to někde odškrtnout, a připadáme si tak lepší a připadáme si, že jsme pro sebe, a tudíž třeba i pro druhé něco udělali.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Čas vyměřený pro dnešní 'Jak to vidí' se právě naplnil. Mým dnešním hostem byl psychiatr prof. Cyril Höschl. Děkuji za váš čas, za vaše názory a přeji vám hezký den. Na slyšenou.

Cyril HÖSCHL, psychiatr:
Také. Na shledanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Příjemný poslech dalších pořadů Dvojky přeje Zita Senková.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.