Přepis: Jak to vidí Cyril Höschl – 18. července 2022

Vladimír KROC, moderátor
Hostem pořadu Jak to vidí je dnes psychiatr prof. Cyril Höschl, dobrý den.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Dobrý den.

Vladimír KROC, moderátor
Do jaké míry ovlivňuje náš výkon stimulace, co je vhodná odměna, jak se liší škodlivý a zdravý stres, co je Touretteův syndrom a jak těžké je ve filmu věrohodně zahrát duševní poruchu. Otázky, na které budeme v příští necelé půlhodince hledat odpověď. Příjemný poslech vám přeje Vladimír Kroc. Náš svět je postaven na výkonu, vypadá vhodná stimulace, co je tou patřičnou odměnou. Americký herec izraelského původu profesor psychologie a behaviorální ekonomie Dan Ariely tvrdí, že peníze nevedou k dlouhodobému štěstí ani k silné motivaci odvádět dobrou práci.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Pojďme začít trochu od lesa, protože ta otázka je opravdu velmi zajímavá a odpovídá na ni taková zákonitost, která je v přírodě poměrně rozšířená a dost všeobecně platná a netýká se jenom štěstí ve vztahu k penězům, ale týká se právě toho, čím jste začal, vztahu mezi stimulací a výkonem anebo například mezi mírou stresu a tím, jestli na nás působí pozitivně nebo negativně. A celé to začíná u pokusů na, na hlodavcích, které dělali američtí psychologové /nesrozumitelné/ na začátku devatenácté, dvacátého století. Někde 1908 publikovali tu první práci, která ukazuje takovou zvonovitou křivku, která je závislostí výkonu na stimulaci. Vy tu, to zvíře dotyčné stimulujete něčím k tomu, aby se naučilo, já nevím, projít bludištěm nebo vyřešit nějakou lehkou úlohu, což naučí, i když ho k tomu vůbec nemáte, tak se to naučí, protože to má důvod, až když ho stimulujete tak ano. Jenomže když ho stimulujete moc, tak ten výkon zhoršuje a nakonec se dosáhne jenom negativních výsledků. Čili někde je nějaké optimum a když je té simulace málo, je to špatně a když je jí moc, tak je to taky špatně a. Od doby, kdy /nesrozumitelné/ koncipoval celý ten koncept stresu, jako zátěže organismu, tak se ukázalo, že prostor platí totéž, že není pravda, co se všeobecně šíří v médiích, že stres je škodlivý a že za všechno může stresová doba, ve které žijeme, že civilizační choroby jsou stresové choroby. To je všechno jenom půl pravdy, protože.

Vladimír KROC, moderátor
Malé množství stresu je vhodné?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Se stresem je to asi jako s pohybem. Když se nebudeme pohybovat, je to špatně a když se budeme příliš bojovat, je to taky špatně. A říkat, že pohyb je škodlivý, je stejný nesmysl jako říkat, že stres je škodlivý, protože pohyb je zásadně zdravý. Čili defultně stres je taky zdravý. Jenže, když běháte a venku je -10, vy máte zápal plic a 40 stupňů teploty, tak ten, tak to běhání nejenom, že není zdravé, ale zabije vás. A zrovna tak je to se stresem. Stres, když je spojenej například s nemožností mít vliv na události, čili z bezmocností, že se s tím nedá vůbec nic dělat. Tak vás najednou začne sžírat a tento stres, kterému se říká distres, to je ten zlý, špatný, tak ten vede k těm žaludečním vředům, hypertenzi, arytmii, diabetes druhého typu, autoimunním chorobám a ke všem těm civilizačním nemocem, které se stresu přičítají. No a teď zpátky k té vaší otázce. Čili my si můžeme rozdělit stres na hodný a zlý. Rozdíl mezi nimi je ten, zda máme, nebo nemáme vliv na události, ale mimo jiné také jeho intenzita. Čili trochu stresu je nutné k tomu, abychom vůbec něco dělali. Protože když vůbec nejsme stresovaní, tak je to, jak se říká někdy nadneseně nuda v Brně. A když jsme stresovaní, tak ten náš výkon roste, přece jenom se musíme o něco snažit, jsme simulování jako ti hlodavci v tom pokusu /nesrozumitelné/. Až někdy dosáhneme optima, to je ten optimální výkon, to vám řeknou sportovci, že ten stres je pro ně prostě živá voda. Jenomže, když je ho příliš a když přestáváte tu, ty úlohy, tu zátěž zvládat. To znamená přestanete mít vliv na události, tak se dostaví nejdřív únava a posléze to, čemu se obecně říká syndrom vyhoření. Jdete do apatie, do deprese, do negativismu, do pocitu, že /souzvuk zvuků/ všechno je špatně a nic nemá cenu a vzdáte to.

Vladimír KROC, moderátor
Dobře, ale sám jste řekl, že to je asi individuální, jak zjistit to optimum, jak nepřepálit tu stimulaci třeba u zaměstnanců?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
To je někdy velice obtížné. A je pravda, že individuální variabilita v tom jak jsme odolní vůči zátěži, hraje velkou roli. Ale ještě větší roli možná hraje ten kontext. Určitě ta hranice té zátěže bude jiná mezi sportovci vrcholového, basketbalového družstva a jiná mezi důchodci v domě seniorů. To uvádím jako markantní příklad toho, že ty varianty, ty interindividuální rozdíly jistě roli hrajou, ale hraje roli také prostředí, kontext a to v čem se celá ta úloha odehrává, jaká je její povaha. Vy jste zmínil i okrajově ty odměny, protože ta závislost, o které tu mluvíme, ta platí vlastně pro jakékoliv pobídky, nejenom stimulace. Úloha má řešením v náročnosti úloh, ale stimulace například pozitivní motivací, odměnami, bonusy v ekonomii. A to se blížíte k tomu, že jste zmínil, že ten Ariel je také vlastně behaviorální ekonom. Takže vidíme závislost pozitivní mezi odměňováním a výkonem. To znamená, ten pracovník, zaměstnanec ví, že když bude víc dělat, zůstane tam občas přesčas, odevzdá té práce víc nebo kvalitnějc a lze to nějak hodnotit, takže dostane větší odměny. A to hraje určitě roli v tom jeho, v té jeho snaze. Ale pozor, a to je asi hlavní myšlenka toho, o čem se tady bavíme. Když to překročí určitou mez ta stimulace. To znamená, ta odměna je třeba příliš vysoká, tak už pozitivní roli vůbec nehraje. A Ariel tam doslova uvádí, že takové ty velké odměny, neúměrně vysoké odměny takových těch vysokých manažerů, těch nadnárodních společností, jsou vyloženým plýtváním peněz, protože od určité výše ta odměna už nehraje žádnou roli. A nejenom že nestimuluje, ale dokonce ten výkon snižuje, protože oni se pak zaměří jenom na ten, na ten bonus, a to proč tam vlastně jsou, se dostává do pozadí a ten výkon klesá.

Vladimír KROC, moderátor
A jak se dá věrohodně ale zjistit skutečná spokojenost zaměstnanců?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
To je obtížné a nejpoctivější odpověď by byla, že to úplně dobře nejde, ale nejjednodušší metody jsou takové ty dotazníkové, že se jich ptáte. Ty mohou být docela rafinovaně sestrojený tak, aby přece jenom něco ukazovaly. Na to, jak se dělá dotazník je řada metodologických pravidel. A jsou profesionálové, kteří to umí, takže přece jenom nějakou informaci dostanete. A zejména, když ten dotazník je třeba anonymizovan a neřeší si ten, kdo na něj odpovídá nějaké svoje osobní vztahy k tomu, kdo to vyhodnocuje. Pak je to prostě objektivní měření takových jevů, jako je dochvilnost, jako jsou mezilidské vztahy na tom pracovišti. A notabene na to teď existují takové meta, taková metadata takové programy, které sledují například nikoliv obsah, ale frekvenci elektronické pošty uvnitř velkých korporací. Takže je vidět kdo s kým tam jak moc komunikuje, posílá si e-maily nebo esemesky. A to ne ne, že by to byl Big Brother, odposlouchávající ten obsah, ale jenom třeba frekvenci a ta už vypovídá o tom, jak spolu někteří komunikují jiní ne a jaké se tam vytvářejí sociální skupiny, trsy nebo jak se někdo říká bubliny. A to všechno se dá vyhodnocovat a na základě toho se dá usuzovat, jak se mění spokojenost, protože spokojenost koreluje s komunikací, že jo. Tam, kde je nedostatek komunikace, tam narůstá nespokojenost, protože sice bysme občas byli rádi sami, ale když s vámi nikdo nemluví na tom pracovišti, tak to k dobré atmosféře nepřidá. Čili to jsou metody, kterými se dá ta spokojenost objektivně zjišťovat a taky se to tam, kde je těch lidí hodně a kde na tom záleží, tak se to taky dělá.

Vladimír KROC, moderátor
Dan Ariely tvrdí, že od dělení práce od osobního života je nesmysl, proč?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Ono to na jednu stranu je pravda, protože my sebe do všeho, co děláme vždycky nějak vkládáme. Nemůžeme si odmyslet to, že já jsem tím či oním a někdo jiný je zase já nevím, pianista, někdo jiný kácí stromy v lese a že to odliší od osobního života, kterého se to nebude vůbec týkat. To není dost dobře možné. Na druhou stranu mentální hygiena nás učí, že když chceme předejít právě tomu negativnímu dopadu stresu nebo chceme předejít tomu, čemu se říká syndrom vyhoření. Takže jedno z takový hygienických opatření, je pokusit se tu práci nezasahovat do volnočasových aktivit a nebavit se o přestávkách či doma. Nepokračovat v těch problémech, nebavit se o té práci. Ano, co bylo zajímavého to jo, ale neřešit ty problémy, které řešíme celý den, protože je zapotřebí tam jaksi to mozek zatížit jinou činností. Vložit do něj, jak se říká obrazně jinou disketu. Aby se zaměstnaly jiné okruhy, jiné motivační okruhy.

Vladimír KROC, moderátor
Takzvaně vyčistit si to.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
A tím si vyčistit do určité míry hlavu, kterou si můžete jednak relaxací a jednat tak, že si jí čistíte jaksi doslova a jednak tak, že ji zaměstnáte něčím úplně jiným. A to je docela dobré doporučení, které jde trošku proti tomu, co Ariel tvrdí, ale já chápu, jak on to myslí.

Vladimír KROC, moderátor
Pokud mám tedy velmi rozostřenou hranici mezitím, co považuji za práci a co za zábavu, jsem zdráv?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Myslím, že tohle to, tady kritérium duševní choroby neleží a záleží hodně na tom, co děláte. Například mnoho umělců je šťastných právě proto, že to čím žijí a co je baví, je zároveň to, co je živí a čím se zaměstnávají. Takže to je do určité míry ideální, horší je to, a to o tom platí. Platí to, co jsme říkali před chvíli, když ta práce není vyloženě vaším koníčkem. Děláte jí proto, že se musíte uživit a nejradši byste dělal něco jiného a tam je potom ta, ten určitý konflikt mezi osobním životem a pracím na místě lze o tom uvažovat. Kdežto, když jste houslista, kterého to od dětství bavilo, furt jste utíkal v každé volné chvíli k housličkám, protože to bez nich nemohl vydržet a je to úplná droga. Tak tam tyhle ty otázky vlastně jsou naprosto v pozadí.

Vladimír KROC, moderátor
Mluvili jsme o potřebě relaxace, snad mohu prozradit, že jste se vrátil z Řecka, kde jste strvávil měsíc. Funguje to, když je ta doba na odpočinek dostatečně dlouhá, opravdu si člověk odpočine?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Jeden z klasických psychologů, který vychoval řady našich kolegů psychologů tady v Praze Dr. Václav Břicháček, vždycky říkal už zesnulý, že správná dovolená je ta, ze které, když se vrátíte, tak se vám vaše ulice zdát divná, nějak to tam moc nepoznáváte. Všímáte si věcí, které vás předtím ani nenapadly. A někomu na to stačí 14 dní, někdo by na to potřeboval půl roku. Ale, že kritérium toho správného odpočinku je to, že jste opravdu do toho života vlepil jakoby okénka jiného filmu. Kus, kus jiného filmu. Čili u mě to tak funguje, ale uznávám, že to není obecně platné, že jsou lidi, který by se po týdnu nebo 14 dnech na jednom místě nebo někde na pláži nebo na opuštěném ostrově nudili. Já to nejsem, protože se mi otevře poměrně bohatej vnitřní svět. Já umím nic nedělat a umím se nudit a umím se nudit hrozně rád. Ale nemohu to tady veřejně doporučovat, protože chápu, že každý to tak nemá a že jsou lidi, kteří jsou natolik netrpělivý, že by je stresovalo to, že nemůžou nic dělat anebo se někde pohybovat.

Vladimír KROC, moderátor
Když se ještě vrátím krátce k té stimulaci, už zmíněný Dan Ariely používá takzvaný vyšší index, je podle vás rozdíl ve způsobu motivace mužů a žen?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Je, je to teď docela žhavé téma, protože tím, jak se prosazuje neostrost, gender, identification, takové té identifikace pohlaví. Fluidní pohlaví to, že nejsem to, za co mě označuje, jsem to, co se, s tím se cítím být a co vyvolává mnoho směšných poznámek u konzervativců a mnoho nesmyslných požadavků u extrémních liberálů, takovej to, té, to přechodné pohlaví a /nesrozumitelné/ pohlaví a mnoho pohlaví, tak tam to ztrácí smysl. Ale jinak, když zůstaneme na zemi pevně oběma nohama, tak ideální je na to, kniha manželů /nesrozumitelné/ Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách, která je celá odpovědi na vaši otázku. Jak hluboce se liší psychologie mužů a žen, tak jak se liší mozky mužů a žen, prostě se liší. A ta kniha je ale úžasná, protože jí napsali manželé a jaksi dostává tam na frak každé pohlaví rovným dílem. Čili nedá se říct, že by to bylo zaujaté, protože si tam přijdou na své jak muži tak ženy. A když to čtete, nebo to čtete v páru dokonce, tak se oba bavíte a lze to jenom doporučit.

Vladimír KROC, moderátor
Hostem pořadu Jak to vidí, je dnes psychiatr prof. Cyril Höschl. Do kin se Dokonce dostává nová komedie režiséra Miroslava Krobota Velká premiéra. Roztomilou roli v něm má Ivana Janžurová, která hraje stárnoucího oblastní herečku. U ní projeví Tourettův syndrom doprovázený /nesrozumitelné/. Můžete, prosím vysvětlit, co znamená takové onemocnění?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Tourettův syndrom je tiková porucha, ale je to vlastně neuropsychiatrická porucha, protože je spojená nejenom s tiky pohybovými, různými mimovolnými pohyby, ale také zvukovými, to znamená vydávání zvuků ale i artikulovaných výrazu slov. Navíc /nesrozumitelné/ obsahu, to znamená česky řečeno sprostých slov obsahujících jinde nepoužitelné výrazy. A poprvé popsal jí právě /nesrozumitelné/, což byl francouzský neurolog, po kterém se ta choroba jmenuje. V roce 1885, kdy popsal případ devíti pacientů, které on označil, že trpěli křečovitými tiky. Ty tiky jsou poměrně zvláštní povahy. U nás v Česku existuje lékař Dr. Fiala z Institutu neuropsychiatrických poruch, který je největším odborníkem asi na tohle to a umí popsat ty tiky jak a odlišit je od jiných neurologických tiků, protože pro ně je charakteristické to, že jim předchází určitý pocit, že se bude něco dít, určité nutkání. Takže ho lze u toho jedince subjektivně předpovídat. Lze ho dokonce ovládnout, ale tím se ta energie jakoby to napětí stupňuje. Čili čím víc on to ovládá, tím víc si to potom vybere tu daň, když už se ten tik provalí. Natrvalo to udržet nelze a můžu se to volně pouze odložit. A ty tiky vedou k tomu, že se vlastně svými pohyby a svými zvuky a svými verbálními projevy dostáváte do potíží, protože to je mimo společenský kontext. Představte si řidiče autobusu, takový existoval, to je konkrétní případ, který jezdil na pravidelné lince mezi dvěma českými městy a ten trpěl tím, že čas od času měl mimo volný pohyb, že máchnul rukou, trhnul hlavou a do toho vyhrkl vulgární výrazy, což cestující, kteří ho znali, nepřekvapilo. Když tam jel někdo, kdo tam normálně nejezdil, tak se vyděsil a začal se bát, kdo nás to veze, ale jeho výkon řidiče to celkem neovlivňovala, protože se na to zadaptoval. Tourettův syndrom neznamená automaticky nějaký úbytek inteligence, to bychom měli upozornit. Naopak často jsou to lidé s vyšší inteligencí, kteří mohou vykonávat i docela náročná povolání chirurga nebo lékaře v jiné oblasti. Ta porucha je převážně dětská. Ona začíná tak kolem šestého, sedmého roku věku a s postupujícím věkem se zhoršuje a vrcholí to kolem puberty nebo po pubertě. A pak k dospělosti a stáří začínají ty příznaky zase mizet. To ale neznamená, že to je tak vždycky. Jsou ojedinělé případy, kde se udržuje docela výrazně Tourettův syndrom i v dospělosti.

Vladimír KROC, moderátor
Promiňte, možná by se projevil poprvé až někdy ve vyšším věku, ve stáří?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Nad tím se v souvislosti s tou hrou nebo s tím filmem, o kterém jste mluvil nebo s tou hrou přemýšlel, protože je to velmi nepravděpodobné. Není to úplně vyloučené, ale je to spíš tak, a to je popsáno, že ten syndrom probíhá pod určitou, pod určitým klinickým obrazem, který není tím okolím rozpoznán jako Tourettův syndrom a ten se může za určitých okolností zhoršit nebo si toho konečně někdo všimne, takže to vypadá jako nové objevení se něčeho, co tam ve skutečnosti už předtím taky bylo a pečlivým vyšetřením by se dalo zpětně dokázat. Čili je to spíš znovu vzplanutí než vznik. Neumím si představit, že by tato porucha, která je totiž velmi geneticky vázaná autosomálně, autosomálně geneticky vázaná. To znamená, to znamená na chromozomy, které kódují naše nebo nepohlavní vlastnosti, které přísluší těm somatických chromozomům nikoliv pohlavním XY. Tak, tak si neumím představit, že by začala najednou až třeba v 60 letech. Spíš si toho někdo všimne nebo se projeví v určitý situaci. Notabene ty koprolálie, co jsou ty velmi vulgární obscénní výrazy, ty se nevyskytují u každého, čili nejsou ani součástí diagnostických kritérií. Není nutné, aby tam bylo, aby se diagnostikoval Tourettův syndrom. A v některých zdrojích se můžete dočíst, že se vyskytoval asi u poloviny těch pacientů. Někde se říká dokonce, že méně, že u 10 %, ale to je proto, že za prvé se musí definovat, co to je vulgární výraz, to se posouvá, že jo. Výrazy, které byly v devatenáctém století naprosto nepřijatelné, už dneska nikdo za vulgární nepovažuje. Takže ta kritéria toho, co je u Tourettova syndromu koprolálie se posouvají, se změkčují. A za druhé musíme také brát v úvahu to, že mnoho mírných forem není správně diagnostikováno, čili když je diagnostikuje, tak, tak vám to procento koprolálií klesá.

Vladimír KROC, moderátor
Vy jste radil Ivě Janžurové, jak toto onemocnění zahrát. Jak složité je zůstat věrohodný nebo v jejím případě věrohodná a nekarikovat to postižení?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
To je spíš otázka na nějakého divadelního režiséra nebo Ivušku Janžurovou, protože v tom je právě to jejich herecké umění, ta autentičnost je vlastně jedno z kritérií velkých hereckých výkonů, v čemž Iva Janžurová je nesmírně fenomenální. Ta instruktáž vypadala tak, že jsem poslat prostě videa s několika pacienty a ona si je mohla nakoukat a jaksi nasát do sebe atmosféru těch klinických projevů a bylo už na ní, co s tím udělá. Takže, aby to nevypadalo jako karikatura, to je úkol, se kterým já bych si rady nevěděl, ale to je právě to mistrovství herecké. Jinak to, že se dozvěděla, jak to má vypadat, to bylo zásluhou těch videí nebo se může také seznámit s někým, kdo tím trpí.

Vladimír KROC, moderátor
V případě koprolálie to může působit lacině. Část publika je nadšená, když slyší od známé herečky vulgarismy z plátna, ale to asi nebyl autorův záměr. Jak si to vysvětlete, že lidé mají rádi, když zazní takové slovo třeba na jevišti?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
No to právě proto, že to boří jakési představy, jakási společenská dogmata a tím publikum vždycky je pobaveno. Příkladem toho byl, byla stará německá hra, která se hrávala na různých festivalech lidových taškařicích a zábavách, která se jmenovala /nesrozumitelné/, která spočívala v tom, že na jevišti spolu byli v nějaké jednoduché zápletce představitelé té nejvyšší šlechty. Takové té nóbl honorace, se kterým se, se kterou se ten lid obdivně identifikoval a kteří mluvili vybranou /nesrozumitelné/. A v tu chvíli najednou někdo z nich promluvil, sprostě, vulgárně, jako poslední podkoní.

Vladimír KROC, moderátor
Sinologové tomu říkají šrapnel.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
A hlediště vybuchl smíchy, právě vinou toho kontrastu mezi tím kontextem a najednou tím, tím vulgarismem. Ostatně proto sprostá slova máme, abychom upouštěli páru, upouštěli energii. Čili jednotlivec, který vyhrává sprostá slova, tak ten si uleví, a to okolí se zase směje proto, že se tím prolomí nějaké společenské tabu, které dřív nebo později začne být příliš svíravé.

Vladimír KROC, moderátor
Čím ale, že jsou lidé, kteří evidentně tedy netrpí poruchu, o které jsme mluvili, přesto si užívají, když mohou v tom veřejném prostoru nějaký vulgarismus upustit. Teď myslím třeba v nějakém oficiálnější projevu.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
A to už je za hranici, řekl bych psychologie nebo medicíny nebo Tourettova syndromu. To může být prostě jenom snaha podbízet se určité společenské skupině, která to ocení. Je to adresováno určité části publika. Je to spíš móda, zvyk nebo zlozvyk anebo snaha zalíbit se, podbízet se někomu, o kom mám představu, že tohle to ocení. Jako ten mu to nandal, když byl, protože tam ty vulgarity zároveň souvisí s určitou míru agresivity, ofenzívy, čili když chcete své vítězství nad protivníkem podpořit, tak mu to ještě řekněte pěkně zostra.

Vladimír KROC, moderátor
A vypovídá způsob klení něco o našemu naturelu? Ptám se proto, že Jan Werich kdysi napsal všechny ty národy, jejich řeč aspoň trochu znám, mají mnoho nadávek spojených se sexem, s pohlavními orgány a jejich činností. Češi kupodivu mnohem méně. Naše nadávka se odehrává nejvíce, cituji, v konečníku. Mi nadávajíc vyměšujeme namísto, abychom mužnili. Co si o tom myslíte vy?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Je to pravda, měl jsem kolem tohohle hezkou, hezký zážitek, kdy jsme najednom neuro, neurovědním kurzu v Německu, kde byli představitelé různých evropských národů, se na tohle téma bavili a sdělovali jsme si své jazykové zkušenosti, které většinou při výuce cizích jazyků nesahají do těchhle oblastí příliš hluboko. Takže je to každopádně velmi zajímavé exkurze, když s někým bavíte, řeknete si, jak se řekne to a to a to. Takže třeba pro ženská ňadra, kterým se tady běžně říká kozy s odpuštěním. Tak Italové se strašně divili, co to je za nesmysl a zase naopak oni říkají třeba melouny a hrozně se tomu smějou, což nám připadá zase nějak zvlášť. A zjistili jsme, že zatímco my to máme z oblasti živočišné ty příměry, tak oni mají z oblasti zemědělské výroby. Vlastně zelenina pro penis, to je okurka, a to jsou ty jejich vulgarismy. A to bylo pro mě velké překvapení. Čili je to opravdu dáno kulturně kontextuálně, že tam je to zelenina, u nás jsou spíš živočichové, nebo to u nás souvisí s vyměšováním a notabene ale i v češtině se to posouvá, na vulgarismy před 50 lety byly výhradně vyměšovací, dneska spíš sexuální, ale to by bylo na dlouhé téma.

Vladimír KROC, moderátor
Hostem pořadu Jak to vidí byl dnes psychiatr prof. Cyril Höschl. Děkuji vám, na shledanou.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Na shledanou. Skončili jsme teda zábavně.

Vladimír KROC, moderátor
Příjemný poslech dalších pořadů přeje Vladimír Kroc.

Pořady Českého rozhlasu automaticky přepisuje aplikace Beey www.beey.io. Texty neprocházejí korekturou.