Přepis: Jak to vidí Cyril Höschl – 17. října

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den. Zita Senková vás vítá u poslechu pořadu Jak to vidí. Dnes budu hovořit s profesorem Cyrilem Höschlem, ředitelem Národního ústavu duševního zdraví. Dobrý den.

Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
V následujících minutách se pokusíme poodhalit tajemství duše voličů, no, a hovořit budeme také o nových metodách v psychiatrické diagnostice. Nerušený poslech. Už jenom pár dní nás dělí od hlasování do sněmovny. O co v něm, pane profesore, půjde? O letošních volbách se říká, že jsou jedny z nejdůležitějších po roce 1989, jak to cítíte vy?

Čtěte také

Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Já si myslím, že jsou velmi důležité a také bude velmi důležité, jak velká bude volební účast. Notabene to je okolnost, která překvapivě výsledky těch voleb ovlivňuje možná skoro stejně jako ty náklonnosti voličů k různým politickým subjektům, protože, když významná část toho elektorátu k těm volbám nepřijde, tak ten výsledek významně posouvá. A naopak někteří voliči některých subjektů, když se dostaví ve značné míře, tak mohou jejich pozici posílit, ale to nechme stranou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Možná ale přesto bych se tady na chviličku alespoň zastavila, protože prezident Miloš Zeman zopakoval svůj nápad zavést povinnou volební účast. Přispěly by třeba povinné volby k vyšší kvalitě demokracie?

Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Já si myslím, že demokracie a důraz na zodpovědnost jedince a individuální svobodu je takovým darem, kterého jsme pádem komunismu v roce 89 dosáhli, že bychom ho měli pečlivě chránit a opečovávat a rozhodně nezavádět zpátky moresy z dob totalitní éry, jako byla povinná účast ve volbách, protože tam potom nejde o posílení demokracie, ale o její oslabení, protože ten dotyčný tam jde volit proto, aby nebyl potrestán, aby nebyl sankcionován a ne proto, že o něčem chce rozhodnout. To je výsostné právo každého, takže ačkoliv na jedné straně tady apeluji na co nejvyšší účast u voleb a myslím si, že je to jakási vnitřní povinnost každého, tak jsem rozhodně proti tomu, aby to bylo shora nařizováno, to je nonsens a obrovský krok zpátky. A takových nápadů má pan prezident bohužel už víc teď.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Možná vás překvapí, že aktuálně existuje v Evropě volební povinnost v Belgii nebo v Řecku, mimo Evropy v Austrálii i také v některých latinskoamerických zemích. Jak zvýšit zájem o volby? Když se podíváme třeba do okolních zemí do Německa, do Rakouska, země, které mají aktuálně volby za sebou, tam byla značná volební účast.

Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Tak v Rakousku byla skutečně, tuším, kolem 80 %, velmi vysoká volební účast, a to je zrovna případ, který bych docela rád dal za příklad, neboť Rakousko je nám v mnohém podobné rozlohou, neliší se od nás ani tak co do velikosti populace, co do geografického umístění a vlastně i máme společnou historii, čili, kdybychom dosáhli takové volební účasti jako Rakušané, tak bychom ten výsledek, jehož dosáhnem, ať se nám bude líbit nebo ne, mohli považovat na nějakou dobu za validní, takže Rakousko je zrovna dobrý příklad. Pokud jde o povinnost v latinskoamerických zemích, to bych skutečně raději přeskočil, protože to jsou často režimy, ve kterých bych nechtěl úplně dobrovolně za každou cenu žít a pokud jde třeba o Řecko, tak to je sice hezké, ale nezapomeňme, že to je země rozptýlená na několika tisíci ostrovech mimo jiné s poměrně prázdným vnitrozemím a obrovskou aglomerací v těch, obyvatelstva akumulací v těch velkých městských aglomeracích a ten vztah k času a k povinnostem. Tam byl vždycky příjemným způsobem relaxovaný, takže možná, že to je jeden z mála způsobů, jak přimět lidi, aby vůbec k těm volbám šli, ale vy jste se ptala na to, o co v těch volbách jde, to byla ta původní otázka a proč jsou tam důležité, když to shrneme a velmi zjednodušíme a zkrátíme, tak já se obávám, že v těchto volbách se přinejmenším v prvním kroku a možná, že další budou v dalších politických etapách následovat, rozhoduje o celkovém směřování naší země, o tom, jestli zůstáváme pevnou součástí západního společenství a seskupení s těmi kořeny ve střední a západní Evropě a s tím vztahem k těm velkým osvědčeným západním strukturám, jako je NATO a Evropská unie, ať už si o ní myslíme cokoli, anebo jestli chystáme obrátit kormidlo a vykročit zpátky do nejistých vod různých východních společenství pod vlivem velkého medvěda, což už jsme si tedy mezi lety 68 a 89 užili a jsou určité náznaky toho, že se ten vývoj tímhle tím směrem může ubrat. A ty politické subjekty, které se nyní ucházejí o přízeň obyvatelstva, tak ty zároveň implicitně nevyřčeně představují právě otočení nebo neotočení toho kormidla tímto směrem.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Myslíte, že nejsme pevně zakotveni v Evropě?

Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Myslím si, že zakotveni jsme, ale ne pevně.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak byste ohodnotil strategii těch jednotlivých politických subjektů, jak se pokoušejí zmobilizovat své voliče, jak je vůbec, jaký je efektivní způsob, na co reagujeme možná i podprahově, víte, jestli třeba se rozhodujeme podle programů nebo jsou to tváře?

Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
No, to jsou vlastně dvě otázky v jedné, ta jedna se týká toho, co dělají ty politické subjekty a jakými prostředky se snaží tu pozornost a tu přízeň voličů připoutat, a to ta druhá část té otázky tak, jak od vás zazněla, je, podle čeho se lidé skutečně rozhodují, jestli se tato jaksi nabídka triků setkává s poptávkou po nich a do jaké míry jsou účinné. Tak k tomu prvnímu, ty subjekty se snaží horem dolem upoutat pozornost pozitivně, negativně, vyvolávat jednat nadměrná očekávání, to znamená, slibovat naprosté nesmysly, jako že daňové přiznání se vejde na formát velikosti pohlednice, to si obzvlášť pamatuju jako povedený žert nebo že bude průměrná mzda 40 tisíc v dohledné době a takové nesmysl a teď ovšem bohužel někdo tomu věří, že jo anebo se snaží nejenom sliby, ale třeba i skandály, které tu a tam vypouští nebo se stylizuje do role obětí a do role terče útoků různých a snaží se vyvolat sympatie a podporu, protože v člověku je taková ta tendence pomáhat slabším nebo těm ohroženým, anebo naopak jsou strany, které sází na jiný psychologický mechanismus, a ten se taky uplatňuje a je zase z úplně jiné ošatky, a to je to, že lidé v poslední chvíli se nakonec přisají k tomu, kdo jim připadá jako nadějnější, silnější, mocnější a víc je ochrání. Můžem si to asi představit tak, že ve třídě jsou dvě party kluků a každá má nějakého dominantního vůdce, tak ten silnější, úspěšnější, který v těch rvačkách, v těch dvou vyhrává, tak na sebe nabalí víc podporovatelů, protože oni se jím cítí lépe chráněni. A teď tohle to je mix, který ty subjekty nabízejí a podle své kulturní civilizační a intelektové úrovně tam převažuje buďto prvoplánované, já nevím, rozdávat tretky anebo zrcátka, tak, jak dávali kolonisti v Africe a propisovačky a drnkat na kytaru na náměstích a jiný se snaží oslovit spíš tu šedou kůru mozkovou, ale když jsou ty koncepty moc složité, tak je zase nikdo neposlouchá. Jiní zase se vymezují tím, že malují bubáka a společného nepřítele a buď nás ohrožuje západní imperialismus nebo východní imperialismus, nebo uprchlíci nebo zloději nebo cokoliv, proti čemu se zmobilizujem a zaženeme pod svá křídla podporovatele a sympatizanty, čili to je na straně těch subjektů a každý dělá prostě, co umí a podle žánrů volí ty či ony prostředky. Ale teď, co je daleko zajímavější, do jaké míry tyhle ty triky fungují na ty lidi, na to jsou samozřejmě spíš právě ti odborníci, které těm subjektům ty kampaně připravují, ale z té strany uživatelské se na to můžeme podívat i my řadoví občané, za prvé tak, že se zamyslíme sami nad sebou, které subjekty nás přitahují, a za druhé, že se porozhlídnem po okolí a že mluvíme s lidmi, a tam těch možností je buď jsou lidé, kteří se rozhodují podle programu. Těch je, řekl bych, menšina, protože málokdo ty programy, které jsou zhusta komplikované někdy moc dlouhé a často se překrývají, tak málokdo to celé čte a opravdu se tomu věnuje. Co je daleko snazší, je orientovat se podle různých osobností, které ty strany vystrčí na displej. Každá má svého takového maskota, který chodí do médií a vidí to tam pořád, se tam recyklují stejné osoby a ti hrají takovou jakousi soutěž Česko hledá Superstar a podle toho se ty lidi rozhodujou a je úplně jedno, co ten člověk představuje. Důležitý je, jakou má kravatu a jak je sympatickej a jak mluví nebo nemluví nebo vypadá nebo podobně. Potom jsou to do určité míry média a tam je ten vztah velice zajímavý, protože na jednu stranu média, říká se sedmá velmoc, ano, ovlivňují mínění lidí, ale čím dál tím víc jsme v poslední době svědky toho, že v tomto složitém systému se ty důsledky obrátí jiným směrem než, kam jsou strčeny, takže lidé najednou začnou na ta média reagovat opačně, než jak to na první pohled vypadá. To znamená, média třeba soustavně určitého politika kritizují a lidi se ho najednou začnou zastávat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Co tedy, pane profesore, by mělo nejvíce ovlivňovat nás, kteří půjdeme volit? Na co třeba pro vás je důležitější program nebo tváře?

Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Tak samozřejmě, že by se patřilo akademicky zodpovědně říct, že program, ale to ruku na srdce přiznejme si, že není ten případ a není to ten případ ani u mě. Ale já se rozhoduju podle toho, jak dlouhodobě, skutečně dlouhodobě historicky se ten politický subjekt vyvíjí v tom smyslu směřování, to znamená, zda klade důraz na osobní svobodu, zodpovědnost, svobodu slova, jaksi důraz na individuální hodnoty nebo na druhou stranu, zda je, zda preferuje solidární systémy, podporu slabých, a to jsou jako důležité věci, jak se staví k otázkám veřejného zdraví, jak se staví k otázkám kulturního rozvoje a hlavně vzdělávání, a tady se ty subjekty do určité míry v tom, o co se snaží, prolínají, ale přece jenom ty hlavní se těchto témat chápou pokaždé jiným stylem. To znamená, chtějí všichni dosáhnout aspoň deklarovaně nějakého ušlechtilého cíle, ale každý jinou cestou. A ta cesta je pro mě docela rozhodující. A jestli tam momentálně je Tonda nebo Pepa nebo ten krade nebo nekrade, to není tak podstatné, protože, když že se podíváte po těch negativních postavách v moderních českých dějinách, o kterých vám kdekdo řekne - jo, ten je zloděj a ten byl taky zloděj a podobně, tak zjistíte, že jako kritérium je to téměř nepoužitelné, protože v každém politickém subjektu, zejména v každém, který už se trošku zavede, najdete stejné týpky, prostě v každé straně je někdo, kdo byl někdy souzenej a vždyť si vzpomeňme, jak to začalo s kočárkárnou, když byla akce Čisté ruce, tak první zavřejnej ministr byl ze sociální demokracie, bratr Svoboda v době, kdy ta začala tu politickou scénu čistit a tím to sloganem se vymezila, čili na to není třeba dát. Kromě toho je velice snadné šmahem říct - ten kradl, ten krade a přitom nepočkat, jestli skutečně je to pravda, jestli jsou proto důkazy, jestli byl odsouzen, na to už to veřejné mínění nečeká a začnou se šířit různé fámy, které kontaminují ten prostor, ale co je horší, začnou upozaďovat ty otázky, které jsou důležité. Mají nějaké směřování? Reprezentujou nějakej myšlenkovej proud, reprezentují skutečně politický proud, je na nich vidět, kam chtějí tu zemi přivést, a to je všechno to, co je důležité a to důležité bohužel zanikne v tom Česko hledá Superstar a ten je zloděj a ten není, a to je špatně.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Hovoří se o tom, že letošní volby do Poslanecké sněmovny prý rozhodnou dosud nerozhodnutí. K urnám se letos navíc chystá více mladých lidí, roste tedy i potenciál strany, jejíž elektorát tvoří větší měrou třeba studenti. Co si o tom myslíte? Je, když nevím, koho volit, jak tedy postupovat?

Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
No, jestliže politologové říkají a možná mají skutečně pravdu, že letošní volby rozhodnou ti nerozhodnutí, tak to souvisí s jinými fenoménem, kterého jsme svědky. Vlastně po celém světě a do určité míry i teď v Rakousku a předtím ve Francii, to jest, že vítězí subjekty, které se deklarují jako nová síla, jako netradiční, jako projekty změny, která je de facto protipolitická. Já nechci použít ten Havlův nešťastný termín nepolitická politika, ale jako někdo, kdo se vymezí proti všem těm dosavadním tradičním politickým subjektům a představuje jakoby něco úplně jiného, a to je zpravidla člověk mladší generace, všimněme si, jak prezident Macron, tak teď nový vítěz v Rakousku Kurz a zároveň toto od samého začátku v té kampani nějakým způsobem deklarují. A ta veřejnost, která už je unavená do určité míry tím dosavadním systémem, tak po nich šáhne, protože ve své naivní, do určité míry naivní míře jim uvěří, že skutečně budou nějakou změnu reprezentovat, ale ono se časem ukáže, že ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tohle nevíme.

Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
No, nevíme, ale časem se ukáže, že to je tak jako při střídání generací, že ti mladí revolucionáři jsou nakonec staří hofráti a že všichni skončí v nějakém celkem rozumném středu, ale musíme si na to pár desítek let počkat. Ale ta skepse není nejlepší motivací k rozhodování, čili já rozumím tomu, že oni v té první akutní fázi získají tu podporu, a to je to, proč vlastně rozhodnou ty volby ti nerozhodnutí, protože ty klasické zavedené strany, ať už, i když tady nechcem žádné jmenovat, ale jmenujme několik z toho spektra, komunisti, socialisti, pravice, TOPka, ODS, já nevím co, tak mají skutečně své voličské jádro. Teď ale najednou přijde nový subjekt, který ještě žádné jádro neměl, a začne jednak vysávat, luxovat voliče těch zavedených stran a jednak začne oslovovat ty, které celkově ta politika už štve a chtějí se nějak vymezit a zároveň by do toho nějak rádi zasáhli a všichni jakýsi třetí, nechci říci odpadkový koš, který se vyznačuje dvěma věcma, za prvé v té první fázi ohromně rychle bobtná a sílí, takže, pokud je ten vůdce jenom trochu charismatický, tak je ze začátku velmi úspěšný. Měli jsme to teď v moderních dějinách to není poprvé, ale měli jsme to už minimálně dvakrát, než se ten potenciál vyčerpá. A druhá charakteristika, a ta je bohužel pro tento subjekt vždycky rizikem do budoucna, je absence toho směřování, že ta politika, její vlastní podstata je nečitelná, je nesrozumitelná, protože ta společnost, jak ten elektrorát, tak i vlastně ten program je nesmírně nespecifický, nevyhraněný a nedefinovatelný a heterogenní a složený z mnoha různých názorů, takže se lze ze začátku sjednotit kolem vůdce, ale pak stačí počkat několik let a ono to vyšumí, protože buď se musí proměnit v klasickou jasně vymezenou stranu a říct - ano, půjdem tímhle směrem, anebo se rozpustí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Na kolik charismatická je naše politika, když ji třeba srovnáme s Rakouskem nebo s Německem, s Francií?

Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Já myslím, že to je těžko říct a těžko porovnávat a měřit takový parametr, jako je charisma. Je to termín trošku zneužívaný a může se týkat spíš jednotlivců. Dovedu si představit šarmantního politika, který dokáže oslovit velké masy způsobem, jakým se vyjadřuje, takovým prototypem charismatického nikoliv však kdovíjak moudrého státního byl Ronald Reagan a je dneska zpětně, když se podíváte na ty záznamy a na ty úryky z jeho projevů, tak je vidět, že s tím lze na dlouhou dobu vystačit a když se obklopíte několika dobrými jedinci, tak můžete i představovat i významnou politickou epochu v dějinách toho národa, a přitom začnete pouze jako někdo, kdo působí čistě tím charismatem. A ono to trošku připomíná, abychom to odlehčili, i to, jak třeba ve školách nebo zejména na vysokých školách ten, kdo dělá velkou vědu, zdaleka není často tím nejlepším učitelem, to se traduje o Albertu Einsteinovi, že, na ty přednášky nikdo nechodil, protože se nudili a nerozuměli tomu. A naopak jsou lidé, kteří v té své profesi to kdovíkam nedotáhli, rozhodně Nobelovu cenu nedostanou a jsou to skvělí učitelé a jdou za nima zástupy žáků, čili ony to jsou jako jiný žánry, takový ten myslitelský filozofický typ je málokdy zároveň charismatickým a obráceně. Někdy se to tak v těch dějinách stane, do určité míry to byl Churchill, i když byl také v mnoha ohledech kontroverzní, ale v moderních dějinách je často vidět, že ti hloubavci, to je v politice jedna dnes už menšinová proporce těch na špici, a ti charismatičtí lídři, jako abychom nechodili kolem horké kaše třeba Donald Trump rozhodně nejsou žádní velcí myslitelé, ale dokážou v určitý moment zmobilizovat poměrně velké masy tím, že dokážou vystihnout to, co ty lidi chtějí slyšet. Lidi jdou, nebo lidé podporují politiku v podstatě proto, že od ní chtějí reflexi toho, co sami cítí, vnímají a po čem touží a kdo to dokáže vystihnout u největšího, u největší proporce populace, tak má největší úspěch na vítězství.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Výraz tváře se často označuje jako okno do duše. Na kolik, pane profesore, taková četba pomáhá v psychiatrické diagnostice? Jak se třeba ten výraz zpracovává v mozku?

Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
To je úžasně zajímavá a v poslední době znovuoživší otázka psychiatrického výzkumu a toho posunu, kam to směřuje, protože se vychází z toho, co se už delší dobu ví, ale stále to bylo jakési mystérium, že náš mozek má speciální výpočetní modul na zpracování výrazu tváře, protože si uvědomme, že to je nesmírně výpočetně náročná oblast už jenom proto, že těch informací, které definují člověka, jenž má zpravidla stejný tvar zhruba dvě oči, nos, pusu a neměl by se od sebe moc lišit, a my přesto přesně víme, že toto je Tonda Novák a tamto je Pepíček Vomáčka a když někoho vidím neznámého, tak vím, že je neznámý a když vidím známého, tak vím, že už jsem ho někde viděl, tak to vyžaduje obrovskou spoustu informací a teď si ještě představte takový myšlenkový experiment, když si řeknete, že by ten výpočetní modul v tom mozku vyhodnocoval, aby si zapamatoval Zitu Senkovou, tak vyhodnocuje vzdálenosti těch očí, úhly mezi, já nevím, koutky úst a nosem a výšku čela a výšku brady a tohle to všechno má spoustu parametrů a ve chvíli, kdy ten obličej pootočíte, tak všechny ty parametry jsou úplně jinak, najednou vzdálenosti jsou jinak, úhly jsou jinak a přitom ten mozek pořád ví, že je to Zita Senková. Jak je to možný? A to je mystérium, které teď řeší i experti na umělou inteligenci a rozpoznávání obrazu, kdy ten aparát musí umět v tom obličeji detekovat takzvané invarianty, to znamená, charakteristiky, které se tím pootočením nepromění, a to už je malý zázrak, protože ono se promění skoro všechno.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A k čemu to lze využít?

Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
A to se využívá teď tak, že se vychází z toho, že pro člověka je výraz tváře, na kterou hledíme, neskutečně emočně důležitý a je zdrojem pocitů, které máme, když se do výrazně tváře díváme a zároveň na vlastní tváři se nám modelují vnitřní emoce. Když máme strach, tak máme výraz vyděšený, když jsme v pohodě, máme relaxovaný, když jsme šťastný, tak, kdo se na nás podívá, tak vidí šťastný výraz. A těch emocí je řádově desítky, které se dají definovat. A teď si představte ten experiment, který ukáže, k čemu se to dneska používá, že koukáte na obrazovku, kde jsou modelové obrazy těch emocí, představme si třeba vyděšenou tvář a ti počítačoví experti tu tvář té dotyčné nebo dotyčného takzvaně rozmorfují tak, že na začátku je neutrální výraz, na konci je ta vyděšená a mezitím je série těchže obličejů.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vývoj toho.

Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Vývoj té emoce, takže platí, že dva sousední se od sebe skoro neliší, poznej 10 rozdílů. A teď vy tomu, kdo se na to kouká, exponujete první tvář a zeptáte se ho - prosím vás, co cítí ten člověk na tom obrázku, a ten dotyčný řekne - no, nic, neutrální, ukazuje ten druhej, třetí, čtvrtej a najednou už o osmého obrázku rozpozná tu vyděšenost, ale jestliže sám je v nějakém emočním diskomfortu, to znamená, je ve vnitřním napětí, v úzkosti, tak to rozpozná už mnohem dřív, protože on si tu svou emoci daleko dřív /nesrozumitelné/ do toho, co vidí a rozpozná to už od trojky. A když je naopak sám takzvaně happy a šťastnej, tak ještě u desítky vám říká - já nevím, no, nějak se šklebí, ale nerozpozná to, protože my vidíme v okolí to, co tam chceme vidět spíš než to, co tam skutečně je. Čili naše emoce jsou filtry, kterými filtrujeme to, co k nám přichází z vnějšího světa. Takže, kdo má takzvaně blbou náladu, tak má tendenci vidět jenom to negativní. Kdo má dobrou náladu, tak má tendenci to negativní potlačovat a vidět jen to pozitivní, protože potřebuje, aby to, co přichází z vnějšího světa, sytilo tu náladu, kterou on má a ve které setrvává. Tím se udržuje do určité míry stabilita té emoce. No, a ty série těch obrázků a expozice testovaných jedinců jim slouží vlastně ne k tomu hodnotit emoci toho, kdo je na těch obrázcích, ale k diagnostice toho, kdo na ni kouká.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Bude zajímavé třeba se bavit asi příště vzhledem k času, jaké emoce přenášejí v kampani a ve volbách politici, ale o tom až třeba za měsíc s profesorem Cyrilem Höschlem, psychiatrem, ředitelem Národního ústavu duševního zdraví. Mějte se hezky.

Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Taky. Na shledanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Zítra bude ekonomka Ilona Švihlíková analyzovat výsledky voleb v Rakousku i také hlasování v dolnosaském zemském sněmu. Na slyšenou se těší Zita Senková.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.