Přepis: Jak to vidí Cyril Höschl – 14. září 2021

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Dobrý den. Je tady pravidelný rozhovor v pravidelném čase. Zita Senková vítá všechny u poslechu a ve studiu vítám hosta. Je jím prof. Cyril Höschl, psychiatr. Dobrý den.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Věnovat se chceme například světu profesionálních sportovců a jejich duševnímu zdraví. Nerušený poslech. Dětské psychiatrické nemocnici v Opařanech, kde se každý rok léčí kolem tisíce dětí z celé republiky, hrozí zánik. Chybí lékaři. Jak složité je sehnat v dnešní době dětského psychiatra? Co by to znamenalo nebo bude znamenat konkrétně pro toto zařízení? Je to největší specializované zdravotnické zařízení pro děti v republice.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Vy jste se trefila do jednoho z nejpalčivějších problémů péče o duševní zdraví vůbec. To se netýká jenom Opařan. Ty okolnosti potenciálního zavření Opařan mně nejsou dopodrobna známy. Nedostatek personálu může být jedním z těch důvodů. Ale nedostatek dětských psychiatrů je celorepublikový problém, a to tak výrazný, že například já, který mám v tom oboru spoustu známých, když potřebuju umístit dítě, například potomka někoho z našich pacientů nebo i známých, tak s tím mám problém a nemůžu dětského psychiatra nebo dobrého dětského psychiatra sehnat, protože jich je opravdu jako šafránu. Jsou naprosto vytíženi a nemají už ani vteřinu čas. Proč k tomu došlo a jak k tomu došlo, to je na delší povídání. Jeden z těch důvodů je měnící se systém specializační přípravy, tzn. toho, jak se po promoci na medicíně stát tím dětským psychiatrem, kdy jednu dobu k tomu byla zapotřebí atestace z psychiatrie a potom teprve nástavbová dětská psychiatrie, což byl zbytečně dlouhý a komplikovaný proces, když bylo možné se po té atestaci z psychiatrie stát rovnou dospělým psychiatrem, tak proč ještě si přidělávat práci dalším studiem. Nehledě k tomu, že zase ten obor i finančně a podobně nebyl tak atraktivní. A ta poptávka v té době, kdy ten systém takhle fungoval, nebyla taková. K tomu přistoupily dvě okolnosti. Jednak se teda ten systém specializační přípravy neustále měnil, dneska je to tak, že máte společný kmen dětská a dospělá, tzn. část té přípravy je stejná a pak se to ke konci rozdělí. V tom finále se dětští psychiatři orientují na tu dětskou psychiatrii a specializují se rovnou z ní, což je krok správným směrem. Jenomže mezitím ta poptávka dětských psychiatrů nesmírně vzrostla tím, jak narostlo povědomí o různých vývojových a specifických poruchách pro dětský věk, jako je autismus, poruchy pozornosti, poruchy příjmu potravy a spousta dalších, které se týkají dětského nebo adolescentním věku. Čili na jedné straně je tady nedostatek dětských psychiatrů, na druhé straně neobyčejně narostla poptávka po nich. A tyhlety okolnosti se v současné době setkávají, takže dětského psychiatra skoro nenajdete. Kdybyste měla dítě ve věku do těch 15 let, tak máte problém.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Jak se podle vašich informací vyvíjí vůbec zájem obecně o profesi psychiatra?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Na to teď profesorka Bankovská z 3. lékařské fakulty dělá takový průzkum. A dělá se různě po světě, protože ten problém nedostatku zájmu o psychiatrii, která je všude ve světě víceméně stigmatizována, je problémem přinejmenším celoevropským a svým způsobem i celosvětovým, protože mezi těmi lékařskými obory je co do zájmu mediků, kteří studují medicínu, většinou na chvostě. Má to určité výjimky, protože někde je výuka psychiatrie tak zajímavá a tak atraktivní, protože mozek je přece jenom mysteriózním orgánem a mnohé to zajímá, zejména ty, kteří mají určitý přesah k filozofii, k humanitním vědám, protože psychiatrie má velký průnik do různých disciplín, ale ti jsou potom zklamáni, když přijdou do praxe, že ta vypadá úplně jinak než ta atraktivní výuka. Vy se můžete dozvědět úžasné věci z toho, jaký je dneska výzkum v neurovědách, v aplikovaných neurovědách, ve virtuální realitě, ve využití informačních technologií ve studiu chování a podobně. Pak přijdete někam do vesnické léčebny, kde to vypadá pomalu jak ve středověku, a zjistíte, že to je úplně o něčem jiném, než jakou jste si udělala představu ve škole.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Souvisí to tedy, pane profesore, i s těmi podmínkami pak na místě?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Jistě, souvisí to s těmi podmínkami, a to je jedním z cílů té probíhající, snad již konečné reformy péče o duševní zdraví, nejenom restrukturalizovat systém té péče, tzn. zmenšit a zmodernizovat ta zařízení, učinit je otevřenější, učinit je modernější a vybavenější a atraktivnější pro ten personál, ale také destigmatizovat ten obor. Ten program destigmatizace, tedy odnětí toho negativního puncu, který ten obor má, to je jedním z velkých úkolů a je to dost významná součást té reformy. A na konci této snahy by mělo být zvýšení atraktivity pro studenty medicíny, aby si ten obor častěji volili jako svoji specializaci, a tím by se sekundárně možná mohla zlepšit i situace v oblasti té dětské psychiatrie, která nakonec pro tu část mediků, kteří mají rádi pediatrii, protože je část mediků, kteří mají tendenci, takový ty učitelský typy, spíš tíhnou k těm dětem a chtějí dětem pomáhat, a ti volí dětské lékařství, tak z nich by se mohli rekrutovat do značné míry i ti, kteří by volili dětskou psychiatrii.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Mimochodem nejde jenom o podmínky pro lékaře, pro veškerý zdravotnický personál v těch zařízeních, ale samozřejmě také podmínky pro samotné pacienty.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
No zejména. Ty podmínky na těch dětských odděleních většinou jsou docela slušné, ale přece jenom často to bývá v zastaralých zařízeních. A celý ten systém péče poměrně zkostnatělý. A je několik dětských psychiatrů, kteří se to snaží zlepšit, zmodernizovat, kteří mají ten drive, ale je jich hrozně málo. A jeden člověk na to prostě nestačí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Uvidíme, jak se bude dál vyvíjet případ dětské psychiatrické nemocnice v Opařanech. Ale kdo by mohl tedy převzít, pokud by skutečně došlo k zániku tohoto zařízení, dětské pacienty?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
No tak ono už teď je problém umístit dětské pacienty. Těch dětských oddělení psychiatrických je několik v Praze, je to zejména dětská psychiatrická klinika v Motole a dětské oddělení na Karláku. Ale na druhou stranu lze si představit náhražku v takových těch menších zařízeních někde napůl cesty mezi ambulancí a hospitalizací, takových denních center nebo center duševního zdraví, která by byla zaměřena na děti. A to je hudba, jak doufám, docela blízké budoucnosti, a to by mohla být náhražka za ta větší zařízení, pokud zaniknou. Ale pokud zaniknou z důvodu nedostatku personálu, tak si moc neporadíme, protože tam je asi to jádro pudla, jelikož ať tou reformou restrukturalizujete tu péči jakkoliv, tak do ní potřebujete lidi. A dokonce ta modernější péče potřebuje těch lidí ještě více, čili je-li jich dneska nedostatek, tak jakýkoliv další nově nastavený systém je bude potřeba zrovna tak a bude zrovna tak dysfunkční, pakliže se tenhle problém nevyřeší.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Co by pomohlo kromě třeba nějakého zefektivnění toho studia? Co ještě, když hovoříte o reformě psychiatrické péče?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
No tak ten důraz té snahy by měl vést tedy k té specializační přípravě. On to je začarovaný kruh, protože když máte málo dětských psychiatrů, tak máte taky málo školicích pracovišť, a to je jeden ze zdrojů nedostatku toho dorostu. Čili je to nejenom nedostatek zájmu, abychom to nezjednodušovali, ale také nedostatečné kapacity nebo nedostatečná průchodnost těch pracovišť, která je mohou velmi kvalifikovaně školit. A těch je taky jako šafránu, čili ta snaha by měla jít do systému specializační přípravy, do zlepšení podmínek těch zařízení dětské psychiatrie a zatraktivnění toho oboru, ať už nějakými investicemi do modernizace těch zařízení, do personálu, do lidských zdrojů. Protože to není jenom o dětských psychiatrech, to je i o středním zdravotnickém personálu a dalších odbornostech, jako jsou psychologové, různí face manageři, vychovatelé, učitelé. To dětské psychiatrické oddělení sebou nabaluje ještě povinnosti mít tam například školní výuku, protože při delší hospitalizaci nemůže to dítě vynechat školu nebo propadnout jenom proto, že je někde hospitalizováno. A to jsou všechno další věcí, které je třeba brát v úvahu, proto je to tak složitý problém a proto se nedá vyřešit lusknutím prstů, protože sebou nabaluje ještě mnohé další, které lidem nedocházejí většinou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Co například nedochází?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
No například to, že je zapotřebí tam zajistit učitele, vychovatele. To je něco úplně jiného než na dospělé psychiatrii. A je to i, co se týče počtu pacientů na jednoho, řekněme, ošetřovatele nebo lékaře, daleko náročnější než dospělácká psychiatrie.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Konstatuje psychiatr prof. Cyril Höschl. Je v České republice, pane profesore, zájem a soukromí pacienta dostatečně hájeno, chráněno?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Určitě ano, protože my podléháme stejné legislativě jako všechny země Evropské unie, tzn. že dneska nemůže jen tak někdo, třeba příbuzný nebo soused, kterému se nelíbí, jak chodíte nebo že děláte hluk v baráku, tak na vás poslat sanitku a nechat vás zavřít. To už v podstatě není možné.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Jak se vůbec člověk, nemocný člověk, dostane do psychiatrické péče? Kolik a jakých odborníků, potažmo pracovišť, to indikuje, stanovuje?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Těch způsobů je několik, protože jednak podstatná část pacientů přichází dobrovolně sami. A většinou nejde o nízkoprahová zařízení. Nízkoprahové zařízení je takové, kam můžete přijít z ulice, když vám není dobře, tak to v případě psychiatrie jsou zejména krizová centra. Tam můžete přijít a tam se pak rozhodne, co s vámi dál. Jinak se dostanete na psychiatrii zpravidla přes svého praktického lékaře, který usoudí, že vaše potíže jsou nějakého psychického původu nebo patří do té odbornosti. A tam vám pošle poukaz a prostě vás tam objedná nebo vy se tam objednáte, ať už do péče ambulantního psychiatra nebo k hospitalizaci, když je to akutnější. Také na psychiatrii se můžete dostat cestou rychlé záchranné zdravotní pomoci, tzv. "erzety", že na vás příbuzní nebo vy si sám nebo sousedi zavolají rychlou sanitku, a to je v případě, když dojde k nějakému raptu, agresi vůči sobě, okolí, k ničení věcí, nábytku nebo podobně, anebo sebevražedných pokusů. Když se ta situace musí řešit akutně, tak to vás přivezou rovnou na psychiatrii a rovnou k hospitalizaci. Další způsob, jak se tam můžete dostat, že docházíte někam pro dlouhodobé potíže typu depresí, nespavosti, bolestí hlavy a podobně ke svému obvodnímu psychiatrovi nebo i někdy neurologovi či praktikovi, no a ten vás na tu psychiatrii pošle v případě, že se zhoršíte. Čili těch způsobů je několik. A ještě jeden je, že vás přeloží z jiného oddělení, kde jste hospitalizovaná, a tam se zjistí, že ty potíže jsou třeba jiného původu, tak vás přeloží na psychiatrii.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Doufejme tedy, že těch odborníků lidé najdou dostatečné množství.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
No ne vždycky.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Narážím teď na to, právě co jste říkal, že je tady nedostatek kvalifikovaných psychiatrů. Lze vyloučit, i když to je vždy sporné, stoprocentní garance, jak víme, těžko existuje, ale, pane Höschle, aby byl zdravý člověk prohlášen za duševně nemocného? Jaké jsou pojistky, aby se tak nestalo?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
To finálně prakticky možné není, protože i kdyby třeba hodlal simulovat duševní nemoc, tak dřív nebo později se to časem ukáže, protože nikdo nevydrží konzistentně simulovat dlouho. Anebo naopak, kdyby měl být neoprávněně psychiatrizován zdravý člověk, tak ten systém to dobře neumožní. Protože si uvědomte, že se do toho zařízení, například k nám, dostanete buďto, že jste přeloženi odjinud, kde už máte nějakou diagnózu, nebo jste posláni nějakým lékařem, kde už máte nějakou diagnózu. A teď se dostanete do toho zařízení, třeba k nám, a tam máte ošetřujícího lékaře. Ten buď potvrdí, nebo přehodnotí a určí jinou. Nad ním je vedoucí oddělení, který to kontroluje každý týden. Nad vedoucím oddělení je ještě supervizor s nějakou psychoterapeutickou licencí, který zase na to pohlíží z hlediska psychoterapie a potvrzuje, že ten stav je takový, aby odpovídal i té diagnóze. A nad nima všema je ještě primář kliniky, čili to je čtyřnásobné jištění toho. To by všichni museli učinit nějaký komplot, na kterém by se museli shodnout, což si nedovedu dost dobře představit. To by muselo být jenom opravdu nějaké mafiánské zařízení. A ještě ke všemu to je kontrolovaný zvenčí tím, že se ten člověk dostane do jiného zařízení, protože nikdo není hospitalizován věčně, a to to buď potvrdí, nebo vyvrátí. A plus ještě každý zaprvé má možnost nepodepsat dobrovolný vstup. A ve chvíli, kdy ho nepodepíše, tak to zařízení je povinno okamžitě ten případ nahlásit do 24 hodin u soudu příslušného podle toho místa. A ten je povinen tam okamžitě poslat nezávislé experty, kteří nejsou součástí toho zařízení. Ti posoudí oprávněnost té detence nebo toho zadržení, té nedobrovolné hospitalizace. Vydají o tom výrok a teprve pak ten člověk tam smí být držen nedobrovolně. A to se musí po určitém čase znovu vždycky přehodnotit a nelze ho tam držet do aleluja. Čili to musí rozhodnout soud. A ta povinnost je tak pevně daná legislativně, že přes to nejede vlak. Neexistuje, aby byl někdo nedobrovolně držen a nerozhodl o tom soud.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Je to podle zákona o zdravotních službách v České republice?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Ano, to je zákon zákon o zdraví lidu. A pak jsou to ještě zase zákony, který vymezujou situace, kdy můžete být nedobrovolně hospitalizován. Ono se to netýká jenom psychiatrie, to se týká i třeba toho, že jste nedobrovolně hospitalizovaná na infekci, když budete trpět, já nevím, tyfem nebo podobně, tak je to totéž. Taky tam budete muset být, i když nebudete chtít.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Vy jste se setkal během vaší praxe třeba s případem, že by byl někdo proti své vůli hospitalizován?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Velmi ojedinělé, protože to naše zařízení specifického typu, tam většinou nedobrovolné hospitalizace nejsou. Může být tu a tam nařízená léčba soudem, ale zpravidla se to týká takových těch zařízení spádem, jako jsou psychiatrická léčebna nebo vůbec psychiatrické nemocnice, jako je psychiatrická klinika Ke Karlovu, tak ti s tím mají daleko větší zkušenost, i když my samozřejmě taky, ale je to velmi ojediněle.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Přibývá třeba hospitalizací v poslední době podle vašich informací?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Nedá se říct, že by jich přibývalo, protože ty kapacity jsou nějak omezené. A ty jsou, řekněme...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Ty jsou dané.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
... z 80, z 90 % vysycené podle obložnosti a jsou dané. A dál už tudy cesta nevede. Čili hospitalizací může přibývat například tím, že se zkracuje doba hospitalizace, což přinesl ten nový systém, výkonový systém a systém úhrad za péči, kde ta akutní péče je hrazená plně, já nevím, do měsíce a potom je ta platba sestupná, což je tlak na ta lůžka obměňovat. A ve chvíli, kdy se tohle stane, tak vám stoupne počet hospitalizací, co se týče počtu lidí, ale počet lůžek nějak zvlášť narůstá. Naopak počet lůžek se redukuje ruku v ruce s reformou, protože se v mnoha případech ukazuje, že tu péči lze nahradit jinou než hospitalizační péči, že ji lze nahradit ambulantní péčí nebo právě těmi centry duševního zdraví nebo stacionáři a komunitní péčí. To je jeden důvod. A druhý důvod je, že přece jenom část těch pacientů v těch velkých zařízeních dlouhodobě hospitalizovaných jsou spíš sociální případy než medicínské. A v tu chvíli, kdy se z nějakého medicínského případu stane sociální, tak vlastně patří spíš do nějakého sociálního zařízení, než aby byl placen nebo aby byl léčen nebo ubytován na náklady zdravotní péče. A to je jeden z problémů, který taky řeší ta reforma, přesunout to, co je v psychiatrii sociální, přesunout do oblasti sociální péče.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Vysvětluje psychiatr Cyril Höschl. Americká gymnastka Simone Bilesová odstoupila z nedávné olympiády v Tokiu kvůli obavám o své duševní zdraví. Jako důvod uvedla ztrátu sebedůvěry. Chtěla přitom původně zaútočit na 5 zlatých. Vysloužila si jednak vlnu různých ironických poznámek, ale také zejména od sportovců podporu. Třeba někdejší plavecká hvězda Phelps je rád, že se o psychice ve sportu za posledních 18 měsíců začalo více hovořit. Také to tak vnímáte, že je to menší tabu? Mohu zmínit také třeba tenistku Naomi Ósaka, která odstoupila letos z French Open.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Tak jednak je to příznivý trend v tom, že se ukazuje, že i vrcholoví sportovci jsou taky jenom lidi. A jednak je třeba tady mít na paměti, že se to netýká jenom vrcholových sportovců, ale vůbec všech vypjatých pozic, povolání, profesí a činností, kterým se dá lidově říkat adrenalinové nebo spojené s vyšší zátěží, s vyšším stresem. Protože stres je podhoubím rozvoje deprese, a ta se nevyhýbá, z těch vunerabilních jedinců k tomu musí být nějaká, byť třeba nevelká genetická vloha, ta se nevyhýbá nikomu. Čili i sportovci se mohou pod vlivem vleklého stresu nebo frustrací, to jsou takové ty překážky na cestě k cíli, když to chování je zacílené, cílesměrné, klade si před sebou nějaký úkol, kterého chce dosáhnout a teď se mu v tom nějakým způsobem brání, což je typická situace té covidové pandemie. Teď si představte, že ti sportovci byli načasováni, natrénováni, naprogramováni na olympijské hry v roce 2020 a teď najednou ono nic, teď ten stroj mele naprázdno. To je obrovská frustrace a zklamání. A jak tuhle správně říkala Barbora Špotáková, ono jako házet před prázdným hledištěm a několika temnými kamerami, to není žádné potěšení, protože ten sportovec je nastaven na ten výkon s tou podporou těch fanoušků a na tu situaci, která najednou nenastane. Takže to, že těch případů je teď víc, možná je spojeno i s tou covidovou situací a frustraci s ní spojenou. A jinak je to důsledek vleklého stresu a přepínání, které je vždycky součástí vrcholových výkonů ve všem. V umění, vezměme si zázračné děti, pianisty, houslisty, zpěváky. Každý, kdo je přepínán, tak je vystaven vyššímu riziku, že na to doplatí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Přílišné přemýšlení, kontrola našich výkonů. Je tedy duševní zdraví sportovců stejně důležité samozřejmě jako u každého jiného, i to fyzické?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Máte pravdu v tom, že například u té sportovkyně, která prohlásila, že se na to necítí, že by selhala, takže ten pocit vlastního selhání je skutečně jednou z typických klinických známek deprese, to k tomu patří. Čili to nasvědčuje tomu, že může jít o tenhleten mechanismus, že ta deprese vzniká na podkladě stresu a možná nějaké dispozice. A ta je pak spojena s pocitem méněcennosti, že co jsem udělal, jsem udělal špatně, že na to nebudu stačit, že to nedokážu. A to přitom neodpovídá skutečnosti. Že kdyby se do toho třeba pustila, tak by byla mile překvapena, že uspěje. My to vidíme i u některých studentů u zkoušek, že to vzdají, a přitom když je přinutíme, ať to nevzdávají, ať to zkusí, tak jsou třeba velmi dobří, ale nevěří si, protože jsou v situaci, která připomíná depresi.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Nejspíš k tomu přispívá i tlak na sportovce, vrcholové sportovce, který je evidentně silnější než dříve. Narážím samozřejmě na sociální sítě, protože ty mají velký efekt, dosah. Jsou vystaveni často kritice, komentářům i různým hejtům a podobně.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
No to je další odvrácená stránka té slávy.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Že ten sportovec přemýšlí, co o mně napíší?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Nejenom to, ale víte, to je oblast, ve které se z adorovaného, obdivovaného, milovaného svými fanoušky jedince stanete přes noc lusknutím prstu nenáviděným, pomlouvaným, kritizovaným. Ještě včera vás vynášeli na ramenou a pak stačí jeden gól a jste ten nejhorší.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Míček vedle.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
To je něco, co jako si, myslím, málokterá jiná profese dovede představit.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Pracovat na své psychice, pane profesore Höschle, je prostě stále čím dál jaksi běžnější, normálnější v dnešní společnosti, v dnešní situaci?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Zase zařaďme to do celkového kontextu. Je to normálnější asi v té míře, v jaké je dneska normálnější starat se o své zdraví vůbec, o zdravý životní styl, o zdravou stravu. Ona, jak říká kolega Anděl, neexistuje zdravá strava, existuje pestrá strava, čili ne jednostranná. Ale i to se teda stojí za to starat a pečovat. O dostatek pohybu, o dostatek slunečního světla, protože i to je součásti mentální hygieny atd. Čili je spousta oblastí v životním stylu a způsobu života, o které stojí za to se starat. A mnozí se o to starají. Vidíte to jednak v té osvětě, která se v médiích stále více prosazuje, protože je po ní poptávka. A taky když jdete po parku a vidíte tam ty běhající třicátníky, tak máte jasný důkaz toho, že přibývá těch, kteří pečují o své zdraví, pokud to nepřehánějí. No a zrovna tak stojí za to pečovat o své zdraví mentální. Ta prevence nebo ta péče o duševní zdraví se, budete se divit, z velké míry prolíná s tou péčí o tělesné zdraví, zejména kardiovaskulární, protože to jde ruku v ruce. Mnoho duševních onemocnění, včetně deprese, jsou spojeny s takovou mírnou, jak se říká, metainflamací, čili zánětlivými mikro změnami v cévním řečišti, dokonce v mozku, které mají za následek řadu příznaků, které jsou společné těm, řekněme, kardiovaskulárním, infekčním, viz covid, a duševním poruchám. To byl příběh na dlouhé povídání. Ale chci tím říct, že ta prevence a ta změna životního stylu je v mnohém stejná. Čili zase dostatek pohybu na čerstvém vzduchu, na světle, převaha zeleniny a ryb, nikoliv tučného a sladkého. A v oblasti duševního zdraví je to ještě mentální hygiena, například nesledovat zprávy o mrtvých a v mrazácích a covidu od rána do večera, nýbrž dát si do toho mozku jinou disketu a myslet na něco jiného a zasadit tam jiný program. Jít malovat, kreslit, zpívat, cokoliv číst a nevěnovat se covidu od rána do večera. Což zrovna vám je těžké říkat, když je to vaše profese.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Ale vysíláme nejenom samozřejmě o pandemii. Jako disketu vy si teď dáte třeba na dnešek? S jakým programem, pane profesore?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Hned odtud honem letím do práce, kde zkoušíme státnice z neurobehaviorálních věd, tzn. psychiatrie, neurologie, psychologie. A podstatná část dne bude asi trávena státnicemi. A potom nějaká práce odpoledne. A večer jdu na takový menší koncert do Celetné ulice.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Takže umíte resetovat.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
No, vidíte, že to téma je velmi pestrý - od rozhlasu přes psychiatrii, přes výuku až po muziku.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Program prof. Cyrila Höschla, psychiatra, a jeho doporučení. Děkuji vám za to. Mějte se hezky, na slyšenou.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Vám taky a všem posluchačům hezký den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Zítřejším hostem bude amerikanista Jiří Pondělíček. Příjemný poslech Českého rozhlasu Dvojky přeje Zita Senková.

Pořady Českého rozhlasu automaticky přepisuje aplikace Beey www.beey.io. Texty neprocházejí korekturou.