Přepis: Jak to vidí Antonie Doležalová – 28. ledna 2022

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Vítejte u rozhovoru na aktuální témata. Dobrý den přeje Zita Senková. Pozvání přijala docentka Antonie Doležalová, hospodářská historička, pedagožka na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a v Cambridge, členka Robinson College. Těší mě, paní Doležalová, že jste si na Jak to vidí opět našla čas. Dobrý den.

Antonie DOLEŽALOVÁ, historička a pedagožka
Dobré ráno a děkuju za pozvání a přeju dobrý nový rok.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Probereme například politizaci krizí, co obvykle znamenaly pro lidstvo velké katastrofy? Co ukázaly o společnosti, o lídrech. A nabídneme i jeden pohnutý životní příběh dlouhý jako jedno století. Přeji nerušený poslech. Setkáváme se v nesnadné době, vy paní Doležalová, přednášíte jak na Univerzitě Karlově tak i v Cambridge. Znáte české i britské prostředí a hlavně znáte historii. Pandemii si v ní své místo už asi pojistila, byť stále je to ještě přítomnost. Co se o ní učí ve školách nyní? Musela jste nějak, předpokládám aktualizovat přednášky. Jenom připomenu, že vy se zaměřujete na hospodářské dějiny Československa, české ekonomické myšlení a také dějiny filantropie.

Antonie DOLEŽALOVÁ, historička a pedagožka
Ano, já jsem okamžitě zařadila přednášky a semináře o ekonomické historii pandemií do svých kurzů na Karlově univerzitě. A byla jsem, byla jsem překvapená, kolik studií odborných o pandemii v předcházejících staletí bylo publikováno a vlastně vůbec nebyly v centru zájmu historické vědy. Byly na okraji a v roce 2019-20 se ta situace radikálně změnila. Nejenom, že studií začalo ještě přibývat. Ale začaly vycházet speciální čísla odborných časopisů, na téma historických zkušeností s nejrůznějšími pandemií jejich kontextualizace a tak dál a tak dál. Myslím, že studenty to velmi zaujalo, protože to je téma, které se dotýká opravdu širokého spektra společenského, společenského nejenom ekonomického dění. Je to, nebo bude to součást mých přednášek i v nadcházejícím semestru.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Na co se vás studenti nejčastěji ptají?

Antonie DOLEŽALOVÁ, historička a pedagožka
Ono asi není ani tak o tom, na co se mě ptají, protože přednášky na vysoké škole nejsou ani tak zaměřený jakoby na ty zajímavosti, ale spíš na hledání nějakých širších souvislostí a hlubší pochopení konkrétních procesů, průmyslové revoluce pandemií. Takže v souvislosti s těmi pandemie studenty vedu k tomu, aby přemýšleli o tom, jaký dopad, dlouhodobý dopad ty pandemie měly. Jestli jsou nějaké procesy, které vyvolaly. A jestli jsou nějaké fenomény, které ovlivnily. Jestli jsou nějaké společenské okolnosti, které se pod jejich vlivem začaly měnit. Takže v tomto směru studenti mnoho konkrétních otázek mít nemohou. Protože bohužel studenti dost často žijí v přesvědčení, že historie začala rokem jejich narození. A tudíž představa, že byla dřív nějaká pandemie, je pro ně zcela cizí. A představu, že se z těch předcházejících pandemii můžeme nějakým způsobem poučit v tom, co prožíváme dnes, to vlastně ne, že bych jim musela implementovat, ale musíme spolu tu představu nějak odhalit, objevit a zformulovat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Takže studenti asi docela žasnou, co všechno se už.

Antonie DOLEŽALOVÁ, historička a pedagožka
Ano.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
V historii odehrálo. Co obvykle znamenaly pro lidstvo krize? Nebyly to jenom pandemie. Byly tady války, konflikty, velké katastrofy.

Antonie DOLEŽALOVÁ, historička a pedagožka
Samozřejmě vždycky to bylo vybočení z kolejí toho řádu věcí tak, jak na něj byli zvyklí. Tak jak si člověk tím svým neolitickým způsobem žil ve čtyřech ročních obdobích, které přinášely s jistotou setbu a sklizeň a dlouhé zimní měsíce čekání na to než, než zase budou moci jít na pole. Do konce devatenáctého nebo vlastně řekla bych do začátku dvacátého století i prostor, ve kterém my dnes žijeme, byl prostorem, kde převážná většina obyvatelstva se živila zemědělstvím. Takže to byl život spjatý s přírodou a tudíž vybočení nebo změna, která vznikla třeba tím, že najednou nebylo možné zasít, protože ten feudální neměl nikoho, kdo by na tom poli pracoval. Tak byla samozřejmě naprosto zásadním problémem, protože nebylo možné jednoduše si ty potraviny, které jste si nevypěstovali přivézt z nějaké jiné země.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Vypozorovala jste nebo na základě studia těch předchozích krizí, dějin ekonomické historie, ale historie vůbec jaké fenomény nebo okolnosti se pravidelně opakovaly, když ty krize přicházely? Je tam něco, nějaký společný jmenovatel?

Antonie DOLEŽALOVÁ, historička a pedagožka
Ano, je tam jeden velmi zásadní fenomén, který je, možná trošku bude znít překvapivě. Ale pandemie je počítána mezi ty čtyři jezdce apokalypsy biblické a pandemie jakási před třemi lety zjistil jeden americký vědec, je jedinou krizí nebo společenským přerodem, zlomem, který dokáže likvidovat, snad je silné slovo, spíše napravovat společenskou nerovnost. Rozdělení bohatství ve společnosti. Nejsou to revoluce. Nejsou to války, nejsou to státní bankroty nebo hospodářské krize, i když my si to s nimi spojujeme. Jsou to jenom pandemie, které v historii dokázaly odstranit nerovnost. Takže z hlediska dlouhého časového intervalu se na pandemii můžeme dívat svým způsobem s optimismem. Ač to zní možná v této chvíli nepatřičně.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Často se hovoří o tom, že se z koronaviru stalo i jisté politikum. Když se opět, paní Doležalová, ohlédneme do minulosti, bývaly ty krize také politikem?

Antonie DOLEŽALOVÁ, historička a pedagožka
No, já jsem se nikdy touhle tou distinkcí mezi politizací a historizací nezabývala, protože mě zajímá ta historizace. Ta politizace je podle mého názoru něco, co teď vidíme kolem sebe ve velmi tedy otřesné podobě. Ale nejsem si jistá, že pandemie jako taková je politikem. Já si myslím, že je nástrojem k tomu, aby politikové, politické elity uplatňovaly, prosazovaly, zkoušely nějaké své kroky, které jim pomohou k dalšímu zvolení. Takže se spíše ta pandemie stala marketingovým nástrojem. Ale tu politizace bych, bych viděla spíš na té straně těch nástrojů, které se používají, že se začaly zdůvodňovat tím, že přece jsme ve válce s virem. Tak tomu musíme přizpůsobit svoje životy, respektive obyvatelé, občané by měli přizpůsobit své životy a měli by to chápat. A myslím si, že teprve s odstupem času uvidíme, jak zbytečné ty kroky, skutečně zbytečné nebo užitečné ty, ty kroky byly. Možná některé věci, které se nám teďka zdají, že nás omezují, nebo že omezují nějakým způsobem naši svobodu. Tak se ukáží být těmi správnými, na kterých jsme měli všichni trvat. A naopak nástroje, které teď přijímáme, se ukáží být prostě něčím, co otevřelo pandořinu skříňku dalších a dalších problémů. Jako historička bych si netroufla říct, která z těch věcí bude v které té hromádce. Ale určitě si každý posluchače dosadí podle svých představ, podle svého porozumění situaci, ve které žije co by, na kterou tu hromádku dal. Můžeme mluvit o tom, jestli nošení roušek, které se stalo, použijme to slovo politikem v té první vlně, kdy vyvolalo obrovské množství solidarity a pomoc mezi lidmi. Takže se zdálo být opravdu jako krokem, který stmelil společnost ve chvíli, kdy to opravdu hodně potřebovala. Ale už za měsíc jsme viděli, že to byl, že to byl přehnaný krok. Že, že jsme nepotřebovali chodit zarouškovaní od hlavy až k patě. Protože vlastně jsme tady ten virus vůbec neměli. A ve chvíli, kdy sem ten virus skutečně dorazil a bylo třeba se bránit před druhou a třetí vlnou, tak lidé už ztratili ochotu tu roušku nosit. A dokonce z ní udělali symbol nesvobody. Což je samozřejmě úplně absurdní představa, že, že by teda snad všichni Japonci nebo Asiaté žili v naprosté nesvobodě. Ne oni jenom berou vážně historickou zkušenost, kterou jim přinesla hongkongská krize z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, při které zemřelo milion lidí. Na tu pandemii se, se docela zapomíná. Mluví se hodně o španělské chřipce. Ale to, že k nám přijížděli japonští turisté s rouškami, my jsme si vždycky mysleli, že je to proto, že tady máme znečištěný vzduch. Ale, když jsem poprvé přijela do Japonska a viděla jsem, že do ranní špičky v metru, si všichni nasazují roušku. Tak jsem pochopila, že důvod, proč nosí roušku, je úplně jiný, že je to prostě chráním sebe i ty lidi okolo sebe, protože nevím, jestli náhodou v téhle chvíli nejsem nemocný. A přesně tenhle ten vůz metra nemůže být rozbuškou pro další pandemii, kterou prostě nechceme znovu. Z mého pohledu ten nejjednodušší krok, který se osvědčil, tak jak já říkám, nástroj, který vymysleli už v renesanci, tak funguje spolehlivě a my ho odmítáme. Část společnosti ho odmítá přijmout. Já jsem nedávno sledovala zprávy CNN, protože se přiznám, že abych si sama udělala představu, jestli to, co se dozvídáme z našich médií, odpovídá skutečně té situace, která je ve světě. A tam, tam ve zprávách diskutovali moderátoři o tom, že by bylo dobré muset ty KAN 95 dvě na sobě. Protože Omikron je zkrátka tak virulentní, že jedna vrstva roušky nestačí. A ve Spojených státech se právě potýkají s tím, že nemají dostatečné množství testů. A diskutovali tam o tom, že testovat by měli být přednostně lidé v sociálních službách nebo lékaři, kteří se dostávají do kontaktu. Zkrátka lidé, kteří se dostávají do kontaktu s velkým množstvím jiných lidí a mohli by je ohrozit. A všichni ostatní prostě se mají jenom chránit. Protože klíčem je, vůbec tu nemoc nedostat. A ne nechodit na test a zjišťovat, jestli, jestli jí člověk dostal nebo nedostal. A vyjadřovali se tam k tomu vědci z Harvardu z Yale. Takže to nebyla jenom taková nějaká hospodská povídačka.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Když jsem třeba v Jak to vidí hovořila s historikem medicíny, tak už naši předci a řeknu teď žádnou novinku, řešili epidemie v podstatě podobně. Měli teda nástroje, jako je karanténa nebo lockdown. Jak tomu dnes říkáme uzávěra. Ani revolta vůči omezením v historii nebyla nic nového. Paní Doležalová, když se vrátím vlastně k té historii, tak docházelo třeba po těch krizích až k nějaké možná katarzi společnosti? Co se historie dozvěděla, jestli to vůbec lze nějak stručně vyjádřit, co jste se dozvěděli o společnosti, o jejich lídrech? Protože jak se říká, historie se opakuje.

Antonie DOLEŽALOVÁ, historička a pedagožka
Ano, ano, máte pravdu. Já si myslím, že klíčové pro pochopení toho, co se děje, tedy myslím pro tu historizaci procesů, které už proběhly nebo té minulosti, tak je důležité pochopit kontext, ve kterém se ta situace odehrává. A myslím, že my si toho kontextu vůbec nevšímáme. Já vždycky studentům říkám, lidé v mojí generaci se po celý život budou pamatovat, kde byli 11. září 2001. A vy si zřejmě vždycky budete pamatovat, jaké byly. Tyhle a loni jsem říkala tento váš rok. Letos už musím říkat tyto vaše dva roky. Protože jsou výjimečné a všichni si přejeme, aby se neopakovaly. Ale jsou výjimečné a nějakým způsobem nám v paměti zůstanou. A když se podíváme třeba na tu pandemii, která se často zmiňujete. To je ta španělská chřipka před 100 lety. Tak já jako hospodářská historička, která se zabývá hospodářskými dějinami První republiky, no už od své diplomky. Takže víc než 20 let. Tak já jsem vlastně nikdy v těch studiích, které byly napsány nebo i pramenech, které jsem studovala pro potřeby svých vlastních studií, tak jsem se nikdy nedočetla o španělské chřipce jako fenoménu, který by nějak ovlivnil tu situaci, která probíhala. Protože důležitější a větší problém byl, že se budoval nový stát, že skončila válka a řešila se rekonstrukce nebo obnova státu po válce. A především na nemoci, na respirační nemoci v těch letech španělské chřipky umíralo stejně nebo jenom o něco málo víc lidí než v těch letech běžně umíralo žen po porodu. Ale rozhodně to tehdy inspirovalo k obrovskému rozvoji hygieny. Já si myslím, že hygiena a její vývoj je něco, o čem bychom měli velmi často mluvit. Protože teď jsou v popředí vědci. A to jak rychle dokázali vyvinout vakcíny a tak dál, a tak dál. Ale zapomíná se na to, že jestli dokážeme řešit pandemii virových onemocnění, tak je to zásluha rozvoje hygieny, ke které došlo teda opravdu velmi prudce právě v těch dvacátých letech. Protože ty studie už tehdy ukazovaly, že země, které nebo města, která přistoupila k povinnému nošení roušek, k sociálnímu odstupu, k omezení kontaktu lidí, že zkrátka tou pandemii prošla s menšími ztrátami. A to si myslím, že je něco, co je už v tolika studiích prověřeno. My vědci říkáme, musí to projít dvojím posuzovací procesem. Kdy, kdy se ti autoři a posuzovatelé navzájem neznají. Takže to jsou věci, které jsou považovány za prokázané vědecky, vědecky platné. A zatím nebyly vyvráceny. Ve středověku v tom dlouhém století, kde v podstatě každý člověk se za svůj život potkal, já nevím dvakrát, třikrát s vlnou pandemie moru, která ale zabila každého druhého, koho infikovala. Takže tam byly skutečně úplně jiná čísla, než jakých jsme svědky dnes. Tak vlastně i v té době se ukázalo, že nosit roušku, dodržovat odstup, nebo to nebyly roušky, to byly samozřejmě úplně jiná zařízení, která se lékaři nasazovali na obličeje. Takže vlastně jim to pomáhalo nenakazit se a být schopni poskytovat zdravotnickou nebo lékařskou pomoc. A my vlastně víme, že lodě stávaly 14 dní, 3 týdny v karanténě, v přístavech. Dokud se neukázalo, že ti námořníci jsou zdraví, aby mohli vystoupit na palubu. To bylo úplně běžné opatření, které se už v tom patnáctém století běžně používalo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Dohlédneme a už nyní, paní Doležalová, jaké to může nebo bude mít dopady na naši společnost? Když vlastně hovoříte o tom poučení z těch předchozích krizí?

Antonie DOLEŽALOVÁ, historička a pedagožka
Já si myslím, že dopady budou těžké a dlouhodobé na individuální a řekněme i celospolečenské úrovni. Ale nejsem si jistá, že to budou dopady té pandemie, řekla bych spíš, že to budou dopady těch opatření, které vlády implementovaly. Takže my v této chvíli si vůbec nemůžeme ani modelovat myslím, jaké ty dopady budou. Jenom, když se na CERGE pokouší spočítat, jaké dopady bude mít to dlouhé přerušení školní výuky. Tak to jsou takové miliardy, že si je zamyslím nikdo z nás vůbec neumí představit a vůbec si neumíme představit, v jakých oblastech na život budoucnosti ovlivní. Nevíme, jaké budou dlouhodobé dopady nemoci covid, s jakými výzvami se bude potýkat zdravotnictví.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Začali jsme hned tím, že pandemie už má nějak jsme místo v podstatě v historii nebo si ho pojistila. Co se asi bude psát podle vás jednou za 50, za 100 let o situaci, kterou prožíváme nyní na celém světě?

Antonie DOLEŽALOVÁ, historička a pedagožka
Já teda věřím, že se historie tímto tématem nebo tímto obdobím určitě zabývat bude. Z pohledu toho, co přinesla ta stávající pandemie. Nedokážu posoudit, do jaké míry bude tématem to, jestli jsme ztratili právo na to být, být nemocní a jestli tyto dva roky byly tím kruciální obdobím, kdy se něco mění. Určitě to bude období, které bude analyzováno z pohledu toho, že stoupla nerovnost ve společnosti. Jestliže jsme se někdy na podzim dozvěděli, že v Panama Papers je 300 Čechů, tak já si myslím, že až vyjdou Korona Papers, tak tam těch Čechů bude třeba 500. V roce 2010 Thomas Piketty zformuloval tezi, že ti nejbohatší lidé na světě, kteří vlastní stejné množství nebo stejný majetek, jako polovina obyvatel, ta chudší polovina na planetě, že těch lidí je méně než 400. V roce 2015 u těch lidí bylo jenom 62. Jestli ten, jestli ten pokrok tedy nebo ten proces pokračoval stejným tempem, tak v téhle chvíli je to třeba jenom 10 lidí. Takže ta nerovnost ve společnosti nebo spíš to rozdělení bohatství se stane ještě více nerovnoměrným. Myslím si, že dalším takovým, dejme tomu, momentem, o kterém se bude mluvit, vlastně jak se svět změnil za těch 100 let od té poslední velké celosvětové pandemie na začátku dvacátého století. Co jsme si vlastně z toho příběhu my dokázali vzít. Jestli se prokázalo, že stát dokáže vyvádět země z krize. Myslím, že se ukázalo v této krizi, že státy selhávají, že nejsou schopné nebo nebyly schopné za těch 70 let budování sociálního státu minimálně v Evropě, vlastně vytvořit takové nástroje, které by jim umožnily takovouto vlnou onemocnění projít bez zakolísání. Myslím, že se budou historikové zabývat tím, jak tato pandemie změnila přemýšlení lidstva o tom, co je to udržitelný rozvoj. A jestli náhodou udržitelný rozvoj by se neměl stát mantrou namísto toho 100, 150 let opakovaného důrazu na permanentní ekonomický růst. Jestli solidarita není víc než sociální stát, jestli sociální stát je skutečně vyjádřením solidarity. Já si myslím, že toto budou témata, která tahle ta pandemie určitě otevřela.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Odhaduje Antonie Doležalová, hospodářská historička. Na evropské dějiny dvacátého století nahlížíte prostřednictvím pohnutého příběhu slovenského vědce historika a filozofa Mikuláše Teicha, který patřil ke špičce levicových intelektuálů v Československu. Domovem se mu ale stala Anglie. Na britských ostrovech také zemřel v roce 2018 v rovných 100 letech. Číst si jeho životním příběhem, paní Doležalová, to je v podstatě jako listovat učebnicí dějepisu. Byl to život dlouhý doslova teda, jak jsem řekla, jedno století. Byl to přesvědčený marxista, intelektuál židovského původu, znal se třeba z Darwinovou vnučkou. Jak vás ovlivnil příběh Mikuláše Teicha? Vy jste si spolu více než rok povídali v Anglii, zejména v jeho domě.

Antonie DOLEŽALOVÁ, historička a pedagožka
Ovlivnil mě způsobem, který asi v téhle té chvíli ještě ani nejsem schopná úplně zcela docenit. Marxistku ze mě teda neudělal. Ale rozhodně jsem na něm obdivovala to, on se stal marxistou ve 20 letech a ve 100 letech my stále říkal, ano já už teď vidím, že jsem se v mnoha věcech mýlil, ale zůstávám, jak on používal teda tvrdší výraz, zůstávám stejně hloupý, jako jsem byl ve svých 20 letech, protože já věřím, že lepší svět je možný. To je taková, když to slyšíte od stoletého člověka, kterému září oči, který chce diskutovat a je otevřený k vašemu kriticizmu, k vaší důvěře, k postojům, které celý život zastával a je schopný si za nimi stát a obhajovat je. To je obrovská inspirace.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
V té knize je mnoho otázek. Například otázka zodpovědnosti, intelektuálů, politiků, vědců. Jak on na to pohlížel?

Antonie DOLEŽALOVÁ, historička a pedagožka
On byl v tomto naprosto nekompromisní. Možná to ze mě i mluví, když sama mluvím o zodpovědnosti vědců. O tom, že vědci musí vstupovat, to zase říkal jiný můj učitel prof. Hejdánek na Filozofické fakultě v Praze. Prostě je povinností vědců vstupovat na tu agoru. Mluvit o tom, na co, na co přišli, co vymysleli, co předkládají k široké diskuzi. On mluvil o tom, že člověk může změnit svůj názor. Že to je naprosto v pořádku, ale musí vysvětlit, proč to udělal a musí se vypořádat, kriticky vypořádat s těmi názory, které zastával před tím. A tady ta neschopnost kriticky se pohlédnout, byla podle mého názoru hlavním důvodem, proč opustil Československo po druhé už jako dospělý zralý muž, který se aktivně angažoval v procesu Pražského jara. A vstup vojsk Varšavské smlouvy prostě považoval za kontrarevoluci. Za popření všeho, čemu on věřil. A rozhodl se z Československa odejít, protože pochopil, že českoslovenští komunisté nejsou schopní se na své vlastní kroky podívat kriticky.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Vědě Mikuláš Teich věnoval svou poslední knihu, znovu objevená vědecká revoluce. Vypráví o událostech, které proměnily evropskou vědu a společnost sedmnáctého století. On v knize osvětluje sociální i intelektuální změny, které vlastně utvářely ten moderní svět. Jaké je to hlavní sdělení jeho knihy, paní Doležalová?

Antonie DOLEŽALOVÁ, historička a pedagožka
No asi ve zkratce, že i když se mnou teď asi všichni historikové toho období souhlasit nebudou. Mikuláš tvrdil, že když někdo kdo žil v rudolfínských Čechách, přijel do Londýna, tak neviděl rozdíl. Žil ve stejně kulturní, stejně vzkvétající společnosti a měl tomu odpovídající sebevědomí. A to všechno změnila třicetiletá válka. A po třicetileté válce se české země na tu trajektorii, na které už byly ty západoevropské země Holandsko, Anglie prostě nedokázal vrátit, protože nastoupilo druhé nevolnictví. Zatímco v západní Evropě nastoupil kapitalismus. A stále tam to rozdělení, nějaká ta divize mezi tou západní a východní Evropu podle mého názoru trvá. Takže pro Mikuláše Teicha bylo kruciální období, vypuknutí třicetileté války. A protože tam jako pro historika vědy se láme to, kdy se zrodila věda tak, jak je známe dnes.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Co udělat pro to, aby byla společnost vzdělanější?

Antonie DOLEŽALOVÁ, historička a pedagožka
Teď jste mi nalila vodu na mlýn. Protože je to samozřejmě vrátit se k důrazu na humanitní vzdělanost. A když vypadává z osnov humanitní vzdělanost, tak lidé přestávají chápat smysl toho, proč se něco mají učit. Protože nemají to médium, která by jim do, do hlav životů a přeneslo ty konkrétní technologické znalosti, které se ve svém životě naučí, které používají v pracovním životě. To, že nám chybí, že, že vypadává z osnov, že nejenom tedy dějepis, ale skutečně i hudební výuky a všechny další obory, které rozvíjí nějaké jiné složky člověka než toho homo faber, toho pracujícího, který chodí k těm strojům, tak to si myslím, že je, že je klíč k pochopení toho, proč jako společnost, myslím teď česká společnost, český stát máme problém udržet krok s těmi nejvyspělejšími zeměmi na světě.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Mikoláš Reich se v posledních měsících svého života zabýval myšlenkou, kdyby se lidstvo dokázalo poučit z historie, tak by dnes vypadalo jinak, ale jak?

Antonie DOLEŽALOVÁ, historička a pedagožka
Vždycky dodával se smíchem, to byl jeden z jeho bonmotům. On byl mistr, mistr zkratek a bonmotů, protože vždycky záleží na tom, kdo se poučuje a a co přesně si vytáhne. Můj profesor historie na Filozofické fakultě profesor Roll vždycky říká, že historie je jako vrakoviště a historici mají pocit, že si mohou z toho vrakoviště vytáhnout tamten nebo onen třpytivý předmět. A vzít si ho na památku nebo prostě na něm postavit celý ten narativ. Ale ne vždy ty nejblízkavější předměty, které si takto vytáhneme, vypovídají o tom, co se v historii opravdu stalo a co nám otevírá nové cesty. Třeba pochopení toho, že víc než permanentní růst je udržitelný růst, že víc než, než nějaké sociální politiky je vzájemná mezilidská solidarita. Toto je myslím něco, co bychom se z té historie měli poučit.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Konstatuje Antonie Doležalová, hospodářská historička. Děkuji, paní docentko, za váš čas, za vaše názory a přeji vše dobré, na slyšenou.

Antonie DOLEŽALOVÁ, historička a pedagožka
Děkuju vám za pozvání, mějte se moc pěkně.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Příjemný poslech dalších pořadů Českého rozhlasu Dvojka přeje Zita Senková.

Pořady Českého rozhlasu automaticky přepisuje aplikace Beey www.beey.io. Texty neprocházejí korekturou.