Přepis cestovatelského pořadu Jak to vidí (Afrika) - 14.8.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Příjemné páteční ráno, které se proměňuje v čas dopolední, přeje Zita Senková. No a na prahu míříme do Hostu do domu, který startuje toulkami po světě. No a ty toulavé boty má také můj dnešní první host a tím je Lenka Klicperová, novinářka, fotografka, šéfredaktorka časopisu Lidé a Země. Dobrý den.

Lenka KLICPEROVÁ, novinářka, fotografka, šéfredaktorka časopisu Lidé a Země
--------------------
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dnes máme celodenní téma takové poetické. Hovoříme o poezii, nebo budeme hovořit o poezii, jestli poezii píšeme, čteme. No a poeticky bych si přála, Lenko, také, abychom začaly, je ráno po půl deváté, jaká jsou vaše rána někde u africké řeky? Já jsem říkala, že máte toulavé boty, vaší velkou vášní je subsaharská černá Afrika. Vy jste procestovala kus světa, kus tohoto kontinentu. Jak vzpomínáte třeba na takové ráno v Africe?

Lenka KLICPEROVÁ, novinářka, fotografka, šéfredaktorka časopisu Lidé a Země
--------------------
Tak to je opravdu teda čirá poezie a někdy je to opravdu taková nádhera, když je takový třeba lednový večer, tak se tak zasním a říkám si, no, kdybych tak byla takhle po ránu zase v té Africe, tak by to bylo pěkný. No, skutečně některá ta rána jsou nádherná, když člověk vidí svítání v Africe, to je něco neskutečnýho. To se nedá ani snad slovy popsat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Já, když jsem si pročítala vaše reportáže, tak vy samozřejmě přijdete hodně do styku nejenom s místním domorodým obyvatelstvem, ale také se zvířaty, třeba se mi moc líbila reportáž sloní stezky, nebo sloní stezky. Ono to byla stezka jako cesta, ale také i problémy sloního stáda.

Lenka KLICPEROVÁ, novinářka, fotografka, šéfredaktorka časopisu Lidé a Země
--------------------
No samozřejmě s těmi zvířaty v Africe se nejde nepotkat, i když je pravda, že jak v kterých zemích, ale nicméně například Keňa, kterou jsem navštívila, tak ta samozřejmě těmi zvířaty oplývá více než dost a když jedete do národních parků, tak nevidět tam tu velkou pětku, to už skoro dá i práci, takže s těmi zvířaty samozřejmě zážitků taky spousta. V podstatě, já když si vzpomenu jenom na tu cestu po Keni, tak my jsme každý večer trávili s nějakým zvířetem, to bylo hrozně zajímavý, protože jsme spali ve stanu, takže vždycky večer jsme byli na nějakém tábořišti, rozbalili jsme stan, a tak jsme věděli, že už se zkrátka u toho stanu nesmí sedět moc dlouho do noci, protože ta zvířata prostě přichází. Takže skoro každý večer tam byly nějaké hyeny a tak člověk se ráno probudil a viděl rozmetaný odpadky, který jsme původně složili na jedno místo, protože ty hyeny si s tím prostě celou noc hrály. Nebo se nám stalo jednou, že nám vlezlo do stanu divoké prase, což je poměrně ne úplně bezpečné, protože ono má takové velké kly a my jsme spali, byli zalezlí už ve stanu a teď najednou strašný zvuky se linuly nám na hlavama a takový prapodivný chrochtání. A tak jsme se probudili, ještě takoví rozespalí a teď to prase už mělo celou tu hlavu ve stanu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak je velké, jak si to představit?

Lenka KLICPEROVÁ, novinářka, fotografka, šéfredaktorka časopisu Lidé a Země
--------------------
No, obrovský. Je větší mnohem teda než asi naše prasata a navíc má teda ty obrovský kly. No a bylo to, já už se tomu dneska strašně směju, když to vyprávím, protože my jsme s kamarádkou vzaly boty, co jsme tam měly, že jo, zutý, a těma botama jsme začaly to zvíře mydlit po tý hlavě se slovy "kšá, potvoro".

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Rozumělo i česky.

Lenka KLICPEROVÁ, novinářka, fotografka, šéfredaktorka časopisu Lidé a Země
--------------------
No, naštěstí teda to pochopilo a opustilo stan docela promptně. No, a další noci jsme trávily třeba s divokými buvoly, kteří se potulovali úplně těsně kolem stanu, až jsme měli strašný strach, že zakopnou o ty šňůry od toho stanu a svalí se na nás, což by asi nebylo úplně příjemné. Můj manžel, který tam byl tehdy se mnou, tak tvrdí, já už jsem teda spala, ale on prý slyšel, jak to zvíře přežvykuje tu trávu přímo u jeho hlavy za tou stěnou toho stanu a jak ta tráva putuje vlastně až do toho zvířecího žaludku a tam ji tráví, všechno prý bylo slyšet.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
To jsou tiché noci plné zážitků, jak říkáte. Strávili jsme noc s buvolem.

Lenka KLICPEROVÁ, novinářka, fotografka, šéfredaktorka časopisu Lidé a Země
--------------------
No, přesně tak. Nebo jsme strávili úžasnou noc s krokodýlem, který nám seděl dva metry od ohniště a vůbec to nevypadalo, že se toho ohně bojí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jste docela odvážná teda.

Lenka KLICPEROVÁ, novinářka, fotografka, šéfredaktorka časopisu Lidé a Země
--------------------
Já bych to snad ani nepovažovala za odvahu. Vy jedete do Afriky, musíte počítat s tím, že zkrátka ta zvířata tam jsou. A první den možná vám to přijde trošku divný, ale pak se tak člověk na to zvykne, že prostě to je Afrika, ať ta zvířata tam jsou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
To byla přírodní rezervace?

Lenka KLICPEROVÁ, novinářka, fotografka, šéfredaktorka časopisu Lidé a Země
--------------------
To byly většinou rezervace a národní parky v Keni a v Tanzanii.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Na jedné z fotografií máte roztomilé lvíče. My jsme tady měli na návštěvu tříměsíčního tygra, mládě tygra usurijského, to byl také pro nás velký zážitek, a toho jsme si směli pohladit tady všichni. Nevím, jestli na to lvíče jste si asi nesáhla?

Lenka KLICPEROVÁ, novinářka, fotografka, šéfredaktorka časopisu Lidé a Země
--------------------
To by asi bylo moje poslední pohlazení. Ne, já jsem měla hrozný štěstí, že se mi povedlo nafotit lvici s úplně čerstvě narozeným snad dvoudenním lvíčátkem a ona si ho přenášela v tlamě, úplně čerstvě ještě byla po tom porodu taková celá zdrchaná a bylo to úplně neskutečně krásný vidět to malinký koťátko, jak ona bere opatrně do tý strašlivý tlamy, že jo, která umí s člověkem asi si poradit celkem jednoduše. No, to byl moc hezký zážitek. Vůbec s těmi lvy jsme tam měli ještě zajímavé zážitky třeba v Serengeti, kde jsme zase kempovali, a bylo to zřejmě na území nějaké lví smečky, protože celou noc ty lvi řvali úplně strašným způsobem.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak se vám fotí zvířata v Africe?

Lenka KLICPEROVÁ, novinářka, fotografka, šéfredaktorka časopisu Lidé a Země
--------------------
Já nejsem specialistka na focení zvířat, já na to ani nemám výbavu, takže to bylo spíš takové, že už tam člověk je s foťákem, tak neodolá.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Musím říct, že jedna z nejnovějších vašich fotografií opravdu není se zvířetem, ale je to domorodec z Konga a má kalašnikova.

Lenka KLICPEROVÁ, novinářka, fotografka, šéfredaktorka časopisu Lidé a Země
--------------------
To je voják, konžský voják konžské armády v FARDC, takže to skutečně... no, to je prostě úplně jiná kapitola, ale je pravda, že já spíš mám tendenci inklinovat k focení lidí, jak focení takovýchto témat jako je třeba ta válka v Kongu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jste nadále ve společnosti Českého rozhlasu 2 Praha, Hosta do domu a pořadu Jak to vidí. Dnes si povídám s cestovatelkou, novinářkou a fotografkou Lenkou Klicperovou. Posluchači už vědí, že vaší velkou láskou, jak jsem řekla, je subsaharská černá Afrika, kam velmi intenzivně jezdíte i nyní, v říjnu vlastně se chystáte na další cestu. Čím vás tak ta černá Afrika oslovila? Já vím, že to je složité na to odpovědět, ale možná co ta fascinace, čím to je?

Lenka KLICPEROVÁ, novinářka, fotografka, šéfredaktorka časopisu Lidé a Země
--------------------
Já si myslím, že to pochází asi z dětství z nějakých snů a dětských představ a takové té romantiky, kterou jsem si jako dítě představovala. Četla jsem samozřejmě dobrodružné knížky, já jsem v podstatě vyrůstala jenom na dobrodružných knížkách, já těch pohádek moc nepřečetla, takže to bylo všechno spojené. Já jsem třeba měla nejvíc oblíbenou knížku Patnáctiletý kapitán od Jules Verne, která se odehrává v Angole a ten svět té Afriky mě úplně fascinoval. A potom shodou okolností vlastně Angola byla první země v Africe, kterou jsem měla možnost navštívit, takže to byl možná i nějaký takový trošku osud, řekněme.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A ta setkání ta jsou asi, nebo určitě odlišná od těch, řekněme i romantických pěkných knížek, protože na jedné straně nádherná příroda, ale na straně druhé řada problémů, bída, války a tak dále. Ještě bych zůstala u té pěknější části. Třeba pohádky, přišla jste do styku s nějakými místními mýty, pověstmi, pohádkami?

Lenka KLICPEROVÁ, novinářka, fotografka, šéfredaktorka časopisu Lidé a Země
--------------------
No, určitě přišla. Je to strašně zajímavý, protože všechny ty africké pohádky jsou takové pro mě na první pohled vlastně takové strašně surové, strašně dramatické, někdy i...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Odrážejí trošku tu realitu?

Lenka KLICPEROVÁ, novinářka, fotografka, šéfredaktorka časopisu Lidé a Země
--------------------
Asi určitě. Na druhou stranu, když jsem si to pak vlastně porovnávala s českými pohádkami, kde máme takové ty známé karkulky, rozpáraný vlčí břicha a podobně, tak jsem si říkala, vždyť vlastně asi je to podobný, akorát to trošku odráží jinou realitu, jiný zvířata, jiné děje, ale asi ten princip je v podstatě podobný.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jaké jsou tam třeba postavičky nebo hrdinové těch pohádek?

Lenka KLICPEROVÁ, novinářka, fotografka, šéfredaktorka časopisu Lidé a Země
--------------------
To jsou hodně právě zvířata, takže tam vystupují hyeny, krokodýlové, supi, sloni samozřejmě, všechna zvířata, která v Africe můžete najít, tak se vlastně odráží v těch pohádkách a v těch mýtech.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Přišlo mi, že bylo takové pohádkové možná setkání s hvězdáři v Mali.

Lenka KLICPEROVÁ, novinářka, fotografka, šéfredaktorka časopisu Lidé a Země
--------------------
No, ale na první pohled to vlastně vůbec nebylo pohádkové. My, když jsme přijížděli do Mali, to území Dogonů se nachází vlastně až na konci Mali, až na hranici s Burkina Faso, do které jsme potom mířili, tak já jsem z toho nejdřív byla úplně strašně zklamaná, protože jsme vyjížděli na takové horní plato útesu Bandiagara, kde žijí tady ti Dogoni, strašně zajímavý africký kmen, no a první, co jsme viděli, tak byly děti, který utíkaly za naším jeepem a křičely ať jim dáme dárky a už to bylo takový všechno pro mě, říkala jsem si, zase další turistický místo už úplně zkažený a už tady budeme jenom chodící pokladnička jako na hodně místech v Africe už. A jediný, co od nás ti domorodci budou chtít, jsou peníze. Ale nakonec to teda dopadlo všechno dobře, protože jsme přejeli vlastně takové to asi turisticky nejvíc exponované místo, dostali jsme se do úplně zapadlé vesnice Dogonů, kde jsme strávili úplně neuvěřitelné chvíle s těmi lidmi, a pak nám nabídli, že nám předvedou své tradiční tance, což už je samozřejmě služba za úplatu, nicméně oni to brali strašně opravdově. Samozřejmě to bylo teda pro nás na objednávku, nicméně přišla celá vesnice, přišlo tam tančit snad 30 tanečníků a možná i víc, všichni nádherně nazdobený v těch kostýmech a bylo vidět, že to skutečně považují za svoji tradici, na kterou jsou pyšní a se kterou se asi hodně ztotožňují a pro nás to byl úchvatný zážitek.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pokud se nepletu, tak velkým zážitkem pro vás bylo setkání se Surmy, říkám to správně?

Lenka KLICPEROVÁ, novinářka, fotografka, šéfredaktorka časopisu Lidé a Země
--------------------
Určitě, určitě.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Možná byste mohla posluchačům přiblížit tento kmen.

Lenka KLICPEROVÁ, novinářka, fotografka, šéfredaktorka časopisu Lidé a Země
--------------------
No, je to kmen, který žije na jihu Etiopie a je to v podstatě asi bych řekla, jeden z posledních divokých kmenů Afriky, protože tam se skutečně setkáte s takovou tou pravěkou civilizací, jak si asi člověk možná představuje, že ta Afrika, kde se zrodil život, kde jsou ty nejstarší ostatky lidské, tak asi vypadal, protože tenhle ten kmen žije naprosto primitivním způsobem života. S civilizací naší bílou se téměř nesetkává až na samozřejmě výjimky, protože občas se tam samozřejmě nějaký bílý cestovatel objeví, to není už, že by to byl naprosto neobjevný kmen, to v žádném případě. Nicméně pořád jich tam je hrozně málo, protože ten kmen žije na území, které je strašně odlehlé, je tam těžko se dostat. Těžko se pak dostávat zase zpátky, navíc musíte být připraveni na to, že cokoliv se tam stane, tak musíte být schopni vyřešit sami, protože vám tam prostě nikdo nepomůže, protože není jak. Takže jediné, co vlastně si tenhle ten kmen bere z naší civilizace, tak jsou kalašnikovy, občas sem tam nějaká plastová lahev, ale víc moc toho není. Když pominu teda jejich hlavní středisko taková jako větší vesnice, kam občas zamíří právě ti bílí cestovatelé a fotografové asi většinou, tak dál v těch vesnicích už opravdu není vůbec nic a ten život je tam úplně tak ryze primitivní, jak asi býval po tisíciletí a staletí v Africe. Jinak ten kmen je ještě zajímavý tím, že jeho ženy si vkládají do spodního rtu hliněné nebo dřevěné talířky, a ty rty si vytahují do úplně neskutečných rozměrů.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ty jsou, viděla jsem ty fotografie, opravdu obrovský. Nevím, jaký má průměr ten talíř, ale...

Lenka KLICPEROVÁ, novinářka, fotografka, šéfredaktorka časopisu Lidé a Země
--------------------
Já si myslím, že tak možná ty největší i třeba k dvaceti centimetrům bych to zhruba odhadla. A je to znak krásy. Není to nic jako, co by pro ně mělo znamenat něco ošklivého, deformujícího. Pro ně čím větší talířek má ta ženu ve rtu, tak tím je krásnější a tím je cennější pro svého budoucího manžela. Takže je to právě strašně zajímavý a fotogenický kmen, řekněme. A tam ten pobyt byl strašně takový dobrodružný, protože člověk skutečně nevěděl, co se druhý den stane, co se přihodí, protože ti Surmové jsou skutečně hodně nevyzpytatelní a hlavně, když se třeba napijou, protože oni si vyrábí i jakési takové pivo kvašené, tak samozřejmě se stoupající hladinou alkoholu to nebezpečí skutečně narůstá, protože oni pak ani ne, že by vás chtěli třeba zastřelit úplně prvoplánově, ale oni prostě začnou střílet a úplně si neuvědomují, kam míří.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Odkud se berou ty zbraně?

Lenka KLICPEROVÁ, novinářka, fotografka, šéfredaktorka časopisu Lidé a Země
--------------------
Tak ty první zbraně oni ukradli dalšímu sousednímu kmeni Bumů, který žije blíže k súdánské hranici, kam se ty kalašnikovy dostávaly ze Súdánu, kde to je dlouhodobě velmi nestabilní a těch válek tam proběhlo spousta, takže zbraní bylo vždycky dost. No a Surmové se k nim začali dostávat postupně, a teď už samozřejmě existuje síť překupníků, kteří tam ty kalašnikovy pořád dodávají, takže tam v podstatě platí, že každý muž má zbraň, a to tedy buď ten kalašnikov, anebo třeba úplně děsivě staré flinty, které já jsem si jenom představila, že to vystřelí, že se to musí celý rozsypat při té ráně.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pořád si, Lenko, představuji, jak to vypadá na místě, když třeba takhle do tohoto pravěku kmen Surmů navštíví štíhlá, krásná, dlouhovlasá blondýna. Musíte se tam nějak ohlásit, máte doprovod?

Lenka KLICPEROVÁ, novinářka, fotografka, šéfredaktorka časopisu Lidé a Země
--------------------
No, já se snažím všude mít doprovod místní.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak se pohybujete vůbec v těchto oblastech?

Lenka KLICPEROVÁ, novinářka, fotografka, šéfredaktorka časopisu Lidé a Země
--------------------
Potřebuji si vždycky sehnat samozřejmě dopravu, nejlíp nějaký jeep, aby člověk zase měl tu svobodu trošku. A pak je strašně důležitý mít s sebou místního průvodce, který zná ten domorodý jazyk, zná poměry, přesně vám řekne, co si můžete dovolit a co ne. Bez toho by tam byl člověk totálně ztracený. Jednak bych se samozřejmě nic nedověděla, protože s těmi lidmi se opravdu jako nedomluvím. Takže tohle to je úplně klíčové. A když máte dobrého průvodce, jako jsem třeba měla já v té Etiopii, to byl naprosto skvělý kluk, který byl na půl Surma, uměl slušně anglicky docela, takže mi mohl překládat všechno. Jenom díky němu asi jsme to tam přežili úplně ve zdraví a bez žádné větší kolize.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy, mimochodem, jezdíváte ještě máte kolegyni, víceméně jste ženy dvě, tři.

Lenka KLICPEROVÁ, novinářka, fotografka, šéfredaktorka časopisu Lidé a Země
--------------------
Ano, je pravda, že v Kongu jsme vlastně začaly první projekt občanského sdružení Femisféra a byly jsme v Kongu já teda společně s kolegyní Olgou Šilohovou, se kterou právě teď plánujeme i další projekt do Keni, a musím říct, že tady ta spolupráce ženská, myslím, že celkem zatím klape, že nám to zatím vychází. Třeba v tom Kongu se to nakonec ukázalo být i jako velká výhoda, i když nás všichni před tím zrazovali, že tam přece nemůžeme jet dvě ženský, že je tam válka a že to bude hrozný problém. Nakonec i díky tomu, že jsme byly dvě pro spoustu těch mužů, kteří se tam vyskytují, že jo, jsou tam vojáci OSN například, tak pro ně jsme byly takové ty křehké bytosti, kterým se musí pomáhat, takže nakonec jsme to celkem využívaly ve svůj prospěch. A jinak ještě, jak jste mluvila o tom, jestli je to velký rozdíl přijet do Afriky jako blondýna, nebo jako normální nějaký chlap, celkem to asi pro mě rozdíl asi velký není, ačkoli to může vypadat divně, protože v té Africe v podstatě jste pro ty domorodce ve velké většině případů prostě chodící peněženka, běloch a je úplně jedno, jestli máte černý vlasy, blonďatý, nebo jste holohlavá. Prostě jste bílý člověk z Evropy, a to je asi ten důležitější fakt pro ně.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Mimochodem, vy se chystáte, jak jsem zmínila, opět na podzim do Afriky, do Etiopie.

Lenka KLICPEROVÁ, novinářka, fotografka, šéfredaktorka časopisu Lidé a Země
--------------------
Do Keni.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Do Keni, pardon. A tam teď, nevím, tam někde přesně je prý osada, kde žijí jenom ženy?

Lenka KLICPEROVÁ, novinářka, fotografka, šéfredaktorka časopisu Lidé a Země
--------------------
No, to je přesně to místo, které se chystáme teď navštívit a je to strašně zajímavá osada Umoja, kde nežijí žádní muži, ty ženy si tu osadu vytvořily v podstatě jenom pro ten ženský kolektiv. A je to z toho důvodu, že ti samburští muži v podstatě přestávají plnit tu svoji tradiční úlohu ochránců vesnice a protože oni z historických souvislostí oni vlastně nic jinýho nikdy nedělali, byli to vždycky ochránci a strážci vesnic a stád, a tahle ta role postupně v současné době malinko upadá a mizí, a ty ženy asi zřejmě měly pocit, že by ti muži se měli víc zapojit do té práce ve vesnici, což oni samozřejmě odmítali, protože pracující muž to je v Africe poměrně výjimečný zjev, nechci teď nějak úplně se dotknout mužů, ale z mé zkušenosti to tak prostě pramení. Takže nicméně ženy se sebraly, vytvořily si vlastní vesnici, kde pracují pro sebe, a ta vesnice jim prý ohromně prosperuje. Já jsem sama zvědavá, až tam přijedeme, jaké to bude. Nezříkají se samozřejmě sexuálního života, to by ani nebyly Afričanky. Nicméně ty muže tak trošku odsunuly do té jedné role těch, které jaksi využívají na sex a na plození dětí a jinak je v podstatě vlastně k životu nepotřebují.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak už asi to nebudeme komentovat. Vy jste zmínila v Mali, teď se vrátíme trošičku, budeme běhat teď po mapě subsaharské Afriky, křičeli, chtěli dárek. Tam ale se ozývá často, že křičí, chtějí plastovou lahev. A mají pro to možná pro nás zvláštní důvod.

Lenka KLICPEROVÁ, novinářka, fotografka, šéfredaktorka časopisu Lidé a Země
--------------------
To jsem právě nejvíc si uvědomila asi na tom surumském území, kde ta plastová flaška byl obrovský majetek. Protože když si vezmeme, že oni na nošení vody využívají pouze takové ty přírodní kalabaše, kam se toho moc nevejde, nebo je to, není to tak úplně šikovné, jako když mají flašku, kterou můžou zašroubovat a nosit ji celkem pohodlně, tak já jsem tam neměla nikde problém s tím, že bych ničila přírodu odhazováním plastových flašek, protože jakmile jsem dopila vodu, tak se okamžitě na mě vrhlo několik desítek dětí a všechny se té flašky dožadovaly. Takže jsou prostě místa na zemi, kde je plastová flaška obrovský poklad. A těch míst v Africe je opravdu strašně moc.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
My už jsme hovořili o tom, že fotíte nejenom krásnou přírodu, fotíte lidi, především Afričany, ale bohužel také i válečné oběti, ženy především v Kongu. Vy vlastně jste i důkazem toho, že třeba film může pomáhat, protože celá tato pouť, myslím, jestli to takhle mohu říct, začala tím, že jste shlédla velmi dramatický film Kongo - hluboké ticho, a to tak vás nějak nastartovalo, začala jste do Konga jezdit, do válečné zóny vlastně můžeme říct, pak jste založila už to zmíněné občané sdružení právě na podporu konžských žen. A nyní také jste připravila výstavu a chystá se také nový film, který upozorní právě na tuto krutou realitu žen, které jsou znásilňované.

Lenka KLICPEROVÁ, novinářka, fotografka, šéfredaktorka časopisu Lidé a Země
--------------------
Přesně tak. Celý vlastně ten konžský projekt vznikl na základě toho, jak už jste zmínila, že jsem viděla ten film Lisy Jacksonové Kongo - hluboké ticho a přišlo mi, že tak strašná věc, která se děje v tom Kongu, je tady médii úplně nezaznamená, nikdo si toho nevšímá, nikdo o tom nemluví, tak mi přišlo důležité udělat něco, aby se o tom česká veřejnost víc dozvěděla. Takže jsme začali plánovat cestu, nakonec nejenže jsem já nafotila fotky, ale Olina tam vzala s sebou kameru a natáčela záběry, netušily jsme tehdy ještě v té době, že z toho vznikne film, ale nakonec se podařilo a 8. září bude mít premiéru čtyřicetiminutový dokument, který jsme nazvali Slzy Konga a který právě zachycuje výpovědi těch znásilněných žen a vůbec zachycuje celou tu realitu toho válečného konfliktu. Ten film se nám podařilo udělat také díky režiséru Petru Kašparovi, který se ujal té výroby, protože bez něj bychom se asi s těmi záběry jen tak neporadily, protože je to vlastně úplně prvotina naše, nikdy jsme nic před tím takového nedělaly.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak může třeba tento film fotografie, které vystavujete, pomoci konkrétně těmto ženám?

Lenka KLICPEROVÁ, novinářka, fotografka, šéfredaktorka časopisu Lidé a Země
--------------------
Já si myslím, že je důležité, aby se lidi dozvěděli o těch věcech, které se tam dějí, protože oni jsou tak šokující, že spoustu lidí to může přivést k tomu, že se začnou zajímat víc o to. Já vlastně ve všech materiálech nebo ne všech, ale v hodně z nich se snažím vždycky publikovat i nějaký boxík o tom, jak se dá pomoci Kongu a třeba úplně jednoduchý příklad je právě Člověk v tísni, který tam otevřel svou misi a který se tam snaží pomáhat nejen těm znásilněným ženám, ale i budují tam vodovodní systém, latríny, aby zabránili šíření cholery, v těchto oblastech docela běžné. Takže pomáhá tam česká společnost Člověk v tísni a já bych byla hrozně ráda, kdyby se povedlo díky tomu filmu, výstavám, mým článkům trošku upozornit na to, že šance pomáhat je, a že můžeme pomáhat i prostřednictvím vlastně české společnosti Člověk v tísni.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak snad k tomu přispěl i Český rozhlas 2 Praha v dnešním povídání. Hostem Jak to vidí byla cestovatelka, novinářka, fotografka Lenka Klicperová. Děkuji moc. Přeji hodně úspěchů na další pouti, na další misi do subsaharské Afriky, bezpečný návrat a opět někdy v našem studiu Prahy na slyšenou.

Lenka KLICPEROVÁ, novinářka, fotografka, šéfredaktorka časopisu Lidé a Země
--------------------
Děkuji moc. Na shledanou.