Pracuje v logistice, líčí herce. Dagmar Mícová si vždycky šla za svým snem

Čím vás nalákala Praha?

„Já jsem jen věděla, že nechci zůstat v Karviné. Ztratila jsem babičku a pak jsem až do maturity jen přemýšlela, jak z Karviné odejít. Babička pro mě byla velmi důležitým člověkem, zemřela, když mi bylo šestnáct, takže jsem pak střední školu jen tak přetrpěla. Potom jsem si začala hledat práci, ale do Prahy mě dostal film. Dívala jsem se jednou na televizi, kde byla zmínka o tom, že hledají mladé Romky do českého filmu. A já jsem poloviční Romka a řekla jsem si, že to zkusím. Na střední škole jsme hráli amatérské divadlo.

Na konkurzu v Ostravě mě vybrali a jela jsem do Prahy točit film. Při premiéře filmu, v květnu následujícího roku jsem už bydlela v Praze.“

A teď pracujete jako…?

„Pracuji v námořní a železniční přepravě, tedy v logistice.“

Co to obnáší?

„Někdo si u mě něco objedná, já se spojím s čínskou stranou, naplní se zboží do kontejneru, ten se pošle vlakem nebo lodí a pak dorazí sem. Musím hlídat hlavně termíny, informovat zákazníky a být přesná.“

My dva jsme se seznámili před představením, na které vás pozvala režisérka proto, abyste nalíčila herce. Všiml jsem si, jak jste milá a bezprostřední a myslel jsem si, že se líčením živíte.

„Ono to pozvolna začalo už na střední škole, ale pak se to rozjelo především v Praze, kde jsem měla pořád tužku v ruce a kreslila jsem. Začala jsem sledovat různá videa na internetu, kde vystupovaly holky, které byly schopné se nalíčit jako někdo úplně jiný, třeba jako Johny Depp. Já jsem to najednou začala zkoušet a v roce 2010 jsem si řekla, že bych na to mohla mít i papír a šla jsem do kurzu líčení. Ten jsem si udělala a od té doby jsem vlastně nepřestala líčit.“

Vy prostě jste optimista, který jde za tím, co chce.

„Ano. Hodně mě zajímají filmové masky, to je moje vysněná práce, ke které bych se chtěla dostat. Vytvářet monokly, krev, zombíky…Naplnění kreativního já je pro mě důležité. Když jsem v práci, tak se věnuju jen jí. Myslím, že jsem správný člověk pro zákaznický servis, protože mi dělá dobře, když pro zákazníka něco udělám. To stejné dělám i při líčení. Vyřádím se, vybiju si svoji kreativitu a zároveň vidím satisfakci, spokojeného člověka.“

Vy jste se jednou zmínila, že jste taková černá ovce rodiny…

„Zní to asi zvláštně, ale já ten pocit mám. My máme v rodině zakořeněný styl života, který se mi nelíbí. A právě asi i díky babiččině výchově jsem měla pocit, že můžu něco dokázat, že život je můj a nikdo mi ho nevezme. Miluju svobodu, kterou mám a kterou můžu vyjadřovat právě tím, že něco tvořím. Chtěla jsem se odtrhnout ze stereotypu v rodině, kdy se řeší jenom to, jak zůstat doma atd. Věděla jsem, že když zůstanu v Karviné, tak mě rodina spíše strhne a budu chodit jen do nějaké normální práce. Mamka nás sice vedla ke studiu, ale stejně jsem věděla, že když tam zůstanu, tak se nebudu moct realizovat a budu udusaná stylem života v Karviné. A já jsem chtěla rozevřít křídla.“