Pozor na polidšťování zvířat
K dnešnímu zamyšlení jsem dospěl tak trochu oklikou - dokonce přes Afriku. Když jsem v TISu připravoval "Jubilejní medailon manželů Adamsonových" pro vzpomínkový večer v Národním muzeu, připomněl jsem si různé ty výhrady odborníků ke vztahu mezi člověkem a zvířetem.
Čestná členka TISu, paní Joy Adamsonová z Keni, která by letos oslavila své 95. narozeniny, se svým manželem Georgem, jehož věk by v tomto roce dosáhl rovné stovky, v letech 1956-1961 odchovali v zajetí později světově proslulou lvici Elsu - nejmladší ze lvíčat, jimž tehdejší strážce zvěře, pan Georgie Adamson, omylem zastřelil matku. Osudy v rodině odchované lvice zachytila paní Joy v knize "Příběh lvice Elsy", která byla postupně přeložena do 33 jazyků a zfilmována. Získané honoráře použila paní Joy k budování stanic pro záchranu volně žijících zvířat a k podpoře organizací, které se touto tematikou zabývají. Také Hucul Club TISu záhy po svém založení dostal od manželů Adamsonových nezanedbatelný příspěvek na uchování vyhynutím ohroženého huculského koně. Než jsme ale dokázali přemluvit paní Joy, aby se přijela podívat na práci Hucul Clubu v její rodné zemi - to znamená na severní Moravě -, byla v lednu 1980, krátce před svými sedmdesátými narozeninami, v Keni zavražděna.
V té době lvice Elsa už dávno nežila a zbyla z ní jen legenda, která ale nesmírně přispěla k posílení zájmu lidí o volně žijící zvířata a jejich ochranu. A někdy také svádějící soucitné přátele přírody k pokusům o zdomácňování a polidšťování živočichů z volné přírody. Jenomže tady už ušlechtilé úmysly nestačí. Je třeba rozhodnout, jestli takové počínání je nezbytné a zvířeti prospěšné a jestli máme dost odborných znalostí, času a také podmínky k úspěchu. Jinak můžeme spíš uškodit. Ani Elsu se nepodařilo plně vrátit k volnému životu.
V naší přírodě se teď na podzim můžeme setkat třeba s ježkem, vážícím méně než 0,5 kg, s vlaštovkou, které odlétlo mateřské hejno, s nedokrmeným plchem velkým, s nedorostlým zajíčkem z pozdního vrhu, s polovzrostlou veverkou, kterou jsme našli v opuštěné ptačí budce, a s řadou dalších handicapovaných zvířat, jež mají malou naději na přežití tuhé zimy. Ale ve skutečnosti jim mohou pomoci spíše specializované chovné stanice než my sami. A navíc určité ztráty v přírodě jsou a vždycky budou. My musíme jen dbát, abychom je zbytečně nezvětšovali!
