Proč se říká a co doopravdy znamená „Pozdrav pánbůh“?

Naše předky kýchání velmi děsilo. Tak se totiž projevovaly první příznaky pandemie, která sužovala Eurasii po staletí. Mořit, umořit, úmorný, zamořit, hladomor a hladomorna – všechna tahle slova mají ve svém základu název choroby, kterou způsobuje tyčinkovitá bakterie Yersinia pestis. Tedy mor. Dýmějový, septický nebo plicní.

Bakterii dal jméno Alexandre Emile Jean Yersin, francouzsko-švýcarský lékař a bakteriolog, který žil v letech 1863 až 1943. Pod Pasteurovým vedením se podílel na výzkumu očkování proti vzteklině, jako lékař působil ve francouzské Indočíně a při pobytu v Hongkongu objevil mikroby způsobující dýmějový mor.

Pandemie moru

Poprvé v historii mor udeřil v 6. století našeho letopočtu v Konstantinopoli. Epidemie se rozšířila po celé Byzantské říši a během dvou let vymřela celá čtvrtina populace. Mluví se dokonce o 25 milionech lidí!

Nákazu roznášely krysy, které žily na lodích rozvážejících zboží po světě. Krysám samotným bakterie nijak nevadí. Ale blechy, které jim hodují v kožiších, ji přenesou na člověka, a to je pak zle.

Největší morová epidemie v dějinách Evropy vypukla roku v polovině 14. století a trvala s přestávkami 350 let. Píše o tom mimo jiné Giovanni Boccaccio v úvodu svého Dekameronu:

Roku 1348 ve slavném městě Florencii, nad jiné mezi italskými městy krásnějším, povstal smrtonosný mor, jenž následkem působení těles nebeských, anebo následkem vlastních našich nešlechetných skutků, seslán spravedlivým hněvem božím k našemu napravení na smrtelníky...

Termín „černá smrt“

Nepomáhaly rady lékařů, ani modlitby. „...Na počátku povstávaly u mužských i ženských buď na slabinách neb pod paží jakési hlízy, z nichž některé byly jako vejce, jiné ještě větší. Na to počaly se objevovat skvrny černé nebo zsinalé, bud na pažích, neb na boku aneb kdekoli na těle...“ Podle nich se vžil termín „černá smrt“.

Tanec smrti (1493) inspirovaný morovou epidemií|foto:licence Public Domain (eng), Michael Wolgemut

Někteří prchali před morem z měst do hor, někteří radili „žíti střídmě a vystříhati se všech výstředností, aby vyvázli pohromě.“ Jiní doporučovali: „Sdostatek píti a veseliti se, procházeti se zpívajíce a provozujíce kratochvíle, všemožně ukojiti všeliké choutky a z toho, co se dělo, tropiti si smích a šprýmy.“

Svědectví ze stejné doby zanechal Agnolo di Tura, autor Sienské kroniky:

Vskutku každý, kdo nespatří tu hrůzu, smí být zván blažený. A oběti umíraly téměř ihned, padaly k zemi mrtvy během řeči. Otec opouštěl dítě, žena muže, jeden bratr druhého; neboť tato nemoc, zdálo se, zachvacovala dechem a pohledem. A tak umírali. A nedal se nalézt nikdo, kdo by zakopal mrtvého za peníze nebo kvůli přátelství. A já, Agnolo z Tury, zvaný Tlustý, jsem vlastníma rukama zakopal svých pět dětí. A někteří byli jen tak málo pokryti hlínou, že je psi vytahovali ven a po městě požírali těla...

V Evropě se mor vyskytl naposledy v roce 1720 v Marseille. Třetí vlna se přehnala Asií na přelomu 19. a 20. století, podlehlo jí kolem 12 milionů lidí. V současnosti se v Evropě onemocnění téměř nevyskytuje. Je ale stále hlášeno z obou Amerik, jižní a jihovýchodní Asie a Afriky.