Povídáme si a najednou je z něj zrůda. Vidět syna na jevišti jako násilníka je náročné, říká režisérka Adéla Stodolová Laštovková
Má teď po premiéře dokudramatu Smečka. „Příběh je skutečný. Odehrál se roku 2016 ve španělské Pamploně, kdy pětice mužů znásilnila osmnáctiletou dívku,“ vypráví. Jak si vybírala herce a jak probíhal proces zkoušení? Jaký je její pohled na problematiku násilí na ženách? Co se dělo 14 dní před premiérou? Na co se těší a co chystá Letní scéna Muzea Kampa?
Na svátek svatého Fermína se do ulic španělské Pamplony vypouštějí býci. „Všude je prach, alkohol a sexualita. Pět mužů tehdy přijelo na místo se záměrem užít si s jednou ženou. Jí bylo osmnáct, netušila nic a myslela si, že se jen pobaví,“ popisuje režisérka Adéla Stodolová Laštovková děj inscenace Smečka.
Jednoho z násilníků hraje její syn. „Vidět ho na jevišti jako negativního člověka je pro mě náročné. Povídáme si spolu a za chvíli se z něj na jevišti stane zrůda. Čím dál tím víc si díky tomu uvědomuju, jak silné médium divadlo je.“
Násilí není na jevišti Letní scény Musea Kampa zjevné, přesto se režisérka bála prvních reakcí publika. „Stavím je do role soudců a dávám jim prostor na hodnocení, aby si mohli položit otázku, proč s nimi ta dívka vůbec šla, proč neutekla atd. Jsem zvědavá, jak bude české publikum reagovat a jaký bude mít Smečka ohlas,“ uzavírá režisérka Adéla Stodolová Laštovková v Blízkých setkáních.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
