Potřebujeme Kaplického Chobotnici i Maršmeloun, říká "šumný" architekt David Vávra

David Vávra se při jedné činnosti zotavuje z té předešlé. Například divadlo je pro něj sauna, ve které se zotavuje z různých přetlaků. „Něco se nám nelíbí, tak napíšeme báseň nebo se tomu zlu vysmějeme, protože to je jediný způsob, jak s ním bojovat. Když se jím trápíte, tak vás zničí.“

Panelák i Maršmeloun

Od Davida Vávry by se tedy dalo čekat, že složí nějakou hanlivou báseň na paneláky. Kupodivu se s nimi ale už dávno smířil. Domy prý v sobě mají příběhy lidí a i v těch panelácích vznikají mnohdy romantické příběhy. „Z úcty k těm osudům už nechci paneláky kritizovat.“

Co jest šumného na atriu rozhlasu Českého? Klikněte na video!

Praha ale samozřejmě moderní architekturu potřebuje. Stejně jako dobrou ochranu historického centra. „To ale neznamená, že ho zakonzervujeme, protože by umřel. Moderní architektura by měla podpořit tu historii. Takže potřebujeme Kaplického Chobotnici i ten hanlivě nazvaný Maršmeloun.“

Začalo to Ostravou

Šumná města byl populární a sledovaný seriál o architektuře, který svým neopakovatelným způsobem moderoval právě David Vávra. První díl byl o Ostravě a měl rehabilitovat industriální a funkcionalistickou architekturu. „Bylo to v 90. letech, kdy se řada měst a podnikatelů na tyhle domy vrhla a poničila je. Neuvědomovali si, že je to úctyhodná památka.“

Zmenšenina Kaplického blobu jako zastávka na Lesné v Brně |foto: Ivan Holas

Protože o našich architektech, kteří odešli za hranice, se toho moc neví, rozhodli se tvůrci natočit seriál Šumné stopy. „Stopujeme v něm osudy českých stavařů, architektů, ale i výtvarníků na různých místech světa.“

Může za to puberta a stará kredenc

Divadlo Sklep existuje už 44 let a příběh jeho založení je podle Davida Vávry otřepanou historkou. „Založili jsme ho ve 14 letech a chtěli jsme si zpříjemnit předpubertální večírek.“

Obrovskou roli v tom taky sehrála i stará kredenc, která se válela u Vávrů ve sklepě. „Byla výborným jevištěm. Kdyby tam nebyla, nebylo by ani divadlo.“ To se nakonec stalo pro všechny zúčastněné projevem svobody. „V době, která měla velice úzký mantinely, jsme mohli na jevišti říkat, co jsme chtěli. Byla to kolektivní a spontánní radost.“

Projekt získal přezdívku maršmelou podle jednoho z původních návrhů, ve kterém měla být fasáda růžová|foto: Jan Charvát

Jaké stavby našich archtektů máme hledat ve světě? Co mu na současné architektuře nejvíc vadí?