Poslední Němec. Příběh litoměřického biskupa Antona Aloise Webera

8. květen 2018
Antonín Alois Weber (v roce 1932)

Peripetie česko-německých vztahů 20. století se odrazily v osudech milionů lidí. Příběh Antona Aloise Webera ukazuje, v jak těžké pozici se ocitli němečtí odpůrci nacismu na území tehdejšího Československa. Nejprve proti svým zfanatizovaným krajanům, poté proti Čechům, účtujícím s okupanty.

Anton Alois Weber nastupuje do čela litoměřické diecéze po zdlouhavých vyjednáváních v roce 1931. Československá vláda chce na toto místo prosadit Čecha, nakonec ale usoudí, že v diecézi s dvoutřetinovým podílem německých věřících by to nemuselo být přijato dobře.

Anton Alois Weber je přímo ideální kandidát – Němec, který mluví česky a který nad národní příslušnost staví univerzální křesťanské bratrství. Navíc nepocházel ani z tzv. smíšené rodiny. Česky se naučil během svých teologických studií v Římě, a to tak dobře, ve 20. letech dokonce češtinu vyučoval na německé reálce v Ústí nad Labem.

Sám Henlein mu nabídl spolupráci

Někdejší Weberův sekretář Josef Rabas popisuje svého nadřízeného ve své vzpomínkové knize jako mírného člověka, kterému „nebylo dáno zaujmout postoj stručně, jednoznačně a pevně“. Když ale ve 30. letech propukl v našem pohraničí , má Weber jasno: v tzv. sudetoněmeckém hnutí vidí přímé ohrožení křesťanského světonázoru a spolupráci s ním striktně odmítá, přestože mu ji nabízí sám Konrad Henlein.

Antonín Alois Weber

Zdaleka ne všichni němečtí duchovní jsou ale tak zásadoví. Když studenti posledního ročníku bohosloví roku 1938 hromadně vstoupí do Sudetoněmecké strany, odmítne je biskup Weber vysvětit, dokud se v písemném prohlášení nacionalismu a nacismu nezřeknou a ze strany nevystoupí.

Nacisté se mu pomstí

Mnichovská dohoda z roku 1938 znamená pro litoměřickou diecézi rozdělení: její severní část včetně Litoměřic připadne k Říši, zbytek do protektorátu. Biskup Weber dál navštěvuje své české farníky za novou státní hranicí, což neujde pozornosti nacistů. Odvetou je zabrání biskupské rezidence, zrušení církevních škol, odvedení seminaristů a některých duchovních na frontu a znemožnění výuky náboženství na školách.


Jako německý muž a katolický biskup jsem neopomenul nic ve snaze pronášet varovný hlas před odpovědnými místy. Bohu, svému svědomí a lidu své diecéze jsem dlužen odpovědnost za to, co mám činit a co ne. biskup Weber v pastýřském listu (podzim 1941)

A úlevu nepřinese ani konec války. Hned roku 1945 ho chtějí tzv. rudé gardy zařadit do odsunu, čemuž zabrání na poslední chvíli zásah revolučního národního výboru. Ještě větší ranou je však pro něj zbavení biskupské jurisdikce československou vládou. Důvod: je Němec. Ačkoli se ničím neprovinil, ocitá se na straně poražených.

Vyčerpán zcela rezignuje

Poníženě musí žádat o navrácení občanství a dokazovat, že není nepřítel státu. Za této bezvýchodné situace na svůj pastýřský úřad rezignuje a zcela vyčerpán v září 1948 umírá. Tak se uzavírá příběh posledního biskupa německé národnosti na našem území.

Pohřeb Antonína Aloise Webra 16. 9. 1948 v litoměřické katedrále
Antonín Alois Weber
Spustit audio
autor: Jakub Šiška