Poprvé mistrem světa? Na ten okamžik si přesně vzpomínám, říká Martin Doktor

Martin Doktor se narodil v Poličce. Na lodi se poprvé svezl, když mu byly čtyři roky. S tréninkem začal v sedmi letech v Pardubicích. Jezdil v Dynamu Pardubice a pak ve svém vlastním klubu ProSport Sezemice. Začínal na kajaku a na kánoi přesedlal po pěti letech. K osmnáctým narozeninám si nadělil titul juniorského mistra světa, tím jeho úspěšná kariéra odstartovala.

Váš tatínek Josef a maminka Zuzana oba byli kanoisti, takže genetický základ byl jasně daný?
Asi ano. Táta byl kanoista, mamka dělala gymnastiku a potkali se na FTVS, což se mi stalo po mnoha letech s mojí ženou také. Co se týká té genetiky, tak nějaký základ tam je.

Váš tatínek byl vaším jediným trenérem ve vaší kariéře?
Vůbec ne, já jsem měl v začátcích trenéry, kteří byli v klubu. S tátou jsme začali intenzivně trénovat, když mi bylo osmnáct, což si myslím, bylo to, proč jsme spolu vydrželi. Jsou taková léta, kdy je to s dětmi složité, což teď vidím sám.

Vy jste se stal člověkem, který před 20 lety proslavil svůj sport. Stejně tak je to teď u mladé generace. Čím to je, že Česko si stále drží vysokou sportovní úroveň?
Teď se to povedlo, trochu jsme se vrátili do té generace okolo Dana Havla, Pepy Dostála, kde jsou velice nadějní závodníci a ještě relativně mladí. Myslím, že těch úspěchů mohou mít ještě hodně. Je to ve vlnách a řekl bych, že hodně v tom hraje roli tradice a ten systém přípravy, i když to se musí stále zlepšovat.

Jste také juniorským mistrem světa. Vzpomenete si ještě jak tehdy, když vám bylo osmnáct, ten závod probíhal?
Vzpomenu si úplně přesně. Nejel jsem tam z pozice favorita. My jsme v té době s Martinem Suchomelem jezdili spíše lépe na deblu. Toho singla jsme jeli, já kilometr a on pětistovku, spíš trochu navíc. Oběma se nám to povedlo, mně teda až tak, že jsem vyhrál. Na ten závod si ale vzpomínám velmi dobře. Těsně před polovinou trati foukalo z nepříjemného směru zprava, což pro mě jako pro leváka je špatné, protože musím víc řídit. Mně to paradoxně pomohlo, protože foukalo tak hodně, že praváci zase museli hodně odtahovat, tam asi vytuhli. Pak jsem jel a říkal jsem si, že pojedu podle Maďara a pak zrychlím, ono se to povedlo. Byl to takový první veliký zážitek z toho úspěchu, kdy se mi povedlo vyhrát nad všemi ze světa.

Martin Doktor|foto:Adam Kebrt,Český rozhlas

Po Atlantě jste se stal hvězdou, na dalším olympiádě v Sydney jste nesl naši vlajku a v závodě jste skončil osmý. Hned poté vyšla knížka Příběh poraženého šampióna, kterou jste napsal spolu s Petrem Svěceným. Jmenuje se tak proto, že to osmé místo někteří brali jako neúspěch?
Já jsem to bral určitě jako neúspěch a všichni kolem mě, protože jsem tam měl navíc, akorát to byly nějaké dva dny blbci, kdy mi to nešlo. Já jsem měl i formu, byli jsme tam měsíc předem, měsíc předtím jsme byli ještě v Jižní Africe, takže jsme tomu obětovali opravdu hodně. Připravený jsem byl, akorát ten první den, co byl kilometr, to prostě nešlo, nevím proč. Druhý den, kdy jsem si říkal, že tu pětistovku dám, věřil jsem si víc, tak přišel takový uragán, že se to také nepovedlo.

Kdy vlastně chodí kanoisté do důchodu?
Většinou je to tak, že si řekne, že toho má dost a skončí. Je to hodně individuální, záleží i na tom, kdy začne, jak dlouho pádluje a na jaké úrovni, jak se věnuje rehabilitaci a regeneraci, ale je to kolem 35 let. Teď se ten věk posouvá, protože se lidi naučili trochu lépe trénovat.

Minule seděl na vašem místě herec Martin Zounar a nechal vám tady otázku: „Martin je na vodě jako doma, ale co kdyby místo kanálu a hladké vody, zkusil divokou řeku.“
Na to musím odpovědět, že vůbec ne. Já jsem na divoké vodě někdy jel, ale mám radši, když nejsou vlny a hladina je klidná. Moc divokou vodu nemusím.

Alena Zárybnická a Martin Doktor při natáčení Záletů|foto:Zdeněk Novák,Český rozhlas

Více o Martinových studiích, o jeho knize Příběh poraženého šampióna: Nejdůležitější dny mého života, o tom, jaká byla olympiáda v Riu, si poslechněte v záznamu pořadu.