Poprala se i s gestapem. Za spolupráci s odbojem ji popravili. Osudové ženy: novinářka Inka Bernášková

Inka se narodila v roce 1904 v umělecké rodině výtvarníka a grafika Vojtěcha Preissiga. Dětství a dospívání prožila ve Spojených státech amerických, kam rodina v jejích šesti letech odcestovala. Otec se zapojil do prvního odboje s T. G. Masarykem a vlastenecké cítění bylo pro rodinu zcela samozřejmé. Inka se rychle naučila anglicky, psala povídky, chodila do skautu. Ve 13 letech se sama naučila řídit automobil, a prý se dokonce chtěla stát pilotkou. Už tehdy byla výjimečná svou odvahou.

Sňatek navzdory

Do Československa se Inka vrátila spolu se svými dvěma sestrami v roce 1921. Jejich rodiče se rozhodli ještě zůstat za oceánem, a tak dívky žily u tety. Inka začala v Československu studovat gymnázium a brzy se také zamilovala – do svého bratrance Eduarda Bernáška. Rodina vztahu nepřála a rozhodnutí vdát se i proti vůli rodičů přineslo rozkol v rodině. Matka a otec s dcerou přerušili veškeré kontakty. Navíc Inka pravděpodobně potratila a potom už nemohla mít děti. Bezdětné manželství nebylo šťastné a manželé se postupně vzájemně odcizovali.

Inka chtěla za každou cenu pracovat, ale její manžel s tím zcela zásadně nesouhlasil. A tak se živila alespoň překlady z angličtiny, francouzštiny a němčiny. Vztahy s rodiči se urovnali až po čtyřech letech. V roce 1930 se také Vojtěch Preissig s manželkou rozhodli vrátit do vlasti.

Červený kříž i odboj

Bouřlivá třicátá léta byla pro silně vlastenecky cítící rodinu hájící masarykovské demokratické ideály další těžkou zkouškou. Zhroucení republiky po Mnichovské dohodě přivedlo do Čech řadu uprchlíků z okupovaného pohraničí. Rodina Preissigova se zapojila do pomoci těmto lidem a Inka začala spolupracovat i s Českým červeným křížem.

Byla to žena v plné síle, velmi inteligentní, měla skvělé jazykové schopnosti i rozhled, dokázala analyzovat problémy. Byla statečná a měla odhodlání.
historik Vojtěch Kyncl

Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava se zapojila do odboje. Když byla rozmetána odbojová skupina vydávající nejrozšířenější český odbojový časopis V boj, rozhodla se Inka na její činnost navázat. „Byla odpovědným redaktorem, vydavatelem, tiskařem, administrátorem, expeditorem i kolportérem,“ shrnuje ve svých vzpomínkách nepostradatelnost Inčiny práce jeden z jejích spolupracovníků Arnošt Polavský. Kromě toho se podílela i na převádění osob přes hranice na Slovensko.

Ve stínu smrti

V roce 1940 bylo gestapo v plné síle a řady odbojářů postupně řídly. Inka byla nucena žít v ilegalitě a s cizími doklady. V ohrožení byla i její rodina a manžel, zřejmě proto se také rozhodla s Eduardem Bernáškem rozvést. Gestapo mělo ale Inku v hledáčku, mělo k dispozici její fotografii a celá skupina byla také monitorována českými konfidenty.

V listopadu 1940 byla Inka Bernášková zatčena. Při zatýkání se s gestapem údajně poprala. Při výslechu, kde byla přítomná její rodina, vzala veškerou vinu na sebe. V září se pokusila o sebevraždu – jed neúčinkoval. „Patřila jednoznačně mezi nejstatečnější ženy československého odboje. Svou odvahou překonala řadu mužů, kteří bohužel v posledních chvílích selhávali,“ říká historik Vojtěch Kyncl.

Věřím v Československo

Neohroženě se Inka chovala také 31. března 1942 při lidovém soudním jednání v Berlíně, kde odmítala mluvit německy, byť němčinu ovládala velmi dobře. V závěrečné řeči uvedla, že doufá v porážku zla, tedy nacismu, a že věří v obnovu Československé republiky. „Bylo to naplnění dosavadního života a nebezpečí, které přestála. Mohla říct nacistickým zločincům do očí, co si skutečně myslí a co bylo smyslem jejího boje o svobodu,“ shrnuje Vojtěch Kyncl.

Drazí i Edo, tož nadešel můj čas. Nevěřili byste, že jdu klidně. Přála bych si vás hlavně přesvědčit, že mi to není těžké. Všechno moje šatstvo, knihy a věci samo sebou patří vám. Lituji jen, že vám nemohu oplatit dluh, který jste si udělali advokátem. Líbám a objímám vás všechny, každého zvlášť, a přeji mnoho zdraví a štěstí, abyste si v poválečném lepším životě vynahradili všechny strasti, které jste v této válce museli prodělat. Mnoho pus. A jdu ne jako otrok hnán do své kobky, ale jako ten, jenž zahalí se v plášť svůj a uléhá k příjemným snům. Bude pět hodin ráno…
Vaše milující Irena
Z dopisu na rozloučenou, 26. srpna 1942

Inka Bernášková byla popravena 28. srpna roku 1942 v Ploetzensee u Berlína.