Politoložka Lenka Martínková: Pohřeb Chameneího je demonstrací síly. Režim se chce ukázat jako oběť, ne jako poražený

Veřejné rozloučení s někdejším ajatolláhem začalo v sobotu. Rakev s jeho pozůstatky zahalená do státní vlajky projížděla spolu s rakvemi několika jeho příbuzných zaplněnými ulicemi Teheránu. Smuteční průvod poté zamířil do šíitského poutního města Kumm, odkud bylo tělo přepraveno do Iráku na obřady v dalších šíitských svatých městech – Nadžafu a Karbalá. Zítra by se rakve měly vrátit do Íránu. Chameneí má být pohřben v mauzoleu imáma Alího Rezi v Mašhadu, kde se narodil.

Jde o první státem organizovanou veřejnou akci takového rozměru od roku 1989, kdy zemřel předchozí vůdce Chomejní. I tehdy podle Martínkové truchlily miliony lidí, samotný pohřeb ale nebyl připraven v tak velkolepém stylu jako nyní.

„Pohřební rituály se nedělají pro zesnulé, ale pro pozůstalé a pro zachování režimu. Režim se snaží využít situaci a změnit rétoriku – ukázat se světu a vlastním občanům ne jako poražený ve válce, ale jako oběť,“ říká v pořadu Jak to vidí...

Výzvy k jednotě i pomstě

Režim zdůrazňuje, že ajatolláh Chameneí byl zabit při amerických náletech, což má podle Martínkové posilovat pocit sounáležitosti nejen v Íránu, ale také v Iráku a napříč šíitskou komunitou. „Režim navazuje na náboženskou linii, vyzývá k jednotě, solidaritě a podpoře. Zároveň ukazuje svou sílu a důstojnost právě v pompéznosti a organizační i finanční náročnosti celé tryzny.“

Čtěte také

Analytik Břetislav Tureček: Írán není jen režim ajatolláhů. Stále větší moc mají generálové

Vedle výzev ke sblížení společnosti ale podle politoložky zaznívají také otevřené výzvy k odvetě. „Objevují se velmi razantní požadavky na pomstu a tvrzení, že není možné uzavřít příměří s agresorem. Je třeba vytrvat, ukázat sílu a konsolidovat režim, který byl podle této rétoriky celou dobu v právu. Západ je vykreslován jako zrádce, Američané jako agresoři. Jediné, co lidem zbývá, je důvěřovat režimu, nechat mu volnou ruku a poslouchat jeho pokyny, protože on jediný to s nimi myslí dobře.“

Obřadu se zúčastnili tři synové zabitého ajatolláha. Jeho nástupce – druhorozený syn Modžtaba – ale chyběl. „Oficiálně se uvádí, že byl při útocích vážně zraněn. Veřejnosti je zároveň vysvětlováno, že jeho účast na pohřbu by představovala bezpečnostní riziko nejen pro něj, ale i pro přihlížející. Lidé to přijímají, zároveň to ale posiluje jejich vztek proti Západu a pocit křivdy – syn nemůže pohřbít vlastního otce a nový vůdce nemůže být se svým lidem ve chvíli největšího smutku.“

Podle Martínkové však může být skutečnost prostší. „Hovořilo se o těžkých popáleninách v obličeji i o poranění končetin. Pokud je jeho zdravotní stav opravdu vážný, jeho veřejné vystoupení by mohlo narušit obraz silného a konsolidovaného vůdce. Způsobilo by to paniku. Ukázalo by to totiž, jak moc byl režim oslaben.“

Smrt vůdce i náboženské ikony

Podle Martínkové je velká část smutku spontánní a upřímná. Mnoho Íránců jsou hluboce věřící lidé, kteří celý život život vyrůstali v ideologii režimu a jinou realitu si neumějí představit. „Pro ně nešlo jen o autoritářského vůdce, ale také o náboženskou ikonu. Navíc podle jejich přesvědčení nezemřel přirozenáou smrtí, ale byl zavražděn. O to silněji cítí křivdu. O to víc cítí povinnost dát najevo, že stojí za svou zemí.“

Řada lidí ale podle politoložky přišla i z pragmatických důvodů – ze strachu, aby nepřišli o zaměstnání, společenské postavení nebo rodinné a obchodní vztahy. „Strach funguje v každé totalitě stejně. U nás za komunismu stačilo nevyvěsit vlaječky nebo se neúčastnit společenských aktivit a člověk byl okamžitě podezřelý a společensky ostrakizovaný. Úplně stejně to funguje i v dnešním Íránu,“ uzavírá Martínková.