Politické retro

Když ovšem slyšíme, že by za určitých okolností byli ochotni založit nové politické strany Václav Klaus a Miloš Zeman, je to jiná káva. Nejednalo by se totiž v pravém smyslu o partaje nové, nýbrž o jakési porevoluční retro, což tady ještě nikdo nezkusil.

Otázka zní, zda generace znechucené vyprázdněním politiky mohou slyšet na návrat ke kořenům. Jsou přehmaty provázející ekonomickou transformaci dostatečně zapomenuty? Je zde prostor pro nostalgii za devadesátými lety minulého století, kdy Zeman s Klausem, a pravda i s Václavem Havlem, platili za politické hvězdy?

Pokud ještě ne, tak ta chvíle nepochybně přijde, jako se dostavila nostalgie po letech šedesátých, sedmdesátých či osmdesátých. Staré politiky lze ideově recyklovat, podobně jako se vrátily na pulty obchodů produkty se socialistickými logy.

Václav Klaus či Miloš Zeman pochopitelně při otázkách na politický come-back používají podmiňovací věty a hovoří v nejasných náznacích. Konec konců mají čas. Nic nového se od nich nečeká a s tím starým mohou přijít i později.

Přibývají jim pravda léta, ale v tom jsou politici jako zrající víno. Šediny jim sluší. S vyšším věkem se zklidňují a obecně jsou méně ambiciózní a tím pádem i méně nebezpeční.

To je právě na retrostylu milé a přitažlivé. Věci jsou už jen módně jako. Na rozdíl od nových značek, co musí agresivně bojovat o místo na pultě.