Pohřební obřady u zvířat
Se zajímavým objevem přišel penzionovaný profesor ekologie a evoluční biologie z univerzity v Coloradu Marc Bekoff. Zamotal tím hlavy všem, kdo dosud považovali zprávy o zvířatech, která cítí smutek nad svými zemřelými druhy nebo se vracejí na místa spjatá s jejich smrtí, za pouhé výjimky. O objevu mluvíme s profesorem PřF UK v Praze Stanislavem Komárkem.
Jako emeritní profesor má Bekoff více času, než míval v aktivní službě. Tak mohl dlouhodobě sledovat straky, stejný druh jako žije u nás, a kupodivu zaznamenal náznaky čehosi, co bychom mohli nazvat pohřebním obřadem. Na mrtvou družku měly ostatní straky tendenci klást natrhaná stébla trávy a odumřelé části rostlin, zakrývat ji a na chvíli nad ní postát ve zvláštním rozpoložení. Co se v hlavě straky odehrává, samozřejmě nevíme, ale podobné chování u lidí by bylo chápáno jako snaha o pohřbívání. Samozřejmě tam nestavěly nějaké mohyly z kamínků. Ale i tak je to zvláštní – havranovití ptáci jsou asi ze všech ptáků, snad kromě papoušků, nejpokročilejší v podobných projevech chování. Po publikování volala Bekoffovi řada čtenářů, že něco podobného pozorovali u krkavců, vran a dalších havranovitých ptáků, taková pozorování samozřejmě potřebují ještě další ověření. Ale sám o sobě je to fenomén neobyčejně zajímavý. Obvykle si říkáme, že zatímco my lidé víme, že na nás čeká smrt a že ti kdo zemřeli, jsou mrtví, zvířata toto nevědí a tudíž také o mrtvé druhy dál nedbají. Pro celou řadu živočichů to platí, ale jak je vidět, ne úplně pro všechny.
Možná by naši myslivci měli myslet na to, až budou příště střílet na straku, že nehubí jen ptáka, který občas vypíjí bažantům a koroptvím vajíčka, ale také vysoce pokročilý organismus, který má s námi možná víc společného, než bychom si rádi přiznali.
Znám třeba případ šimpanzí samice, které uhynulo mládě a ona ho ještě několik týdnů poté nosila a odmítala se ho vzdát a truchlila pro něj.
To je u primátů dost časté, většinou opičí matky odhazují mrtvolky svých mláďat až v pokročilém stádiu rozkladu, někdy ani potom ne! Bylo by možné jistě tvrdit, že si přímo neuvědomují, co smrt obnáší a že ten proces není nějakým způsobem reverzibilní. Některá jiná zvířata, speciálně ptáci, se chovají jinak. Zatímco třeba domácí holubi k sobě v rámci páru dojemně lnou a vykazují jeden druhému v zásadě až do smrti vysokou loajalitu, v případě, že jeden z nich uhyne, ten druhý potom neváhá si za několik dní přivést nového partnera a zahnízdit třeba vedle rozkládající se mrtvolky toho bývalého. To by u lidí bylo těžko myslitelné!
Existují další pozorování „pohřebních rituálů“ u zvířat, tedy snah zakrývat, jako v případě strak, uhynulého živočicha nebo nevzdalovat se od zemřelého? Sloni to mají údajně tak, že dokážou po čichu poznat místo, kde jejich druh zemřel.
Takových pozorování mnoho není. Co se týče slonů - ze slona zbude poměrně velká kostra, zejména jejich lebka je velmi masivní a leží na místě léta. K jejímu vypátrání není potřeba ani tak přílišný čich (i když sloni ho opravdu mají dobrý!). Je tam spíš důležité zapamatovat si to místo, že toto je například lebka matky dotyčného slona.
Pokud se vrátíme k těm strakám - nemůže se jednat o záležitost kulturního přenosu? Například, že popsané chování by bylo pozorovatelné jen na americkém kontinentu. Víme o ptácích, kteří se kulturním přenosem velmi rychle naučili rozbíjet ořechy. A na jiné lokalitě, která byla oddělena od ostrova, kde k pozorování došlo, to již příslušníci stejného druhu neuměli.
Může to být záležitost jen určité oblasti. Ale narozdíl od toho případu s ořechy či známého pozorování z Velké Británie, kde sýkorky otvíraly láhve s mlékem a vyžíraly smetanu, straky z takového chování nemají žádný hmatatelný prospěch. Ta jejich družka je mrtvá tak jako tak, ať už jí něčím pokryjí či nikoliv. A že to může být specialita amerického jihozápadu, to může být jistě pravda. Ale je to typ chování, u kterého si současná biologie neumí představit to zdůvodnění užitečnosti. Koneckonců, i u lidí jsou pohřební obřady, z hlediska čirého zachování druhu a přežívání, v zásadě zbytečné. Ale pro všechny kultury bylo „zakopat někoho jako psa“ krajní potupou.
