Podmanivý hlas Eduarda Cupáka
Jistě bychom zkreslovali, pokud bychom chtěli tvrdit, že herecké umění Eduarda Cupáka bylo založeno výhradně na onom podmanivém, neobyčejně tvárném a zvukově barevném barytonovém hlase, jímž vládl a který dokázal tak mistrně modulovat, tvarovat. Jsme ale na půdě zvukového média, a tak se hlasový projev tohoto herce (před několika dny tomu bylo už 20 let, kdy podlehl – v pouhých 64 letech – těžké rozedmě plic) stane určujícím momentem vzpomínky, kterou mu věnujeme.
Kouzla hlasu Eduarda Cupáka si velmi záhy poté, kdy se objevil na filmovém plátně, všimli rozhlasoví režiséři. Film jeho herectví využíval hojně, na divadle však hrál sporadicky. Byl sice po řadu let členem hereckého souboru Městských divadel pražských (hrál zde v letech 1955 – 1968, kromě dvou sezón 1959 – 1961). Od roku 1968 však už působil – jak se říká - na volné noze a v divadlech vystupoval jen pohostinsky. V rozhlase ho začal už od konce 50. let obsazovat do činoher režisér Berger, režisérka Helena Philippová mu svěřovala úlohy ve hrách pro mládež a v různých pohádkách. O něco později se stal velmi vytěžovaným hercem v inscenacích, které točili režiséři Horčička a Henke. Kromě toho – nesmíme zapomenout – působil nesmírně úspěšně ve filmovém dabingu.
Jedna z prvních inscenací, v níž jednu z hlavních rolí svěřil Jiří Horčička Eduardu Cupákovi, byla dramatizace románu Josefa Nesvadby Dialog s doktorem Dongem. Román pro rozhlas zpracovala Jaroslava Strejčková spolu s režisérem, Cupák v této hře (uvádíme zde pro mimořádné výkony obou hlavních představitelů dva úryvky z této inscenace) hrál po boku Zdeňka Štěpánka. Inscenace byla natočena v roce 1964.
Dialog s doktorem Dongem je filozoficko-politický román s detektivním pozadím. Příběh se začíná odvíjet ve Vietnamu, kam počátkem 60. let přijíždí mladý pražský bakteriolog, hlavní hrdina a vypravěč v jedné osobě, aby na vědecké konferenci přednesl referát svého zpohodlnělého šéfa. Odborně pochybený referát se mu nepodaří obhájit, zato však začne pátrat po záhadně zmizelém ing. Kašparovi, s jehož ženou se seznámil a sblížil během cesty. Kašpar pracuje ve Vietnamu jako geolog. Při průzkumu údajně objevil několik starých kostí a tento antropologický nález by mohl být vědeckým důkazem o rovnocennosti lidských ras. Stopa po nezvěstném vede k dr. Markovi, který za svého dlouholetého pobytu ve Vietnamu přijal jméno Dong a těší se zde mimořádné úctě. Poté se děj přenáší do Prahy. Vypravěčovo podezření se mění v jistotu, že nález je podvrh. Dopustil se ho - v zájmu vítězství "světové revoluce" - dr. Dong, který přitom neváhal obětovat i život svědka, ing. Kašpara. Hrdina si uvědomuje, že právo vznést obvinění bude mít jen tehdy, bude-li sám jednat vždy čestně. Proto začne kritizovat nepořádky ve vlastním ústavu, které mu dosud umožňovaly pohodlný život. Román končí hrdinovým odhodláním prosazovat a veřejně hájit pravdu proti každému, kdo ji třeba s dobrým úmyslem deformuje.
Za velkou řádku rolí, které Cupák v rozhlase vytvořil, byl několikrát oceněn v tzv. rozhlasové Žatvě, koncem 80. let také na festivalu Prix Bohemia. V průběhu normalizační etapy projevil několikrát svůj zásadový postoj, odmítl několik úloh v průhledně „angažovaných“ filmech, odmítl se podepsat pod tzv. Antichartu.
Pohříchu po celý život silně kouřil, což byl zlozvyk, který se velkou měrou podepsal pod jeho stále se zhoršujícím zdravotním stavem. Potíže související s dýcháním mu přibližně od roku 1994 znemožnily jakoukoli hereckou činnost. Zemřel 23. června před oněmi dvaceti lety v Praze.
Opět s Jiřím Horčičkou (a reportérem Otou Nutzem) při udílení cen v roce 1982. Foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu