Podle Vlastimila Vondrušky byla dříve návštěva veřejných záchodů společenská událost

 Vlastimil Vondruška a Eva Kvasničková
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy  Vlastimil Vondruška a Eva Kvasničková

Ve čtvrtek (2. února) byl po 09:03 hodině hostem Dvojky ČRo a magazínu „Je jaká je“ spisovatel a historik Vlastimil Vondruška.

Soukromí vnímali lidé ve středověku jinak...
Naši předkové ve středověku byli velmi praktičtí,“ říká Vlastimil Vondruška a dodává: „Nevěnovali tématu vyměšování nijak zvláštní pozornost. Nezabývali se tématikou, považovali takové hovory za marginální a umění se věnovalo jiným záležitostem. Pokud bylo zapotřebí o záchodech mluvit, pak tak činili velmi lapidárním, zemitým způsobem. Téma se stalo tabu až v prudérní společnosti. Tedy na konci 19. století, kdy bylo vrcholným erotickým zážitkem, když se dáma dotkla špičkou prstu lemu rukávu milého.

Záchod - Zámek Velké Březno

První záchody objevujeme již ve starověkém Egyptě
Historie veřejných záchodů je však mnohem delší. Starověk byl podle historika a spisovatele Vlastimila Vondrušky mnohem kultivovanější, než si připouštíme. „Mnohé starověké civilizace byly vyvinutější, než leckterá středověká města.“ Na Krétě byly nalezeny veřejné toalety, které měly pro pohodlí dřevěná sedátka a jednoduchá splachovadla. V Indii bylo životodárné tekutiny dostatek a tak pod jednotlivými otvory protékala voda kontinuálně. V Egyptě jako veřejná toaleta sloužil Nil a v mnoha případech slouží dodnes, řekl Vlastimil Vondruška. Přesto se dochovaly trůny, které sloužily pro potřeby samotného faraona.

Zámek Vranová Lhota - suché WC :)

Schůzka na záchodech byla společenská událost
O antice a způsobu života se psalo hodně. Potrpěli si na své intimní konání, které brali jako společenskou činnost. Veřejné záchodky sloužily nejen k vykonání potřeby, ale zároveň jako místo, kde se domlouvaly obchody a hovořilo o politice.“ V těchto místech se soustředili i umělci. Pokud přišel patricij, ihned se k němu přiblížilo několikero umělců, kteří mu začali recitovat a hrát na umělecké nástroje doufajíc, že je zahrne svou přízní. „Situace došla tak daleko, že senát musel vydal vydat vyhlášku, aby umělci nemohli pronásledovat patricije. Budovy byly kamenné, s mramorovým obložením a tudíž skýtající dostatek chladu v jinak velmi horkém letním počasí jižní Evropy.“

Zpoplatnění nebyl správný krok
Každá doba má své finanční krize. Za císaře Tibéria se stalo, že náklady vysoce převyšovaly možnosti státní pokladny. Zavedl proto
poplatky za jinak bezplatné veřejné záchodky. Společnost se proti tomu velmi bouřila. Když mu senátoři tento čin vytýkali, sáhl do pokladnice, ukázal jim peníze a řekl: „Podívejte, nesmrdí a my je potřebujeme.“
Ve středověkém Londýně byla celá sanitární síť vybudována jako podnikatelský záměr. Jenomže Londýňané nechápali, proč mají za něco takového platit, když na ulici mohou potřebu vykonat zdarma. Za rok tak přišlo pouze 17 lidí. Radnice se tedy rozhodla zpřístupnit je bezplatně. I v tomto případě neuspěli, protože je obyvatelé Londýna považovali za ponižující a tak nakonec museli vyplácet malé sumy každému, kdo je navštívil, aby vůbec někoho nalákali.

Veřejné WC (ilustrační foto)

Hygiena měla zcela jiný rozměr
Celý způsob života ve středověku byl ve srovnání s antikou ústupem od civilizačních návyků. Nebyl ale tak špinavý, jak si představujeme. Individuální hygiena byla na velmi vysoké úrovni. Velmož nemohl přijít na hostinu špinavý. Ale co se veřejného prostoru týče, ten je vůbec nezajímal. Ulice byly plné odpadků a občané neměli potřebu výměšky po sobě uklízet.
Je známo, že ještě v 16. století staroměstská rada zakazovala měšťanům, aby ráno vylévali z okna své nočníky. „Všichni považovali za normální vykonat potřebu na veřejném prostranství, třeba i na rynku. Často se také řešili soudní spory „o zlití“, kdy majitelé domů polévali ty, kteří vykonávali potřebu kolem jejich budov a nutno podotknout, že postižení často spory vrhávali,“ říká historik Vlastimil Vondruška.

Potřeba se vykonávala přímo na hostinách
Ve středověké vyšší společnosti existovala zařízení, paravety, jejichž český překlad zní „výsernice.“ Jednalo se o výstupek, který byl předsunut před zeď domu. Přes otvor byla položena deska s otvorem, kterým se potřeba vykonávala. Prevét neměl dveře. Toto konání se nepovažovalo za nic, co by se muselo skrývat. Často byly v sálech a síních, kde se konaly hostiny. Hodovník vstal od stolu dál diskutoval, povídal si a hádal se, ale přitom vykonával potřebu. A odtud také pochází urážka prevít,“ uzavřel rozhovor Vlastimil Vondruška.

Poslechněte si celý rozhovor s Evou Kvasničkovou, který najdete na začátku tohoto článku. Rozhodně neprohloupíte.