Podle Lubomíra Vejražky je třeba neustále připomínat hrůzy minulých režimů. Lidé totiž mají krátkou paměť

Při hodinách českého jazyka prý neměl rád psaní slohu a esejí, možná proto vystudoval ČVUT. Už na škole ovšem propadl lásce k horám a právě drsná prostředí naučila Lubomíra Vejražku to, co nezvládli profesoři po mnoho let, tedy psát.

Rodiny politických vězňů

Kniha Nezhojené rány národa je dílo nejen zvláštní obsahem, ale i formou. L. Vejražka na ni pracoval dlouhých 7 a 1/2 let, a přestože čerpá z bolestné historie naší země, autor se v žádném případě nepovažuje za historika: „Spíše než odkrývat fakta pohřbená v minulosti jsem se vydal cestou duše a psychologie. Zavedl jsem čtenáře zpět do 50. let, kde jsem pátral po osudech politických vězňů a především jejich rodin. Fascinovaly mě ty smutné emoce, které doprovázely jejich zadržení.“

Nezhojené rány národa (Lubomír Vejražka) |foto: nakladatelství Baset

Koncepčně se prý tomuto tématu u nás nikdo nevěnoval, proto se spisovatel snažil vyplnit bílé místo na trhu. L. Vejražka navázal hlubší kontakt s rodinami 15 odsouzených a čtenáři tak nabídl útrapy, prožité pod tvrdou rukou komunistického režimu.

Zlo nemá svědomí

Proč se pořád zabývat minulostí a vytahovat na světlo hrůzy totality, nebylo toho všeho už dost? Jak by autor odpověděl na tuto otázku? „To je opravdu jednoduché. Vezměme si, kolik materiálu bylo vypracováno na téma nacismus a srovnejme to s tím, kolik jsme toho napsali o hrůzách komunismu. Možná proto mají lidé tak krátkou paměť. Na některé věci jednoduše není dobré zapomínat.“

Jedna z kapitol jmenované knihy se jmenuje „Zlo nemá svědomí“. Pojednává o přeměně člověka, který denně zachází se zlem (i z titulu úřední povinnosti) a přijme ho do své duše za vlastní: „Zaměřil jsem se např. na případ jednoho bachaře. Ten se prý za rok v službě proměnil z normálního strážného v otrlého cynika a zahořklého agresora, a to bez zjevné příčiny. Začal tíhnout k násilí a špatnostem, čistě pod vlivem okolí, ve kterém se pohyboval.“ Právě tato proměna je jedním z děsivých příkladů toho, že temné zákoutí duše najdeme v každém z nás, dodává L. Vejražka.