Po turistických značkách na Antarktidu a zpět
Kdo z nás měl to štěstí navštívit Antarktidu? My takového šťastlivce s duší dobrodruha známe. Je jím cestovatel a novinář Hynek Adámek. Na tajemném ostrově Jamese Rosse se stal svědkem budování první české vědecké stanice. Dalšími zajímavými hosty ČRo 2 - Praha byli v tomto týdnu Luboš Němeček z Klubu českých turistů, filmová kritička Tereza Brdečková, předseda České unie karikaturistů Břetislav Kovařík a režisér Marek Najbrt.Pokud jste některý z pořadů nemohli poslouchat ... máte další možnost v našem Rádiu na přání nebo přímo v následujícím článku, který se pokouší mapovat zajímavosti z rozhovorů uplynulého týdne.
Afrika, Antarktida a Island tvoří bezesporu nesourodou trojici zemí. Pro našeho hosta, spisovatele, novináře a cestovatele Hynka Adámka jsou ovšem největšími láskami. Už na svých výpravách psal knihy, jako např. “Čas je dar Afriky“, “Živá Afrika“, a “Island - soulad protikladů“, které ochucuje dojmy a nespočtem zážitků. V pondělním rozhovoru jsme se společně s moderátorem Vladimírem Krocem věnovali titulu “Češi v Antarktidě“, který popisuje práci českých týmů v nehostinných podmínkách a budování první české vědecké stanice na ostrově Jamese Rosse. Čtenáři v ní mohou poznat práci výzkumníků a seznámit se s místní divokou přírodu, která nepostrádá jisté kouzlo. Zvláštní je vnímání času, jenž v ledovém království plyne ve zcela odlišném rytmu. Zatímco my žijeme s pohledem, upřeným na hodinky, na „bílém kontinentě“ se nikam nespěchá. Je prý „synonymem neustálého čekání“ (na letadlo, zásilku, materiál, atd.). Náš host je rovněž fotografem a bylo poutavé vyslechnout postřehy o místní krajině, jejích barvách, skládajících se výlučně z bílé, modré a odstínů šedé. Po několika dnech lze ovšem ve zdánlivě chudém prostředí objevit netušené kouzlo a jedinečnou krásu. Ke knize “Češi v Antarktidě“ vychází i CD, jehož křest proběhl ve středu 14. dubna v ostravském Planetáriu.
“Po cestách a necestách“ jsme se vydali také v úterý, kdy byl naším hostem Luboš Němeček z Klubu českých turistů. Jeho historie sahá do roku 1888, kdy byl založen skupinou vlastenců okolo Vojty Náprstka. Výbava tehdejších turistů dnes vzbuzuje spíš pobavený úsměv. Tvořili jí pumpky, batoh, klobouk a hůl, která měřila skoro 2 metry. Boty prý nebyly moc pohodlné. Součásti takovéto “výstroje“ jsou vystavené (stejně jako dobové fotografie) v Muzeu turistiky v Bechyni. Členové Klubu stavěli turistické chaty a začali se značením turistických tras. Toto “výsadní právo“ jim zůstalo dodnes a “na kontě“ mají v současnosti přes 40 tisíc kilometrů. Svou práci dovedli léty k dokonalosti. Systém turistického značení v ČR je považován za nejlepší v Evropě. Kromě tohoto prvenství vděčíme Klubu českých turistů i za jednu z nejznámějších pražských dominant - Petřínskou rozhlednu. Tu nechal postavit na kopci v souvislosti s pořádáním Zemské jubilejní výstavy v Praze r. 1901. Inspirací byla členům, jak jinak, pařížská Eiffelovka. Na svém místě stála za pouhé 2 roky, „čas, za který by se dnes nesehnalo ani stavební povolení“, jak poznamenal náš host. K ní postavili ještě lanovku a známé zrcadlové bludiště. Nezodpovězenou otázkou pro L. Němečka ale stále zůstává proč Petřínská rozhledna nepatří do vlastnictví Klubu.
Psát knihu je bolestivý záchvat vleklé choroby a nikdo by se do toho nepustil, kdyby jej nehnal pomyslný démon tvořivosti. Touto větou začala naše společné, středeční setkání spisovatelka, novinářka, scenáristka a překladatelka Tereza Brdečková. Psaní jí je koníčkem a zároveň i jistým „prokletím“. Věnovali jsme se jejímu poslednímu dílu s názvem Alhambra, které se vešlo na necelých 250 stránek i přesto, že zachycuje příběh fiktivní rodiny prolínající se skrze celé jedno století. Ze 70% jde spíše o autobiografii a svět, který autorka vytvořila, je i přesto pohádkově fantaskní, psaný neobvykle, od konce k začátku. Dokonce jsme se dočkali v živém vysílání reprodukovaného úryvku. Spisovatelka je dcerou slavného režiséra Jiřího Brdečky, jež je mj. tvůrcem nezapomenutelného snímku Limonádový Joe aneb Koňská opera. Společně s moderátorem Vladimírem Krocem poutavě hovořili o životě slavného režiséra a umělce, i o budoucnosti literatury obecně.
Jak se pozná dobrá karikatura? Existuje téma, které je pro kreslíře tabu? Proč máme tak málo karikaturistek? Ve středu jsme se ptali Břetislava Kovaříka, předsedy České unie karikaturistů, která byla založena v r. 1990 (letos tedy slaví 20. výročí založení). Sdružuje nejen naše přední umělce, ale i přátele karikatury. Vstoupit do ní tedy může prakticky každý, kdo má základní kreslířské dovednosti a zajímá se o tento obor. Členky má Unie jen čtyři. Rozhodně to prý ale není tím, že by ženám chyběl smysl pro humor. Spíš „nemají tak výraznou potřebu vyjadřovat se navenek, jako muži“. Proto je jich tak málo i v politice, která je pro karikaturisty “živnou půdou“. Obzvláště dobře se jí daří tam, kde je totalita a cenzura, jako to bylo za nacistického či komunistického režimu. Nejhůře se podle B. Kovaříka tvoří v dobách blahobytu. Jak poznamenal, „to pak nezleniví jen člověk, ale i jeho mozek“. Dobrá karikatura má i svá nepsaná pravidla. Důležité je nejen to, co chce autor sdělit, ale i způsob, jakým to namaluje. Jinak řečeno „když je to špatně nakreslené, nápad zanikne“. Důležitá je také přesná kompozice bez zbytečných detailů. Kromě toho, správná karikatura by neměla urážet a ponižovat. S naším hostem jsme hovořili i o historii karikatury a přemýšleli nad otázkou, jestli existuje typický český humor.
Filmem roku 2009 byl vyhlášen a celkem 6 Českými lvy oceněn snímek Protektor, za kterým stojí náš páteční host, režisér Marek Najbert. Ovace si prý užívá, i když o sobě říká, že je zvyklý si věci spíše relativizovat. Úspěch je totiž pomíjivý. Moderátor Vladimír Kroc nebyl první, kdo se ptal jak se píše scénář ve třech. Přátelský trojúhelník Benjamina Tučka a Roberta Geislera je totiž tou nejlepší živnou půdou pro kvalitní film. Část snímku Protektor se odehrává i v historické budově Českého rozhlasu a i přesto, že je dobové natáčení náročnější ve všech směrech, výsledek se zkrátka vydařil. Zdání by mohlo klamat a Marek Najbrt je režisérem, který má rád pořádek, přesto nechává hercům jistý prostor k improvizaci. Původně vystudoval žurnalistiku a následně se věnoval dokumentu na FAMU, což byla prý dobrá volba. V budoucnu se chystá na masovější snímek, jelikož by se rád věnoval „volnějšímu“ tématu.
Použít můžete tuto diskusi (hned pod článkem) nebo náš e-mail: ZDE.
NEZAPOMEŇTE, ŽE
Od února 2010, resp. poprvé od posledního lednového víkendu (30.1.- 31.1.), najdou návštěvníci internetových stránek Českého rozhlasu 2 - Praha EXKLUZIVNĚ, a to v našem Rádiu na přání, rozhlasové hry (ne 20:05), četby na pokračování (po - pá 22:05), pohádky skřítka Hajaji (denně 19:00), sobotní Hry pro děti a jejich rodiče (so 13:05) nebo Nedělní pohádky (ne 13:05)!!! Tyto pořady jsou zde publikovány ale pouze ve streamu, tedy pouze k poslechu (!), a pouze na dobu jednoho týdne!!! Vyhověli jsme tak vašim četným prosbám a žádostem.
Stále ale nemůžeme pořady nabízet "ke stažení", tedy k "download"(!) nebo na dobu delší než jeden týden. Jsou totiž chráněny autorským zákonem.
Pevně věříme, že tuto novou službu přivítáte!
VÁŠ ČESKÝ ROZHLAS 2 - PRAHA
RÁDIO NA VLNĚ POHODY
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.