Po pěti letech už snad umím Pákistánce pochopit a tolerovat, říká Viera Langerová

10. listopad 2011
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Viera Langerová

Čtvrtečním hostem Dvojky a magazínu „Je jaká je“ s datem 10. listopadu byla novinářka a spisovatelka Viera Langerová.

Viera Langerová je novinářka a spisovatelka, je multikulturní a multijazykově nadanou ženou. Procestovala, ale hlavně s celou svou rodinou a mužem diplomatem, žila na místech, která mnozí z nás nikdy v životě nenavštíví. Je autorkou knihy "Urdu, parda, burka", která právě v těchto dnech míří na pulty českých knihkupectví.
Co tato slova jejího nového titulu vlastně znamenají? „Schválně jsem volila zvukomalebná slova, která mě po příjezdu do Pákistánu obklopovala. Urdu je vlastně jazyk, urdština. Je to směs několika jazyků s vlivem perštiny až např. po turečtinu. Parda pak je soubor příkazů, zákazů či zásad, kterými se řídí ženy v muslimské společnosti. Ač je to spíše historická záležitost, v některých rodinách se dodržuje dodnes. Jde také o omezení pohybu ženy na veřejnosti. Tyto ženy nikdy nevycházejí z domu, část svého života žijí u své rodiny, další pak v rodině u svého manžela. Společnost je velmi oceňuje, tyto ženy jsou velmi vážené.“

Viera Langerová

Mnohoženství a parda

Podle V. Langerové je ale potřeba pochopit, že jde o systémovou věc, zásady, které mají smysl pro celou společnost a také vznikaly celá staletí. „Tím, že rodiny tam běžně žijí v mnohoženství je velmi důležité, aby muž měl poslušnost a autoritu u každé své ženy. V jednom domě žije totiž více rodin dohromady, muž má odpovědnost a funkci vládce. Ženy se musejí podřizovat a poslouchat se musí i tchýně. Ač se nám to může zdát divné, tato hierarchie má své opodstatnění.“

Židovské ženy v burkách v izraelském městě Bet Šemeš

Evropanka a novinářka v cizí zemi a kultuře

Do Pákistánu se dostala jako žena diplomata. Při příjezdu si prý představovala, že ve volném čase bude sama cestovat, koupí si kolo, chtěla fotit. „Poučili mne ale, že se rozhodně nesmím sama venku pohybovat. Byl to pro mě šok. Byl to svět se vzrušujícím okolím, který mě lákal k objevům, který ale pro mě nebyl ze začátku otevřen. Postupně jsem pochopila, jakým způsobem se mohu ven dostat. Existuje tam množství kroužků či zájmových skupin, které organizují různé poznávací cesty. Nakonec jsem necestovala individuálně, ale hromadně.“

Zahalování a oblečení maželky diplomata

Mohendžodaro

A jak to bylo s jejím zahalováním? „V Pákistánu je to trochu jiné než v dalších arabských zemích. Když jsem šla na veřejný trh, tak jsem samozřejmě musela mít zahalené vlasy. Ve čtvrti, kde je velvyslanecká rezidence, to ale potřeba nebylo. Zahalovala se hlavně hruď, a když to bylo potřebné, tak i hlava. Zvykla jsem si.“
Problém byl i s oblečením v domácím prostředí. „Předpokládala jsem, že doma mohu chodit v domácím oblečení. Problém byl s tričkem s krátkým rukávem. Opravdu jsem netušila, že to může vadit.“ Měla to štěstí, že se tam seznámila s českou lékařkou, která se v Pákistánu vdala a která místní zvyky znala a která jí radila. „Vždy mi říkala, že se všechno nakonec vyřeší. Chtělo to čas a vzájemnou snahu. Musela jsem řešit i konflikty s personálem. Jejich úkoly jsou přesně předem stanovené. Ten, kdo ze služebnictva pracuje uvnitř domu, nesmí pracovat venku. Snažila jsem se tento systém změnit k obrazu svému. Nakonec jsem ale zjistila, že pro nás jednoduchá změna je pro ně velmi náročná. Když jsem např. přišla do kuchyně, pracovala tam myčka nádobí, která nepatřila k personálu v domě. Chtěla jsem to změnit a neplatit zbytečně za další personál. Nakonec jsem pochopila, že zvláštní honorář, který za tuto práci zaplatíme, je mnohem menší, než kupovat všechny přípravky a platit to, aby to dělal někdo v domě. Navíc, jakákoli změna v zavedeném systému by způsobila propad těchto myček nádobí do chudoby.“

Budova pákistánské vlády

Příměr k přístupu k personálu se prý dá použít na celou zemi. „Na uskutečnní jakýchkoli změn tato země zatím není zralá.“ V. Langerová k tomu dodává: „Já jsem ten svět nakonec pochopila a toleruji jej. Za pět let života člověk pochopí, že všechny společenské třídy jsou vzájemně propojeny a jakákoli byť dobře míněná změna, je často postihne negativně.“

Více zajímavostí ale nabídne celý rozhovor Evy Kvasničkové, který si můžete poslechnout v audiozáznamu.

autor: lup
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...