Plagiátorem není ten, kdo je druhý, ale kdo je horší, tvrdí herec Milan Šteindler

1. únor 2024

Blízká setkání

Hraje, moderuje a vede workshopy. „Třeba s dětmi, které se zajímají o herectví. Nebo s doktory o komunikaci. Myslel jsem, že je přednáška nebude zajímat, ale protáhla se a trvala místo 45 minut dvě a půl hodiny.“ Jak dobře se zná s prezidentským párem? Co je projekt Dáma a švihák? Založil by jako prezident divadlo? Jak je spokojený se současným stavem humoru? Jak se dívá na korektnost?

Svoji přednášku s lékaři musel Milan Šteindler sám ukončit, a to z prozaického důvodu: „Aby se dostali alespoň na hodinu na přednášku pana profesora Pavla Pafka,“ směje se.

„Přednáším jim o tom, jak s pacienty mluvit a jako příklad uvádím případ, kdy mi jedna lékařka chtěla předepsat nějaké prášky a já se ptal, jestli nejsou návykové a nejedná se o nějaké opiáty. Odpověděla mi: ,To my starým lidem už dáváme',“ vypráví.

„My hypochondři můžeme doktorům vyprávět všechny naše pocity,“ ujišťuje herec a na otázku, který jeho orgán se momentálně cítí nejhůř, odpovídá: „Mozek, protože musím přemýšlet, co odpovídat. A když přemýšlím, tak krvácím.“

Milan Šteindler založil divadlo Sklep, ale v mládí maloval kubistické obrazy. „Líbili se mi George Braque a Picasso a zkoušel jsem to taky tak. Plagiátorem není ten, kdo je druhý, ale kdo je horší! Na výtvarnou školu mě vzali napoprvé. Jednou tam přišli filmaři, že potřebují nějakého grázla a pan ředitel řekl: ,Tak zavolejte Šteindlera',“ vzpomíná se smíchem v Blízkých setkáních z Radiocafé Vinohradská 12.

autoři: Tereza Kostková , eh