Pitky, milenci, milenky, odboj, blázinec, umění... Osudové ženy: Jana Krejcarová

„Honza“ byla dcerou známé novinářky Mileny Jesenské a architekta Jaromíra Krejcara. Dětství po boku svérázné matky, které pomáhala i v protiokupačním odboji, ji v lecčems poznamenalo. „Jana na sebe velmi záhy nabalovala matčiny negativní modely chování,“ upozorňuje literární kritik Radim Kopáč.

„Dědictví rozfofrovala v bujarých pitkách. Intenzivně se družila i s tehdejší avantgardou směřující do undergroundu.“ Tak pronikla i do okruhu surrealistických tvůrců kolem Karla Teigeho. Bouřlivý vztah s kontroverzním básníkem a filozofem Egonem Bondym (Zbyněk Fišer) začal na vánoční party 1948.

Osudový muž Bondy

I když Krejcarová byla nakonec vdaná pětkrát (a měla pět dětí), Bondyho k sobě stále znovu vábila. A stejně se choval i Bondy. Oba několikrát skončili na psychiatrii. Bondyho první hospitalizaci podle jeho otce zavinila Jana, která mladého básníka doslova uhranula.

Krejcarová byla nevyrovnaná a netajila se odporem ke zdravému rozumu a „realitě“, která pro ni byla synonymem maloměšťáctví a nedostatku poezie. „Chraňte mne moru, tyfu a zdravého rozumu,“ napsala jednou.

Styk s realitou, ono pověstné zaklínadlo lidí, jejichž pohlavní činnost se vybíjí souložemi s prezervativy a jejichž intelekt stačí na obsáhnutí značně silných naučných slovníků a římského práva. Prostě lidí, kteří vyjedou-li z Prahy na výlet do Hradce Králové, skutečně tam dojedou, a to i tehdy, vydají-li se na cestu s milenkou nebo svazkem veršů.
úryvek z prózy Clarissa

Patologické chování

„Měla silné tendence k bájné lhavosti, k fantazírování, k mystifikacím a k různým hrám s lidmi, kteří s ní přicházeli do kontaktu. Velmi ráda střídala různé masky, různé polohy, jak bylo patrné i v jejím vztahu s Egonem Bondym,“ charakterizuje její místy zřejmě patologické chování kritik Kopáč.

„Byla totálně sociálně nepřizpůsobivá. Neměla vůbec žádnou odpovědnost k sobě samé, k druhým. Nebyla schopná hospodařit s penězi, se vztahy, s emocemi, všechno z ní prýštilo nekoordinovaně.“ Nikdy neměla žádné trvalé zaměstnání. Nebyla schopná postarat se ani o svých pět dětí, které jí opakovaně odebírali.

Zanedbání péče o vlastní děti

V roce 1966 byla dokonce odsouzena pro zanedbání povinné péče o děti. Pobyt ve vězení v Pardubicích líčí v nesmírně silné próze Otisky duší. V souvislosti s jejím literárním odkazem jistě stojí za zmínku slavný dopis Egonu Bondymu. On na něj reagoval neméně známým a intenzivním Appendixem pro Honzu Krejcarovou.

„Egon Bondy hrál ve vztahu spíše roli trpnou, pasivní. Ona měla roli aktivní, té Gradivy, která vždy kráčí o krok před ním,“ myslí si Kopáč. Vztah Krejcarová–Bondy zaznamenal i snímek 3 sezóny v pekle (2009), ovšem spíše z Bondyho perspektivy.

Proč Osudová žena?

Co z ní kromě její tvorby dělá ještě osudovou ženu? „Rozhodně to nebyla krásná žena, ale byla vysoce inteligentní a měla ohromné charisma. Měla v sobě něco spalujícího, něco pohlcujícího, měla v sobě iracionalitu jako hnací motor,“ říká literární kritik.

Sama Krejcarová svůj životní postoj výstižně shrnula v dopise Egonu Bondymu: „Jestli jsem někdy provedla v životě něco, za co se stydím, tedy to byly vždycky věci, které jsem provedla ze zdravého rozumu.“