Pískoviště Svět

V tomto směru je převážně pouštní Namibie pro každé děcko ideální. Je to totiž asi největší pískoviště světa. Úhledně uhrabaný jemný hnědošedý písek na zahrádce okolo domu skýtá nespočet možností pro tvůrčí vyžití, stačí lopatička (případně polévková lžíce) a kbelíček (ehm… kelímek od jogurtu). Samozřejmě, že strategicky umístěné kohoutky na vodu, které mají sloužit k zalévání živořících stromů a keřů, také najdou své využití – blátíčko je přece mnohem lepší stavební materiál než sypký písek.

Pískoviště ovšem časem omrzí. Chtělo by to nějaké zpestření, atrakci, nejlíp ve formě klouzačky nebo prolézačky. I ty tu samozřejmě jsou, jenže při bližším pohledu se starostlivý evropský rodič nestačí divit. Naše první setkání s hřištěm v namibijském stylu proběhlo v zapadlé vísce Berseba uprostřed pouště. Najdete ho hned vedle kostela a v nedělní dopoledne (zrovna byla mše) si na něm hrál chumel místních dětí. Kromě důmyslných houpaček z rozřezaných pneumatik tu mají i „houpací sud“ – atrakci zavěšenou na řetězech, na které se sedí obkročmo a pohybem imitujícím jízdu na koni se rozhoupává, přičemž jezdec sudem, hlavou i končetinami naráží do okolní konstrukce z nedbale svařených železných trubek. Ta je lehce ukotvena v písku a podpírá plechovou skluzavku s ostrými hranami s nátěrem dávno ošoupaným desítkami hodobožových kaťat. Dále můžete prolézat betonovými skružemi, nebo dovádět na pískovišti obehnaném drolícím se betonovým tarasem se střechou z vlnitého plechu. Celý areál vkusně doplňuje prorezivělá automobilová karoserie. Na zapadákov uprostřed pouště se to zdá být zařízení celkem progresivní. Děti jsou určitě rády, že jim podnikaví tatínkové vyrobili tak hezké hřiště, aby se nemusely nudit na mši a měly kde trávit volný čas. Ukázalo se však, že hřiště v Bersebě ve skutečnosti odráží lokální standard. V keetmanshoopské školce pro děti bohatých (tj. převážně afrikánských) rodičů mají úplně stejné houpačky a krkolomnou skluzavku, dokonce i houpací sud, jen ten vrak jim (zatím?) chybí. Betonové skruže suplují vyřazené kamionové pneumatiky natřené pastelovými barvami. Dětské hřiště u sportovního klubu TransNamib nedaleko našeho domu je podobné, jen je veškeré jeho zařízení jaksi rezavější a rozebranější, než to ve školce, a v písku se válí neobyčejné množství střepů, zvířecích kostí a zubatých víček od piva.

Sem že mám své ratolesti vypustit? Rezavý plech, ostré hrany, skluzavka se sklonem lyžařského skokanského můstku, z houpaček trčí dráty a třísky, kolotoč se zcela jistě točí nepovolenou rychlostí, takže z něj caparti vlivem odstředivé síly odpadávají do písku. Ten sice docela dobře tlumí pády, ale zato se v něm leskne všechen ten výše popsaný nepořádek. Kde zůstala hyperbezpečná, unijně normovaná dětská hřiště z futuristických materiálů a s hygienicky nezávadnými pískovišti? Tady nemůžeme zůstat. Vždyť odněkud spadnou, něco se s nimi utrhne nebo si něco vrazí do nohy. Jenže než člověku stačí proběhnout hlavou myšlenky na všechna potenciální nebezpečí, potomci už jsou v jednom kole. Partička místních bosých raubířů je vzala mezi sebe, ačkoli ve věku tří a pěti let jsou naše děti o dost mladší než všichni okolo, a očividně se královsky baví, střepy nestřepy. A nikdo nevypadá, že by se chystal odněkud padat, nebo si cokoli vrážet do nohou ani kamkoliv jinam. Minuty ubíhají, rodič zmasírovaný mediálními kampaněmi o bezpečnosti trne hrůzou a děti jsou v sedmém nebi. Pravda, je to o něco adrenalinovější zábava, než na jakou byly zvyklé z domova, ale noví místní kamarádi je brzy zasvěcují do všech triků a naše kdysi neohrabané dětičky jim brzy s přehledem stačí.

Houpací kůň; podobného potkáte skoro na každém místním hřišti, ale s největší pravděpodobností se nesvezete.|foto: Jindra Havlíčková

„Bezpečné hřiště“ v evropském stylu, tu tedy nenajdete. A protože děti si prostě hrát chtějí, zatnete zuby a s těžkým srdcem a očima na stopkách je tam vypustíte. Překvapení se dostaví už po pár minutách – žádná zranění, ani pády či strach z nezvyklých výšek; v tu chvíli vám dojde, na co jste dosud nikdy nepomysleli. Že děti pozorováním ostatních a na základě vlastní zkušenosti rychle zjistí, na co stačí, že se o sebe dovedou postarat, že si dovedou dávat pozor tam, kde hrozí nebezpečí, a že si umí hrát i s tím, co na první pohled jako hračka nevypadá. Že jsme v Evropě naše potomky zhýčkali „propracovanými“ a „didaktickými“ hračkami, ale když na to přijde, dokáží se mnohem líp bavit s kusem klacku, starým cédéčkem na provázku a děravou plechovkou, tak jako místní děti, které pobíhají po ulicích a kutálejí před sebou staré pneumatiky, kola z bicyklů přivázaná k silnému drátu nebo hrají fotbal s kopačákem vyrobeným ze zmuchlaných igelitek nacpaných do síťky od pomerančů. Ty šťastnější si hrají s řiditelnými autíčky z drátu a rozstříhaných barevných plechovek od piva a limonád. Ostatně místní hračky z odpadů všeho druhu by vydaly na samostatnou kapitolu. I většina atrakcí na hřišti je vlastně vyrobena z recyklovaného materiálu a možná poskytují větší prostor pro fantazii, než konvenční evropské hračky.

Naše děti už tedy dobře vědí, že když poběží bosky, musí si dávat pozor na střepy a kosti a nám rodičům došlo, že rozbít si nos nebo ukopnout palec se dá stejně dobře v Riegerových sadech v Praze jako u TransNamibu v Keetmanshoop.

20. srpna 2010, Keetmanshoop