Petra Dvořáková: Jakou cenu má Adéla?

16. duben 2021

Poslechněte si fejeton, který napsala spisovatelka a původním povoláním zdravotní sestra Petra Dvořáková. Sama v poslední době ve zdravotnictví opět vypomáhá.

Nebude to dneska veselé. Ani nemůže být. Naše životy rotují uprostřed světové pandemie, globálně to vzbuzuje dojem překonávání velkých neštěstí, osobních hrdinství a statečnosti. Čím více ale svůj pohled doostřujeme na každodenní jednotlivosti, všechna ta neštěstí, projevy hrdinství a statečnosti mizí. Často vidíme svět místy až poklidný, bezstarostný, ono se nic zas tak zlého neděje. A nebýt toho, že naše dny rdousí omezení, se všemi svými důsledky, mnozí z nás by si žili jako vždycky.

Čte: Petra Dvořáková
Dramaturgie: Alena Blažejovská
Zvukový mistr: Michal De Diana Boro
Režie: Radim Nejedlý

Nedávno byly Velikonoce, viděno optikou křesťana, doba velikonoční stále trvá. Z tohoto času jako by mnohem plastičtěji právě teď vystupovala věta „Ejhle, člověk!“ Slabý, ubohý, selhávající, smrtelný. V těžkých životních situacích totiž vždy vystupuje do popředí to, kdo je člověk, se vším, čím je, v dobrém, i zlém. Někdy je proto pro řešení problému nutné zadívat se více na člověka než na lidi a společnost jako celek.

Bez zkušeností, bez praxe a bez očkování

Tak třeba Adéla, co mi tu chodívá vypomáhat. Mohla by být mou dcerou, však jsme s její mámou přítelkyně. Studentka posledního ročníku vyšší zdravotnické školy. Mnoho měsíců pandemie strávila na pracovní povinnosti v nemocnici. A rovnou na covidové jednotce. „Nikdo mě na tohle nepřipravil, nikdo,“ opakuje mi do sluchátka a já moc dobře slyším, jak se jí láme hlas. „Jeden den na kyslíku, druhý na kyslíku pod tlakem, to už víme, že je to jen přechodná stanice na jipku. Tam ventilátor a konec. Oni se topí zaživa!“ líčí mi zoufale hrůzy, před které byla tak nečekaně postavena. Bez zkušeností, bez praxe a bez očkování. Chtěla bych ji utěšit, ale není příliš jak. „Hlavně se, prosím tě, co nejvíc dezinfikuj,“ kladu jí na srdce. Konečně se zasměje – po směně si se spolužačkami stříkají dezinfekci i do vlasů. Přesto se nakonec nakazí, nic jiného se ani čekat nedalo. Kašle mi do sluchátka, potřebuje spát, v nemocnici ji ale postrádají. Mluvím s její mámou, děláme si starosti, jak dlouho to ještě může vydržet.

Nedaleko od domu nám otevřeli pojízdné okénko s občerstvením. Když procházím kolem, dvě puberťačky si mě natáčejí na mobil a vysmívají se mi, že mám na puse respirátor. Člověk si ale nakonec řekne, že v tomhle věku ta děcka nevědí, co činí. Jenže tam nejsou zdaleka samy. Poznávám spoustu tváří. Baví se, popíjejí, dýchají na sebe, napočítám jich kolem osmdesáti. Život tu plyne, jako by žádná pandemie nebyla. Zastavuje mě známá, zírá na mě úkosem, protože si ani teď nesundám respirátor.  Vyprávím jí o Adéle a situaci ve špitále, má pro mě ale jasnou odpověď: „Můžou si za to sami, věřili na koronavirus, tak teď na to i umírají, je to jen v jejich hlavě.“

Chce se mi řvát, ale vím, že je to marné. Dějiny se v jistém smyslu stále opakují. A tak přemýšlím, v čem je ta absolutní neschopnost člověka poučit se. Udělat věci projednou jinak, alespoň o něco lépe. Není většího důkazu o naší nepoučitelnosti, než je náš zájem o druhou světovou válku a utrpení holokaustu. V čtenářství patří knihy s touto tematikou bezkonkurenčně k nejvyhledávanějším, v televizi jsou tyto programy nejsledovanější. A všichni svorně tvrdíme, jak moc jsme poučení, pláčeme nad krutostí jedněch a soucítíme s druhými. A především – dušujeme se, že my bychom se zachovali jinak. 

Jenže – ejhle člověk! Hledíme-li zpět do dějin, vždycky v nich pro nás zůstává něco nepochopitelného. Těžko si dnes umíme vysvětlit, jak mohli lidé věřit, že mizející židovské rodiny jen odjeli kamsi za prací, jak se mnozí dokázali tak dlouho tvářit, že se nic neděje, nebo konec konců jak vůbec mohl národ, který zrodil například Beethovena, uvěřit někomu jako byl Hitler.

Dějepis v budoucnu

Zkouším si představit, jak bude třeba za sto, dvě stě let vypadat zápis žáka na základní škole v sešitě dějepisu. Tak třeba takhle: Denně umíralo kolem dvě stě padesáti lidí. Přesto část populace tento fakt ignorovala. Mnozí odmítali ve prospěch druhých dodržovat základní hygienická opatření, ačkoliv tím mohli zachránit lidské životy. Řada lidí existenci koronaviru zcela popírala. Neočkovaní studenti zdravotnických škol byli posílání do první linie na covidové jednotky...

Napadá mě, jestli to vůbec někdy budou moci naši potomci pochopit. Čteme o extrémních obětech v extrémních časech světové války. Pandemie oproti tomu žádá oběti směšně malé a banální. Umýt si ruce, neprskat na druhé, odepřít si večírek. Ani ty však mnozí z nás nejsou ochotni přinést. Zapomeňme teď na do nebe volající selhání politiků, neschopnost vlády, zapomeňme na druhé. Podívejme se jen a jen na sebe. Položme si každý z nás otázku: Jakou cenu má pro mě život člověka, který právě teď dodýchává na jednotce intenzivní péče? Jakou cenu má pro mě traumatizující zkušenost studentů ze zdravotnických škol? Dopustila bych, aby něco takového zažívalo moje dítě? Komu bych se musela dívat do hrobu, aby mě to pohnulo k odepření si večírku?

Kolik z nás by muselo poctivě odpovědět: Je mi naprosto lhostejné, že v nemocnici právě umírá něčí matka, sestra, otec. Je mi naprosto lhostejná nějaká studentka, která ve svých dvaceti letech hledí denně do tváře smrti.

Možná je na čase přiznat si, že v mnohém jednáme stejně krutě, necitlivě a bezohledně jako ti, které odsuzujeme v historii. Opak budeme moci tvrdit jedině ve chvíli, kdy se mezi námi objeví soucit, ohleduplnost a ochota odříct si alespoň minimum ve prospěch druhého.  

A ještě jeden hrozivý důsledek celá naše bezohlednost má. Nebudou-li pro nás tyto hodnoty důležité, těžko můžeme čekat, že my sami budeme jednou objektem soucitu a pochopení na straně druhých. Třeba za padesát let, když dějiny přinesou pro člověka a jeho lidskost nějakou jinou výzvu. Možná v té době přijde nějaká spisovatelka a napíše knihu nazvanou Adéla. Bude to jímavý příběh o dívce v době světové pandemie. Ztratila v ní oba prarodiče, hleděla do tváře mnoha mrtvých a plakala, že na tohle ji nikdo nepřipravil. Kniha se bude skvěle prodávat a všichni se budou bít v prsa, že takové zvěrstvo by oni sami nikdy nedopustili. Jenže pokud budou jako my, pravděpodobně jim bude úplně fuk, jestli právě dodýcháváme v zoufalství a opuštěnosti někde za branami jejich dobře rozjetého večírku.  A tak naše budoucnost je už dnes určena jedinou otázkou: Jakou cenu má pro nás Adéla?

autor: Petra Dvořáková
Spustit audio

Související