„Petr Vok by si zasloužil jinou prezentaci,“ říká Jaroslav Pánek

28. říjen 2011
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jaroslav Pánek

Naším dnešním (28. října) svátečním hostem v pořadu Je jaká je byl po 11:05 hodině místopředseda Akademie věd ČR Jaroslav Pánek.

V tak významné datum, jako je 28. říjen, jsme se historika nemohli na Den vzniku samostatného Československa nezeptat. A sice v tom smyslu, jak výročí vnímají Češi a jak Slováci. „Historické vědomí a historická kultura v Českých zemích a na Slovensku jsou přeci jenom trochu odlišné. Je to do značné míry pochopitelné, i když pro naše východní sousedy znamenal Vznik československé republiky velmi mnoho: záchranu jejich etnika a možnost vzestupu na dnešní vysokou úroveň.“ U nás je prý výročí chápáno poněkud jinak „Pro Čechy byla tato historická událost především pokračováním nebo obnovením starého českého státu. Návaznost na české království byla evidentní a Češi si toho také více a jinak považovali.“

Spousta lidí dnes vnímá státní svátky spíše jako dny volna. Takový pohled na významné události naší historie přičítá Jaroslav Pánek spíše kultuře slavností. „V Dánsku nebo USA visí vlajky i na soukromých domech téměř každý den. Ve střední Evropě to není obvyklé. Řekl bych, že stále platí heslo Karla Havlíčka Borovského, že „nikoli slavnostmi nebo vnějšími projevy, nýbrž každodenní prací se projevuje vlastenectví.

V loňském roce spatřila světlo světa kniha J. Pánka „Petr Vok z Rožmberka: Život renesančního kavalíra.“ Touto historickou osobností se dějepisec už řadu let zabývá. "Myslím si, že by si zasloužila jinou prezentaci. Miloš Kopecký působil ve filmové zpracování docela pěkně a snímek na leckoho možná udělal hluboký dojem. Do jisté míry je to ale velká licence, do jisté míry také karikatura Petra Voka.“ Tento velmož byl poslední a zároveň nejdéle žijící příslušník rodu. Byl 12. vladař z 12ti generací rožmberského klanu, který nemá v českých dějinách obdoby. "Generace Přemyslovců, Lucemburků, Jagellonců a Habsburků přicházely a odcházely. Rožmberkové ale zůstávali."

Petr Vok z Rožmberka

Zemřel ve věku 72 let. Poslední roky života byl přitom ve velmi dobré fyzické i duševní kondici. Jakožto mladší bratr trpěl komplexem odstrčeného a také vzdorovitého šlechtice a v důsledku toho se snažil pořád chovat jinak než jeho autoritativní bratr Vilém. Rozčiloval ho, neustále se mu stavěl na odpor, ačkoliv ho musel poslouchat, vykat mu a formálně k němu zaujímat zdvořilý postoj.“

Často zdůrazňovaný vztah velmože k ženám označuje J. Pánek za „až skandální.“ „Jako sirotek vyrůstal v prostředí svých sester, tet, tedy fraucimoru. V ranném dětství neměl mužskou, ale citovou ženskou výchovu v dámském a dívčím prostředí. Zcela nepochybně dosahoval velkých úspěchů u žen. Rozhodně nebyl z těch, kdo by se musel nějakým způsobem domáhat přízně. Ženy za ním přicházely samy.“

Petr Vok vedl život, který odpovídal tehdejší renesanční době. Známé je jeho pijácké bratrstvo na Bechyni. Jednalo se o pánskou společnost, ve které se šlechtici a vybraní měšťané bavili. „Nebyla to žádná vysoká kultura, zároveň se ale nejednalo o prostopášnictví, ve kterém by se utápěl Vokův intelekt. Někdy pil více než bylo zdrávo a jeho lékař ho po 30. roce života upozorňoval, že by bylo lepší, kdyby se oženil, že by v dobré ženě našel svého lékaře duše i těla.“

Petr Vok radu nakonec přijal a když mu bylo 40 let, oženil se s 13letou Kateřinou z Ludanic. „Od samého počátku je zkreslována jako žena, která ho přivedla k jednotě bratrské, je vyobrazována jako málo vzhledná dáma," říká J. Pánek a pokračuje: "Bral si ji ale jako děvčátko, které bylo sirotkem, poslední příslušnicí moravského rodu pánů z Ludanic.“

Kateřina z Ludanic

Šlechtična prožila velmi krušné dětství, což průběžně způsobovalo její psychickou labilitu. Měla poručníky, kteří ji odírali a rozkrádali její majetek. Jako dítěti jí dávali podepisovat darovací listiny, aby se jakoby legální formou zmocňovali jejího majetku. Do manželství vstoupila s podlomeným psychickým zdravím. Bylo to nešťastné dítě a Petr Vok se jí stal otcem. Jejich korespondence v prvním desetiletí je velmi důvěrná, ale více ve vztahu otce k trochu rozpustilému dítěti. Byl to vztah nerovný.“

A co by se dalo označit za největší odkaz Petra Voka? Jaroslav Pánek uvádí ohromné kulturní dědictví, které sahá od podpory literatury a hudby po nejlepší díla českého pozdně gotického, renesančního a manýristického malířství, sochařství, štukatérského umění a architektury. „Byl to člověk, který se pokusil o něco, co neudělal nikdo před ním a nikdo po něm. Na příkladu Rožmberků si uvědomoval, že každý šlechtický rod je smrtelný a stanovil, že veškerý rožmberský majetek má být vložen po vymření Švamberků (pozn. red.: tedy rodu, kterému z větší části odkázal svůj majetek), do veliké nadace, která by podporovala českou kulturu. Specificky se jednalo o školy, špitály a chrámy.“ Šlo o činnost, která měla podporovat zvýšení kulturní, ale také sociální úrovně českého národy. „Kdyby se jeho záměr uskutečnil a nadace by vznikla, byla by to největší kulturní a sociální nadace v českých dějinách. Bohužel ale přišla třicetiletá válka a všechno se změnilo.“

Více si poslechněte v rozhovoru se Stanislavou Lekešovou.

autor: Pavla Kopřivová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.