Karel Milota: Koleda

Poslouchejte on-line po dobu jednoho týdne po odvysílání.

Edward Stahura, Karel Milota. Oba se narodili téhož roku 1937, měsíc od sebe, oba jsou básníci i prozaici, ale především: oba ve svých textech nespěchají. Oba také mají sklon k proluce, hrdinové obou usilují vyjít ze samoty, nikoli však za cenu kompromisu, oba jsou mistři popisu vnějších jevů i vnitřních dějů, oba mají smysl pro zázračnost chvíle. A oba také experimentují s jazykem.

Petr Pazdera Payne uvádí...|foto: Tomáš Krist,Profimedia

Tak například Stachura napsal povídku, v níž je vypravěčem jakoby neosobní SE: „se šlo“, „se usedlo“, „se otevřelo oči“… Milotův text Koleda, jejž uslyšíte, je celý napsán ve druhé osobě; vypravěčem je naléhavé VY. Vykání nastoluje uctivost a důvěrnost, vtahuje nás, resp. vás, čtenáři či posluchači (!), do dění. Jste to tak chtě nechtě vy, kdo se stáváte hrdinou textu. Pomalost vyprávění je poněkud oslabena tím, že novela byla pro účely rozhlasového vysílání zestručněna a až příliš rychle míří k cíli, chtělo by se říci pointě. Ale pointa není přítomna, anebo je skryta, zamlčena, netkví v konkrétním dějovém zvratu, vygradování či odhalení.

Děj je jednoduchý: vypravěč, tedy vy, se vydá na Silvestra večer do nějakého města v blízkosti Prahy. Není třeba jezdit nikam daleko, do daleké či exotické země, aby se dala zažít kromobyčejná setkání. Město, jež s autorem navštívíte poprvé, připomíná město, do nějž přibyl protagonista Kafkova Zámku: zámkem, údolím, mlhou, tmou i sněhem. Po jistém, ale dobrovolném motání se v cizích ulicích potkáte někoho, kdo je vám ve výsledku poslem, psychagogem, učitelem… i přítelem, který přechází v tykání.

Dědek, tak je nazván, je nečekané zjevení druhého člověka, vašeho protějšku. Hovoří k vám o danostech a posledních věcech člověka. Pije s vámi, hraje vám na cemballo a pak zmizí. Uvědomíte si zpětně, že jste se stali účastníky setkání, jež je přerušením samoty jako každé skutečné setkání, samoty, z níž vycházíme a do níž jsme vševládnou pomíjivostí znovu uvrháváni.