Smát se jako peruť anděla a opět putovat na jih. Vzpomínka na brněnského básníka Petra Hrbáče

V úvodu pořadu se básník vyznává: Vnitřní naslouchání a okouzlení. To jsou dvě klíčová slova, která vystihují, proč jsem se už v dětství pokusil psát. Samozřejmě jsem si postupně oblíbil různé básníky i prozaiky, zpočátku třeba romantiky nebo drsně přitažlivý svět povídek Jacka Londona, později rozsochaté líčení americké přírody u takového Robinsona Jefferse, ale vždy pro mě bylo prvořadé nutkání vyjádřit své vlastní pocity.

Svět na mne totiž brzy začal doléhat mimořádnou silou a dlouho mne více oslovovaly třeba stromy nebo domy, s lidmi jsem se zdánlivě míjel. A pokud jsem si k někomu vytvořil citový vztah, vždy se jednalo o značný nápor na nervy oné partnerky nebo později spíše partnerů. Asi i proto jsem viděl i v neživých věcech někoho, s kým se mohu dorozumívat, polidšťoval jsem si je. A své dosti příznačné samotářství, které bylo asi i nepřiznaným strachem z možného citového zranění, jsem pěstoval opravdu nápadně, takže dosti brzy si spolužáci šuškali: „Ten Hrbáč je divnej.“ Anebo: „Je to blázen.“