Petr Fischer: Naše „umčo“ ve veřejném prostoru

Takto enzymaticky, doufejme, dnes působí i veselá slovní přestřelka mezi umělcem Davidem Černým a kurátorkou GHMP Marií Foltýnovou o výtvarníkovy motýlí spitfiry na fasádě kulturní památky, pražského obchodního domu Máj.

Čtěte také

V kulturní diplomacii by nám prospěla společenská diskuse i ambicióznější politické vedení, myslí si bývalá šéfka Českého centra v Bruselu

To, že kurátorka nevydržela arogantní útoky umělce a poslala ho po diskusi kamsi, je pochopitelné. Co už chápat nelze, je aktivistický útok pražského politika Jana Wolfa, kdysi radního pro kulturu, který vyzval Galerii hlavního města Prahy k vyhazovu Foltýnové.

Wolf se sice pod tlakem sociálních sítí omluvil, pachuť mocenských manýrů totalitní doby ale už nesmaže ani on, ani umělec, který chápe veřejný prostor jako funkci své ambice a touhy, k jejímuž naplnění stačí mocenská pomoc peněz investora či známých vlivných lidí, kteří ho jako umělce mají rádi.

Měl-li tento skandál posloužit k pročištění vzduchu, pak nesmí jít jen o osobní trapasy zúčastněných, včetně ostudy moderátora ČT, který zapomněl, že v televizi veřejné služby se ponižování a dehonestace druhých netrpí a rozparáděného umělce neusadil do patřičných mezí.

Jasno je snad o trochu více i v otázce, jak vyjednávat o podobě veřejného prostoru ve městě, které tak trochu patří všem, kdo v něm žijí.

Korporátní umění?

David Černý naznačil, že každé omezování umělce je vlastně komunistický postup. Jako by v liberální demokracii neplatily zákony a pravidla, tedy alespoň ne pro umělce. Jistě je to možné takto brát, umění je antisystémové gesto. Jde-li ale o společně sdílený prostor, na který si umění dělá nárok, znamenalo by to, že jde o privatizaci takového prostoru.

Čtěte také

Stejně se tomu bude říkat Musoleum Davida Černého, tak je ideální to rovnou tak i nazvat, říká umělec

Umění privatizuje společné pro zájem svůj a zájem investora, což ale není antisystémová aktivita, nýbrž činnost opačná, tedy potvrzující systém finanční a investiční priority ve všech ohledech.

To je také důvod, proč je David Černý v posledních letech nazýván korporátním umělcem, tedy někým, kdo vychází vstříc bohatým investorům, aby jejich stavbám dodával pel umění, takže jeho činnost je spíše funkcí peněz než svobodným uměleckým dílem.

O této intepretaci si můžeme myslet, co chceme – je možná příliš nespravedlivá a příkrá k dílu umělce, možná naopak moc ohleduplná. Na každý pád je zřejmé, že napětí mezi soukromým a veřejným tu nemůže být nikdy vyřešeno takto jednostranně a že se o něm musí VŽDY vyjednávat dle funkce místa a města. (A také, že tento spor VŽDY přináší skandál svého druhu.)

Ani stará dáma, ani prostitutka

Spor o spitfiry s motýlími křídly je přesně tohoto typu: Co do kontextu místa v centru Prahy přinášejí? A je tento přínos tak veliký, aby zakrýval fasádu národní kulturní památky, jedno zda na rok, nebo navždy?

Petr Fischer|foto:Karolína Němcová, Český rozhlas

To, že odborníci z Institutu pro rozvoj Prahy tvrdí, že takový zásah za to nestojí, případně že se projekt nelíbí památkářům, ještě neznamená, že tam spifiry nebudou, když to město bude chtít. Politická volba má ale své kulturní souvislosti a rámce a ty nelze jen tak přecházet nebo je a priori označovat za komunismus.

Oponentura je ve věci veřejného prostoru a jeho využívání zásadní, v tomto kritickém napětí nechť spitfiry po politickém rozhodnutí klidně vzlétnou.

Praha nesmí skončit jako stará zakonzervovaná dáma, v tom má David Černý pravdu, ale ani jako prostitutka, která vyjde vstříc každému, kdo si za naše „umčo“ zaplatí, ať už je jméno umělce jakkoliv veliké.

Autor je komentátor časopisu Euro.