Petr Čepek

18. září 2000

Výrazná tvář budící respekt. Trochu tajemná, trochu nebezpečná - stejně jako hlas. Tak jsem Petra Čepka poznal poprvé. Není vůbec nahraditelný. Teď to vidím. Víc než předtím...

Herec s uhrančivým pohledem, tak o Petru Čepkovi mluvili v České televizi, v upoutávce, která upozorňovala na zářijovou sérii filmů, v nichž Petr Čepek (16.9.1940 - 20.9.1994) hrál hlavní roli. Taky o něm natočili dokument v cyklu Nevyjasněná úmrtí - napadá mě, proč, vlastně (?) Takový film by se měl jmenovat spíš Talent a osud - jako knížka, kterou o Petru Čepkovi napsal dramaturg Činoherního klubu Jaroslav Vostrý. Životní příběh Petra Čepka je totiž nepochybně mnohem zajímavější než jeho smrt. Talent a charakter - to jsou v herectví a v životě herců často dvě kapitoly jednoho románu. Dvě rozdílné kapitoly. Petra Čepka jsem si vážil právě proto, že charakter a talent byly v jeho životě nerozlučné - byla to jedna kapitola, nebo spíš jeden velký román sám pro sebe. Svým životem popíral fakt, že herec něco musí, že nemá na vybranou, protože je prostě jenom herec... Vyznával zásadu, že herectví vždycky začíná od hlavy a že hrát může jen to, čemu věří. Odmítl proto učinkovat v seriálu 30 případů majora Zemana v jednom z dílů, kde si scénáristé jako terč vybrali karikaturu skutečné role umělců v Československu na konci šedesátých let. Petr Čepek dokázal takovou roli odmítnout, i když věděl, co to pro něj může znamenat - další zákaz hraní ve filmu i v televizi. Odmítl, i když věděl, že mu zůstane tehdy velmi špatně placená práce v divadle - jenže vedle toho, ještě jakoby navíc, to nejdůleřitější: čisté svědomí.

Po listopadu 1989 zůstal Petr Čepek v politice jenom nezbytně nutnou dobu... Věděl, že patří na jeviště a svoje politické angažmá od začátku považoval za přechodné, měl se totiž kam vrátit. Patřil k hercům, kteří k dobrému divadlu potřebují dobré spoluhráče - Petr Čepek je našel v Činoherním klubu a pomáhal udržovat kontinuitu vyjímečného pocitu jednoho z nejlepších pražských divadel i v době, kdy se mocní tehdejší kultury snažili v Činoherním klubu rozbít silné herecké zázemí. Jaroslav Vostrý popisuje život a herectví Petra Čepka jako vztah rytířské služby. Rytířská služba to v jeho případě znamenalo věrnost sobě samému, svým zásadám, skutečnému přátelství i jednomu divadlu, kde se jako málokdo jiný zasloužil o to, že si v příslušných letech jeho soubor přes všechnu nepřízeň okolností udržel vlastní důstojnost. Petr Čepek byl pro mě nejenom velký herec, ale taky skutečný muž, který jako by v sobě ztělesňoval všechny vlastnosti muže, o kterých píše R. Kiplling ve slavné básni Když... Zemřel až příliš brzy v září před šesti lety. Bylo mu teprve 54 let. A jak ve své vzpomínce přiznává Věra Galatíková, patří k těm, kteří nejsou nahraditelní. Chybí. On totiž čas neléčí, když nechce, čas je šarlatán...

Z myšlenek a rozhovorů Petra Čepka

Zdaleka nejlehčí je dělat ze sebe kdykoliv použitelnou loutku a nechat všechnu zodpovědnost na někom jiném. Herec ale není loutka, stroj nebo hrací skříň, kterou lze postavit kamkoliv, aby tam zahrála. Pokud chce přispět k úspěchu hry nebo filmu svou individualitou, pak mu přece nemůže být jedno, v čem hraje...

Šanci vrátit umělecky špatný scénář, který je proti jeho hereckému a vůbec lidskému přsvědčení by měl mít každý herec... Vždyť hrát ve všem, co kdo nabídne, znamená vzdát se zápasu o pravdivost v zájmu tzv. profesionality, nebo spíš toho, čemu se u nás říká profesionalita - kdo se umí rychleji naučit text, kdo je schopen se rychleji zorientovat, vyhovět, zaskočit...

Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.