Petr Borkovec: Jaro je daleko

16. únor 2021

Kostel svatého Ignáce na Karlově náměstí otevírají v šest ráno – a já tam jsem. Za nákazy se nesmí ani do lavic. Jen dvě vstupní kaple jsou přístupné. Postávám mezi nimi, na okraji lodi. V dušičkové kapli, kde stojí tlusté zpovědnice s řezbami z černého dřeva, už ve tmě svítí červené nápisy. Všechny dutiny jsou obsazené.

Hlasy zpovědníků nejsou slyšet, ani jejich šum nebo něco podobného (chtěl bych odtamtud něco zaslechnout, zkouším to). Zpovědnice občas zaskřípají. Ozve se tichý svist zatahované záclonky.

Čtěte také

V lurdské kapli se modlí dvě řádové sestry mezi řezanými tulipány, irisy a dnes dokonce narcisy, které září na skále spolu s diefenbachiemi, tchyniným jazykem, zelenci a jinými pokojovými květinami. Diefenbachie kvete. To asi ty sestry, pomyslím si, donesly čerstvé květiny a kapli tak krásně upravily na dnešek.

Jeskyni osvětluje jediná svíce.          
Nemodlím se.
Před zpovědní kaplí se tvoří fronta.

Ignác je špitální kostel a já tady často potkávám lékaře a zdravotníky, kteří si do kostela jenom zaskočí od práce, ze služby. I teď tu jeden – snad lékař – čeká na zpověď; přes uniformu si ve spěchu přehodil kabát. Něco mě nutí, abych si ho prohlížel. Nemůžu přestat.

Čtěte také

Skoro celá moje rodina si úporně přála, abych se stal věřícím lékařem (a když ti zbude čas, můžeš i psát, říkali mi). A já sám dlouho myslel, že přesně tohle se stane. Dívám se tady u Ignáce sám na sebe? Dívám se na sebe jako na jejich splněné přání? Ano – a jsem při tom pozorování velmi zvědavý a velmi klidný. Ale možná si toho doktora s kabátem přes ramena prohlížím prostě kvůli tomu, jak je hluboce včleněn – do lékařského týmu, do složité společné operace, mezi pacienty, do společenství věřících. 

Všiml si, že se na něho dívám – a tak si jdu přečíst farní nástěnku. Soukromé inzeráty se na ni nesmějí věšet, mají pro ně vyhrazený jiný prostor – ale lidé sem inzeráty stejně dávají. Farnost je nestrhává. Nechává to tak.
Je únor a mráz – a v kostele se prodávají kožichy!                       
„Prodám persiánový KOŽICH. Dámský – dlouhý – černý. Ze 40. let = poškozený! Na nižší starší paní. Jen za 50 Kč. Nutno si sami odvézt. Telefon až večer.“

Čtěte také

Potom si čtu inzerát, který si čtu vždycky, protože tady vždycky visí. Možná ho sem přišpendlili při založení kostela:
„Dvojice hledá byt. Spěchá. Hledáme naléhavě pronájem 1 místnosti. Muž 58, žena 54. Nenároční, obyčejní lidé.“
Někdo mě loktem klepe po zádech:
„Tak jsme to dopracovali, co? Pochcípáme všichni! Jste zdravej? Co táta?“

Tenhle muž se zavázanou rukou mě zastavil před kostelem asi před měsícem a zeptal se na mého otce, se kterým jsem nikdy nežil a s nímž se roky nevídáme. Muž řekl, že mě přece zná a já že znám jeho – viděli jsme se kdysi ve špitále, kde ležel s mým tátou. Ujistil mě, že jsem otci čím dál podobnější.

Všechno, zdálo se mi, byla pravda. Kdysi jsem za otcem v nějaké nemocnici skutečně byl. Jsme si velice podobní (a čím dál víc). Nadto – po nějaké chvíli jsem si začal být jistý, že tvář muže se zavázanou rukou opravdu znám. Když potom požádal o peníze, dal jsem mu je. A on nechal mého otce pozdravovat.            

Čtěte také

O něco později jsem si uvědomil, že jsem naletěl – muž mého otce nezná, ani já neznám toho muže. Je to prostě jen jeho úctyhodný způsob žebrání.

Pak jsme se několikrát potkali a nikdy si to o otci neřekli. Dál děláme, že jsme staří známí. On se ptá na tátu a žádá mě, abych vyřídil pozdrav, a já říkám, že táta se má dobře a že pozdrav vyřídím. Pak mu dám peníze.

Necháváme to tak.
I dnes ráno muži s obvazem odpovídám:
„No jo, snad bude líp. Táta dobrý, je zatím zdravej.“
Jdu z kostela ven. Myslím na to, že celý život jsem si o otci lhal, i v rodině o něm lhali, lžu o něm sám sobě dál a nevím, kdo je – a že tahle hra s žebrákem od Ignáce do toho všeho zapadá.

V parku před kostelem je světlo a kos jako o život zpívá nějakou písničku z 19. století. Ale jaro je ještě daleko. 

autor: Petr Borkovec
Spustit audio