Petr Borkovec: Fádní les
Je tak nicotný, že do něj nikoho nevodím. Jednou jsem to udělal – kdysi dávno jsem si jeho nicotnosti totiž nebyl vědom – a na smích, který jsem sklidil, nezapomenu. Můj milovaný les je jednotvárný a krátký. Přesto jsem v něm tenkrát, po tom posmívání, zabloudil; poznával jsem ho jako vždycky, ale jako by se každá jeho bezvýznamná část o kousek posunula.
Nic nesedělo. Vůbec jsem se z té lesní nudy nemohl vymotat. A dodnes si vzpomínám, jak se po začátku bloudění začaly z jehličí nořit hřiby.
Čtěte také
V mém lese rostou jen měkčí druhy hřibů, samé babky, mnohobuněčné, plesnivé a rozpraskané, se spodky klobouků žlutými jak starý citrón a s nohama jak reveň, žádné borováky, a jenom málokdy hřib hnědý – který, když je mladý, jako by stál ve skleničce s vodou. A ty babky tehdy na povel začaly pučet kolem špatných cest, na nichž jsem se víc a víc ztrácel a vláčel za sebou toho, kdo se smál.
Teď už jsem teprve nevěděl, co dřív, protože jsem je nemohl nesbírat; nechávat houby v lese, když rostou, se nesmí. Stejně se toho dne naplnila dvě proroctví. „Nejvíc hub nacházíš, když zabloudíš.“ A taky: „Když roste tolik hub, že nehledáš, jen sbíráš, a potom už ani nesbíráš – je to vždycky nějak hrozné. Přijdou těžké sny.“
Čtěte také
Prohlédl jsem tehdy, uviděl a připustil si všechnu bídu mého lesa – a zamiloval si ho ještě víc.
Začíná dvěma balvany a jednou borovicí.
Ten vstup slibuje víc, nežli můj fádní les dokáže dát – jako by dýchal jinak než zbytek. Slunce tam svítí, kůra se v širokých plátech odlupuje od kmene a snáší se na teplé kameny. A jak se v letu obrací a třepotá, sluneční paprsky ji chvílemi zapalují a pak zase z ohně loví. Nebo pláty kůrové kůže prosvěcují tak, že se na nich objeví šest druhů rozzářené oranžové barvy. A vzápětí celý ten svítící padající svitek – ještě za letu – zhasne. Sedám si na prostorný kámen, dívám se do dlouhých borovicových jehlic, mezi nimiž je mnoho volného místa, do rozlehlých pater borovicových větví a dýchám tak, jako bych se cpal lehkým žlutým masem.
Čtěte také
Když později vstoupím mezi smrky, prostor se smrskne, potemní – obvykle se spustí drobný déšť, jenž smrkovými větvemi nikdy nepronikne úplně, ale jeho šelest okamžitě uzavře už tak malé vzdálenosti mezi stromy. Jdu – dívám se do šedého jehličí, které nikde nepřeruší kamenná partie s mechem a borůvčím, ani stará mýtina, anebo hustší partie, jíž je třeba se prodírat a kde se dobře vede klouzkům.
Stejný, stejný, mírně stoupající les, jeden smrk jako druhý v navlas shodných rozestupech, šedivé jehličí, vybělené rovné klacky a sem tam babka na jednom konci plesnivá, na druhém vysušená. Sehnutý jdu milovaným lesem, který otravně stoupá, procházím smrky v bezvýznamně stejných rozestupech, po mdlém jehličí, zakopávám o únavné vyšisované klacky, rovné a navlas podobné jeden druhému, a hledám a sbírám nezajímavé babky na jednom konci rozblácené a potažené plísní a na druhém rozpukané.
Čtěte také
Nezastavuju se, ale ani nezrychluju, jdu pořád stejným tempem po stejných, stejných, mírně stoupajících klaccích, rovným vyběleným lesem, v němž rostou babky, jedna jako druhá, v navlas stejných rozestupech a sem tam stojí smrk, na jednom konci plesnivý a na druhém na troud vysušený.
Pokračuju lesní, lesní mírně stoupající únavou, smrkovou shodou, jehličnatou šedivostí, dál jdu plísněmi a suchými partiemi, které se vracejí a mizí a nikoho – nikdy nikoho – nepotkávám. Šedivý, vybělený, mírně plesnivý les, sem tam smrk jako vysušený, v rovných klaccích, jedno jehličí, na jedné babce konec, na druhé vlas. Kolem mě stejkný, stejvný, mármě stoupající led, je den, smrks jako dri v ánvlas shobných rozenstipech, šedšecí jehlínčí, vybšělébdé rpvmé klavoy a sern tam babla na jednom konci plasnivá, anadrugém vysoužená. Jdu milovaným bezvýznamným lesem – a jsem šťastný.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
