Petr Borkovec: Dům se skoro dospělými dcerami

Moje skoro dospělé dcery se drží poblíž domu – a teď, těsně před Vánocemi, je to obzvlášť zřetelné. Stmívá se brzy, motám něco v domě na svátky a oknem vidím, jak jejich telefony jásají a svítí na různých místech ve tmě na zahradě – tři skoro dospělé dívky mezi tisy a tújemi telefonují s přáteli, píšou si s nimi, smějí se a fotografují se ve třech koutech černé zahrady.

Čtěte také

Petr Borkovec: Tyto řádky – psané v Indii

A za chvíli jejich přátelé přicházejí k plotu a smějí se a volají a moje dcery k nim vycházejí ze zahrady a vítají se (proč se pořád tak vroucně objímají? – říkám si od té vánoční práce, kterou mám uvnitř). A společně pak začnou obcházet dům.

Dívám se a vidím tajemné skupinky, v nichž jdou moje skoro dospělé dcery, jak chodí dokola. Pořád, pořád dokola. Nevzdalují se od domu. Jsou jako malá procesí, která jdou s obětí na hrob. Občas se zastavují a sedají si na chodník a na podezdívku plotu a otevírají víno a podávají si láhev, která se mezi nimi leskne jako oheň. Zakládají kolem domu malé tábory. Zapalují si cigarety. A mluví spolu – mluví a mluví.

Čtěte také

Petr Borkovec: O střevlících

Styděl bych se mezi ně přijít. Nikdy bych tam nešel a neřekl, že bych se s nimi rád napil a dal si cigáro – ačkoli bych rád. Stydím se jich tak, že dokonce ani teď – v tomhle vyprávění – nedokážu napsat jejich řeči, jejich povely a pokyny a průpovídky, které poslouchám tak rád a někdy si je zapisuju. Navíc jsem si přece umínil, že v dnešním textu, nějaký jejich dialog napíšu. Ale nenapíšu, je mi to – nevím přesně proč – trapné.

Dívám se z okna, jak moje dcery a jejich přátelé bloudí v černém oblečení s rozsvícenými telefony tmou kolem domu. Na jejich dlouhé přízračné kroky, na to kroužení, které působí, jako by se něco chystalo. Něco, co brzy vypukne, vylije se, vyřine – a čemu ani trochu nebudu rozumět! Myslím na to – a stojím u toho nejspíš na vánočních štaflích – že moje dcery se podobají skoro dospělým ptačím mláďatům, která jejich matka rozptýlí z hnízda po celém stromě i pod ním (aby dravec, kdyby se objevil, nevyplenil naráz celé hnízdo).

Čtěte také

Petr Borkovec: Konec dne

My, sentimentální a bázliví lidé, je pak potkáváme pod stromem, na spodních větvích stromu, v trávě. A zmocňuje se nás lítost, jsme dojatí a cítíme nepříjemný pocit – ta velká ptačí mláďata působí smutně, opuštěně, ale zároveň vypadají jako nemocná, neumějí létat, jen tak unyle na poslední chvíli uskakují před naší rukou. Jsou divná. Plná neznámých chorob a tajemných záměrů. Pozorují nás netečným okem jako z jiného světa.

To oko, ty oči dobře znám.

K zítřejšímu rodinnému svátku ještě tohle: včera jsem si při úklidu, hluboko v noci, lehl za stočený koberec, abych na chvíli usnul a potom pokračoval v napouštění světa Diavou. Všichni v domě dávno spali. Znenadání v patře vrzly dveře a nejmladší dcera scházela po schodech dolů. Nechtěl jsem, aby viděla, že ležím oblečený na zemi – a tak jsem přestal dýchat a zůstal tak. Dcera vešla do kuchyně a několika tápavými pohyby otevřela dveře lednice. Nedýchal jsem za kobercem a stalo se toto: lednička mlaskla a světlo polilo postavu i část místnosti, v níž se rozsvítily některé hrany.

Čtěte také

Petr Borkovec: Praskání mokré svíce

Dívka vytáhla láhev vody a hltavě pila, mezi hlty hlasitě dýchala, lednice vrčela. Jak pila, opřela se jednou rukou o okraj dřezu a zavadila o nesklizené nádobí, které tiše důvěrně cinklo. Její vlasy se zaleskly, světlo se s nimi ještě jednou propletlo. A potom se všechno jedním pohybem propadlo do tmy.

Ležel jsem za kobercem a pomyslel si, že sbor zvuků a obrazů, který právě dozpíval – že to bylo nejspíš štěstí. Velmi krátce zahlédnuté strašně sladké štěstí! A sladší o to, že za chvíli definitivně zmizí.

Ale nerozebírám to. Vybavuju si tu chvilku pořád dokola. Znovu a znovu.

Pěkný zítřejší Štědrý večer.