Petr Beneš: Se zavřenýma očima

Má to asi fungovat podobně jako dnes už téměř povinné zamručení potvrzující, že jsem otázku slyšel a pochopil. Staromódně se domnívám, že to by mělo být poznat z následující odpovědi, nikoli z parazitického pazvuku.

Čtěte také

Petr Beneš: V kostele

Podobně si nejsem jist, že když se dívám do očí, jak se má, vyjadřuje to spontánní zájem. A po pravdě řečeno: jsem-li někam pozván, abych promluvil na určité téma, o dialog až tak moc nestojím. Nevěřím totiž tomu, že improvizovaně, na místě, může dojít ke skutečně podnětné výměně myšlenek.

Nemám rád ani diskuse po přednáškách. Nejvíce totiž diskutují ti, kdo předtím neposlouchali a potřebují hlavně sdělit svůj názor na cokoli. Mluví většinou dlouho, často zabíhají do podrobností, které nikoho jiného nezajímají. Tehdy zavírám oči ze studu. A pokud do diskuse vstoupí někdo se skutečně zajímavou otázkou, nevím zase zpravidla, jak stručně odpovědět. Stává se mi to i u témat, která bych měl mít profesionálně zvládnutá.

Čtěte také

Petr Beneš: Rozhovor s umělou inteligencí

Před mnoha lety jsem dokázal studentům z očí do očí jasně vysvětlit třeba podstatu romantismu; když mi dnes položí někdo úplně jednoduchou otázku, co to tedy romantismus je, vůbec nevím, co bych v krátkosti a bez souvislostí řekl. Je mi to trapné, ale vysvětlit to nedokážu. Tak rozpačitě klopím oči. Natož, týká-li se to druhé části mého života, teologie. Jednoduchá otázka: „Jak se modlit?“ mě přivede do úzkých. A když už začnu něco říkat, mám při tom pocit, jako bych probourával stěnu mezi svou a tazatelovou ložnicí, a chce se mi panicky utéct.

Zavřené oči při přednášení, kázání a diskusích mi také umožní rozvíjet myšlenku. I když jsem se dlouho připravoval, najednou jdou myšlenky svou cestou, jistě částečně opisující tu připravenou, ale bez jistoty cíle. Až pedanticky připraven, stejně nevím, co se stane, když začínám novou větu. Opravdu nepotřebuji očima vnímat situaci v posluchárně nebo v kostele; jsem tam, abych pokud možno výstižně promluvil na téma, které přece není dáno okamžitou atmosférou.

Čtěte také

Petr Beneš: Co je moc, to je moc

Zatímco rozvíjení myšlenkových obrazů za zavřenýma očima se dá, doufám, pochopit, to, že oči často zavírám i na výstavách, je asi více na pováženou. Znovu jsem si to uvědomil nedávno na skvělé výstavě Jana Merty a Petra Veselého v Museu Kampa. Mám rád, když obraz mohu myslet. Vím, že jde o celkové působení, že dílu nemusím racionálně rozumět, přesto mě fascinuje ten moment, kdy se dívání změní v myšlenku, když obraz v myšlence pokračuje.

Ne jako ilustrace myšlenky předem hotové, ale jako překročení obrazu do prostoru myšlení. Tak např. u obrazu Petra Veselého Opírání se tak dlouho dívám na jednoduchou laťku spočívající na opoře, až mi dojde, že tyč v pozici opírání zjevuje, že v řádu světa je přítomna možnost opřít se jako jeho podstatná nabídka člověku, a u člověka zase, že opření se je jedním ze základních životních gest.

Čtěte také

Petr Beneš: Na Svatý Kopeček

Dívám se většinou soustředěně jen na pár obrazů, a nakonec zavřu oči. Ne abych se od obrazů odtrhl – a zneuživ je pro své myšlení, nechal je za sebou jako prostředek. Spíš to nakoukané vtahuji do sebe. Vstupuje to do mne a obléká se to do materiálu tam uvnitř, do vzpomínek, uložených obrazů, myšlenek. Pučí to ve mně jako v Mertově hrášku vydávajícím se do světa. Až fyzicky vnímám, že teď maluji já, který to jinak vůbec neumím.

Viděné ve mně pokračuje v nejrůznějších variacích. A někdy, ne vždy, vykrystalizuje to v obraz-myšlenku, s níž mohu pak pracovat ve svém životě. Snad Miroslav Petříček myšlením obrazem mínil právě tohle. Baví mě to, bolí mě to, zavazuje mě to nějak jít dál. A snad to i pomůže mít oči otevřené, až bude potřeba neuhnout.