Pečující se musí starat i sami o sebe, aby se z toho nezbláznili, říká Jindra Cano Landová, autorka blogu Obyčejná máma

Dceři je dnes 11 let a diagnózu si Jindra Cano Landová vyslechla v jejích dvou letech. Neziskovka Obyčejný život se snaží pečujícím pomáhat. „Když jsem sháněla, kam by dcera mohla nastoupit, tak nás na šesti školách poslali do háje. Už jsem neměla sílu, energii a chuť kontaktovat další školy. Pečujícím by třeba pomohlo, kdyby to někdo předjednal, protože už nemají sílu.“

Důležité je, aby se pečující o sebe starali. „Prošla jsem si i fází, kdy jsem vyhořela. Mám psycholožku, terapeuty. Stát by se měl postarat, aby mohli pečující jednou za rok na dovolenou. Mě třeba nabíjí les a chůze po horách. Šly jsme s partou holek v Portugalsku šest dní Velrybářskou stezku. Ale jsou i malé radosti. Já si třeba dávám kávu po obědě. U té mě nikdo nesmí rušit. Potřebuji chvilku klidu. Mám štěstí, že mám partnera, který to zvládá.“

Mia cestovala i po Amazonii

Manžel je Brazilec a s dcerou podnikli i cestu do Amazonského pralesa. Jindru Cano Landovou baví cestování odmalička. „Když jsme se dozvěděli diagnózu, která je progresivní, cestovali jsme s dcerou do obtížnějších destinací, protože malé dítě všude přenesete. Teď už to měníme a jezdíme spíše na autovýlety.“

Jindra Cano Landová má i syna Denise, kterému je devět let. Jaké to je vyrůstat v rodině, kde se pozornost soustředí na nemocnou sestru? „Je to náročné. Já sama jsem měla sestru s lehčím fyzickým hendikepem, tak vím, jaké to je. Doma se o tom bavíme a kompenzuji mu to. Byli jsme třeba na vandru. Občas si děláme čas jen pro sebe. Naučil se přijít a mluvit o svých pocitech.“