Pavel Švanda vzpomíná. Poslechněte si vyprávění o Znojmě a Brně od konce třicátých let

Pavel Švanda se narodil v roce 1936 ve Znojmě, v novostavbě naproti baroknímu komplexu dominikánského kláštera. Autorovo dětství proto doprovázel zvuk kostelních zvonů. Jako dvouletý zažil kvapnou evakuaci, rok 1938 byl rokem Mnichovské dohody. „Zahájila rozsáhlé údobí národního traumatu a otevřené lidské nouze,“ poznamenává spisovatel.

Pohled na Znojmo|foto: Vlasta Gajdošíková

„Jít po ulici rodného města, to znamená být vydán vzpomínkám, když ne vlastním, tak vyprávěním rodičů a prarodičů,“ svěřuje se Pavel Švanda. Ve Znojmě už později nežil, protože se přestěhoval do Brna. Město se mu však stává příkladem, na kterém lze vysvětlit osudy obyvatel této části Evropy. „Velké dějiny našeho století byly k malým lidem neúprosné a já jsem od znojemských rodáků, k nimž patří i má maminka, vyslechl hodně ošklivých příběhů o Češích, Němcích a Židech ze svého rodného městečka, kteří spolu kdysi celkem spokojeně bydleli a potom prožili hodně zlého, případně špatně skončili,“ konstatuje autor a myslí přitom víc na ty konkrétní lidi než na obecné dějiny. Právě konkrétní – nedobré – příběhy z rodiště jej vedou k pochybnostem o existenci uměním tak často zobrazované maloměstské idyly.

„Myslím si své o nadějích na lidský život, který by byl jen tak pro vlastní potěšení spotřebován a v pohodlí zužitkován. Domnívám se, anebo se vlastně obávám, že lidské životy dávají přece jenom více smyslu tehdy, když se na ně díváme jako na energii slyšící a reagující na tajemnou a důsažnou výzvu, aby byla proměněna ve zcela nový a pro naše oči zatím neviditelný smysl,“ shrnuje Pavel Švanda.

Vzpomínky na válku

Pamatuje si také na válku, na vytí sirén a dopady pum, na přechod fronty: „Takto moc dokazovala, co umí v lidských rukou.“ Také skutečnost války vyvstává ve Švandových vzpomínkách nikoli v obecných obrysech, ale v detailních obrazech a situacích, které prožil a nikdy nezapomněl ještě ne devítiletý chlapec.

Nositeli dějin jsou v těchto vzpomínkách vždy konkrétní lidé – jako třeba „mladá, hezká a veselá teta Lída, o níž nikdo netušil, že ji čeká těžký osud manželky dlouholetého politického vězně“. Modlící se babička i „obtloustlý pán v černé kutaně“ – důstojný pán, kterého sebralo gestapo. První skutečný kamarád – světlovlasý chlapec Petr K., syn Žida a Němky. Dějiny a lidé uprostřed nich jsou nahlíženy očima dítěte a zpětně vyhodnocovány po šedesáti letech.

Memoáry Pavla Švandy vyšly později knižně ve svazku Paměť esejisty, vydalo je brněnské nakladatelství Atlantis v roce 2006.