Pavel Dobeš říká, že cílem každé cesty je cesta samotná

Známý folkový písničkář Pavel Dobeš je autorem stovek písní, vydal 12 alb. Jeho začátky jsou spojené s ostravskými bigbeatovými kapelami, se kterými hrál v 60. letech. Posléze se jeho zájem soustředil na country a folkovou hudbu (B-komplex, později Minimum), definitivní přechod k víceméně sólovému folku začal vystoupením na festivalu Folkový kolotoč v roce 1983, kde se představil s dnes téměř kultovními písněmi Jarmila, Blažek, Hrušky nebo Krtci.
Každý z hudebníků obvykle přiznává ovlivnění idoly svého dětství a puberty. U Pavla Dobeše to nejprve byli Beatles, později pak Rolling Stones. „Dodnes jsou pro mě Stones nejlepší kapelou na světě,“ řekl P. Dobeš. Většina hudebníků také často přiznává, že se k bigbítu propracovala z folku, z hraní na kytaru u táboráků. U P. Dobeše to ale bylo právě naopak. „Bigbíťáci mi totiž utekli, a to hlavně tím, že měli technické vybavení (zesilovače a elektrické kytary), na které já neměl. Tak jsem si koupil dřevěnou kytaru a začal se na ni sám učit hrát.“
Hudební kariéru jeho fanoušci, ale i P. Dobeš sám, dělí na „ostravskou“ a „českou“ („hradeckou“). Ač se narodil ve Frýdku – Místku a bydel s rodiči ve Frýdlantě nad Ostravicí, tak po 26 letech severní Moravu opustil a začal žít v Hradci Králové (v roce 1985). Původně chtěl ale do Německa. „Chtěl jsem emigrovat na Západ a skončil jsem na půli cesty, ve východních Čechách,“ dodává s úsměvem. Tam také napsal písničku Něco o lásce, která prý vypovídá, jak jinak, o jeho velké lásce a která také tato dvě období odděluje.

Pavel Dobeš|foto: Jan Sklenář

Trochu záhadný je počet děti Pavla Dobeše. Celkový počet nám nepřiznal. Co ale připustil je to, že si nepamatuje všechna jejich jména. „Mám hodně dětí. Některé, ty ostravské, jsou už dospělé a dnes jsme spíše kamarádi. Pak mám ty malé. Nejmenší má 3,5 let. Když je člověk mladý a má děti, tak mu jsou tak trochu „na obtíž“. Já chtěl zakládat kapelu a hrát. No, a když máte děti ve starším věku, tak si toho úplně jinak vážíte. Člověk to většinou vidí u lidí, kteří mají vnoučata. No, a já mám stejně staré děti i vnoučata. Tak si to užívám …“

P. Dobeš není jen písničkář, ale také autor již dvou knih. První, která vyšla v roce 1993, se jmenovala Něco o Americe. Před pár dny vyšla zcela nová s názvem Gibraltar. Popisuje „zpozdilou“ svatební cestu obou „novomanželů“ i s jejich pětiletým synem Jakubem. Kniha popisuje 8 000 kilometrů ujetých za 20 dní a je složená z běžných, každodenních zážitků. Vznikala jako cestovní deník a prozrazuje pocity a nálady všech „zúčastněných“. Popisuje ale také jednotlivé národy Evropy na západ a jihozápad od nás. Jediným pevně daným cílem je maják na Gibraltaru.
A proč maják? Vždy si totiž přál najít hotel, na jehož okna bude dopadat světlo z majáku, jak to kdysi viděl v jednom kresleném vtipu. Byl to ale problém. „Majáky jsou tak „nešťastně“ stavěné, že vám nedají světlo na pevninu. To je nasměrováno na moře. A tam zase nestojí žádný hotel,“ glosoval autor, který si prý zakládá také na tom, že každé slovo v knize je pravdivé a že se každá historka opravdu stala.
Cestopis ale překvapivě neobsahuje ani jednu fotografii. „Snažil jsem se vše popisovat tak barvitě, že snad není fotek potřeba. Manželka také říkala, že možná trochu moc odhaluji z našeho soukromí a nejen to. Na druhou stranu, máme demokracii a tak můžeme psát to, co si myslíme.“ P. Dobeš si je také jistý, že před rokem 1989 by tato „slova světlo světa nespatřila“.
Kniha obsahuje poselství Pavla Dobeše Cílem každé cesty je cesta samotná (i ke svobodě). Víc nám nechtěl prozradit … prý si máme Gibraltar přečíst sami.

Pavel Dobeš|foto: www.paveldobes.cz

Více si poslechněte v audiozáznamu rozhovoru s Vladimírem Krocem.