Pátek třináctého

13. únor 2015
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Pátek třináctého

Triskaidekafobie je chorobný strach z čísla třináct. Lidé, kteří tuto fobii mají, se obávají všeho, v čem je nějaká třináctka přítomná. Odmítají třeba bydlet v hotelovém pokoji s číslem třináct.

V některých hotelech se prý proto vůbec nevyskytuje pokoj s třináctkou na dveřích a někde jdou údajně tak daleko, že na číselníku ve výtahu následuje po dvanáctém patře rovnou čtrnácté.

Podle odborníků je v tom třináctka nevinně, jde o autosugesci. Přesto pověra o tom, že pátek třináctého je smolný den, má své historické kořeny. A ty vedou až k templářům.

Legenda o smolném pátku souvisí s templáři

Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu, nám známí jako templáři, byli jedním z největších a nejmocnějších křesťanských rytířských řádů středověku. Řád vznikl ve dvanáctém století během křižáckých výprav, aby chránil poutníky do Svaté země. Cesty se totiž tehdy hemžily lupiči i dravou zvěří.

Templáři byli velmi zbožní, jako symbol čistoty nosili bílé pláště s červeným křížem. Ačkoli skládali přísný slib chudoby, záhy shromáždili obrovský majetek. Stali se z nich významní evropští bankéři, vybudovali silnou nadnárodní armádu a jejich hrady stály po celé Evropě i Středním východě. Podle legend, které dodnes okouzlují spisovatele i filmaře, to byli strážcové Svatého grálu či Archy úmluvy.

Templář. Ilustrační foto

Řehole řádu byla velmi přísná. Templáři museli sdílet jednu misku ve dvojici s jiným řádovým bratrem, jíst v mlčenlivosti, činit každý pátek pokání, vstávat s rozbřeskem, dodržovat slib mravopočestnosti, nesměli se stýkat se ženami, ba ani pohlédnout jim do tváře. Zákaz se vztahoval i na matky a sestry. Měli se vyhýbat kejklířům, hercům a pěvcům, nosit krátce střižené vlasy, spát v košili a spodním prádle.

A jak vypadal rituál přijímání novice? Podle různých neověřených zpráv se obřad odehrával v hluboké noci. Nejprve musel novic slíbit pod trestem smrti mlčenlivost. Pak nahý u oltáře před démonem Bafometem přísahal věrnost řádu a políbil ceremoniáře, rovněž nahého, na ústa, pupek, zadek a penis.

Konec templářského řádu začal v pátek 13. října

Templářský řád postihl krutý konec – pod tlakem francouzského krále Filipa IV. Sličného ho rozprášil papež Klement V. A kdy k tomu došlo? Ráno v pátek 13. října 1307. Ten den začalo rozsáhlé zatýkání a od té doby se prý má za to, že pátek třináctého je nešťastný den.

Na pět tisíc templářů bylo uvězněno a jejich majetek zabaven ve prospěch krále. Byli obviněni z hereze, sodomie a dalších zločinů a mnozí z nich zlomeni útrpným právem vinu přiznali.

Po oficiálním zrušení řádu byl 18. března 1314 poslední velmistr řádu, francouzský šlechtic Jacques de Molay, odsouzen za kacířství a čarodějnictví k doživotnímu žaláři. Pokusil se obhájit, prohlásil řád za svatý a svá dřívější přiznání odvolal.

Výslech posledního velmistra templářů Jakuba De Molay

To inkvizitoři ovšem interpretovali jako jeho odpor k pokání. Bratr Humbert potom přinesl bronzový kříž, kde byl zobrazen Ukřižovaný, a nařídil velmistrovi zříci se Krista na kříži. Molay tak proti své vůli učinil. Ještě v ten den byl upálen v Paříži na ostrově Cité na Seině jako zatvrzelý kacíř.

Podle legendy Molay vyzval krále i papeže do roka a do dne k Božímu soudu (podobně jako Jan Sladký Kozina Lammingera). Netrvalo dlouho, kletba se začala plnit. Papež následoval velmistra na věčnost už za měsíc, král zhruba za půl roku.


Příspěvek zazněl v pořadu Slovo nad zlato, který vysílá Dvojka ve všední dny vždy v 10:40 dopoledne.

autoři: Jitka Škápíková , Helena Petáková , Dan Moravec
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Děsivá freska válečné krajiny, u které se nepřestávám smát.

Petr Gojda, slovesný dramaturg, Centrum výroby Českého rozhlasu

Osudy dobrého vojáka Švejka

Osudy dobrého vojáka Švejka KOMPLET

Koupit

Pro jedny šťastný blb a ignorant, pro druhé vychytralý šašek. Pro nadporučíka Lukáše boží dobytek. Pro jedny ikona totálního odcizení a nihilismu, pro jiné bojovník proti válce, pro další anti světec a antihrdina. Čte Oldřich Kaiser