Ovčáček i okřídlený pionýr. Sochař Marek Rejent spojuje současnost s tradicí

Marek Rejent se narodil v Poličce. Po absolvování střední uměleckoprůmyslové školy v Praze vystudoval vysokou školu uměleckoprůmyslovou v ateliéru sochařství u profesora Kurta Gebauera. Svou dílnu má v Záboří na okraji Proseče na Chrudimsku.

Řezbářství a umělecká výroba je ve vaší rodině tradice?
Jistě. V naší rodině je to tradice. Jak já si pamatuji, tak je to tradice předávaná od mého dědečka přes otce až ke mně. Je tedy celkem známo, že i praděd byl tvůrce dýmek.

Na vysoké škole jste studoval u emeritního profesora akademického sochaře Kurta Gebauera. Byl vaším velkým vzorem?
Asi se jím postupně stal během toho studia. Myslím, že jsme si na sebe nějak zvykli, že jsme se postupně začali chápat. Ono to totiž tehdy vzniklo tak, že jsem se dostal na vysokou školu v období po revoluci, kdy školy byly v nějakém pohybu, byly v posunu, takže de facto pan profesor Gebauer si mě nevybral, já jsem tam byl vybrán nějakým jiným způsobem v té revoluční době. My jsme se v tom ateliéru sešli. Obvykle to funguje tak, že si profesor studenty do ateliéru vybírá.

Vy jste vystavoval už za studií v roce 1996 v Galerii Pecka v Praze a výstava se jmenovala Ekliptika. Vzpomínáte si?
To bylo úplně na konci studia. Tehdy se ta věc vztahovala ke krajině, k pohybu člověka v krajině. Já jsem se to snažil udělat netradičním způsobem. K jednoduchým věcem se člověk dost těžko prokousává, musí hodně odebírat z těch myšlenek, odebírat z nápadů. To byl případ této výstavy, na které jsem se něco naučil a hodně jsem se na ni nadřel.

Expozice Muzea dýmek v Proseči|foto:Tereza Brázdová,Český rozhlas

Pojďme se teď zastavit v muzeu dýmek. Najdete ho na náměstí v Proseči, která byla dříve centrem dýmkařství v Čechách. Za první republiky se tam nacházelo dokonce 16 výroben dýmek. Dodnes tam sídlí jediná průmyslová továrna na výrobu dýmek v Česku. Byl to váš nápad?
To nebyl vyloženě můj nápad, nevyšlo to od mé osoby. Je to tak, že v Proseči byla taková pamětní síň, která byla předchůdcem toho muzea, zřejmě doba dospěla k tomu, že bylo potřeba, jak se na začátku 90. let začal rozvíjet turistický ruch, začaly tam vznikat cyklostezky, začali přijíždět lidi, bylo zjevné, že je jim potřeba něco nabídnout. S tehdejším starostou a skupinou dalších lidí jsme se postupně dobrali k tomu, že z pamětní síně uděláme muzeum, že to postavíme na těch dýmkách. To se víceméně povedlo a muzeum funguje. Teď se uvažuje o tom, že se zase půjde dál.

Čtěte také

Které dýmky by byly z vašeho úhlu pohledu nejcennější? Byla by to dýmka Schwarzenbergova?
Jeho dýmka je pro nás velmi cenná, je to věc, kterou jsme získali poměrně nedávno. Já si myslím, že nejcennější je pro nás ta sbírka jako celek. Domnívám se, že cenná je sbírka tím, že zahrnuje poměrně široké období a že ji vůbec máme. Považuji to za malý zázrak.

Najde se nějaká dýmka, o které můžete říct, že je vaše oblíbená?
Já má rád opravdu skoro všechny. Mezi všemi dýmkami, když jsem prohlížel, protože jsme je konzervovali, našel dýmku, která je unikátní na druhou, protože je dřevěná, ale není vyložená tím cínovým nebo olověným plechem, ale vyložená mořskou pěnou. Dýmky se vyráběly z mořské pěny.

Vytuněný pionýr|foto:Marek Rejent

Na začátku našeho povídání jsem naznačovala, že ve vašich sbírkách jsou figurky i současné doby, například Zeman a Ovčáček. Pochází z výstavy, která se jmenovala Hračky pro nehodné děti?
Ano, pochází z této výstavy.

Chápu správně, že to jsou vlastně hračky, se kterými si děti nehrají, ani pro ten účel nevznikly, ale mají být jakýmsi odrazem dnešní doby?
Je to tak. Myslím, že právě na tématu těchto hraček se tak trochu potkávají vlastně ty dva principy, a sice princip toho, že jsem studoval sochařství a že je to jakási dráha profesionálního umělce, ale zároveň je tam jistý základ nebo ovlivnění lidovou kulturou, proudem lidové tvorby. Já u hraček vycházím tvarově z toho, jak jsou zpracované, z hraček Vysočiny z Hlinecka, což je velmi tradiční věc. Já to posouvám v tom směru, že dneska už nechodí po ulici husaři, málokdo potká dámu, která stlouká máslo, posunul jsem v tom, že tam zobrazuji současné lidi, aby to získalo nějaký náboj, tak jsem si vybral skupiny, které z mého pohledu trochu tu společnost prezentují okrajově. Mám tam lidi, kteří se hlásí k nějakým extrémním názorům, různé bezdomovce, kteří také tvoří součást naší společnosti. Prezident Zeman se tam dostal před dvěma lety, protože každý politik je tak trochu okrajový jev společnosti. Tak jsem tam zařadil i tuto dvojici.

Na prosečském náměstí je i vaše kašna s kohoutem…
Prosečský znak je zajímavý tím, že jsou na něm dvě zvířata, je na něm kohout a ještě nad tím znakem jako taková přidaná záležitost je jelen. Protože by jelen a kohout byli na jednu kašnu už moc, zvlášť na tu naši malinkou, zvolil jsem motiv kohouta. On na tom znaku stojí na třech vyvýšeninách, takže i v té kašně stojí na takovém kopečku.

Alena Zárybnická s Markem Rejentem|foto:Zdeněk Novák,Český rozhlas

Více nejen o muzeu dýmek, jeho figurkách a další tvorbě si můžete poslechnout v záznamu pořadu.