Otakar Vávra

2. březen 2001

V době, kdy byl film u nás většinou v rukách tvůrců pologramotných, nebo v nejlepším případě lidí intuitivních, byl Otakara Vávra první, kdo se začal věnovat filmové profesi nejen vážně, ale i poučeně... Měl-li by tedy někdy někde stát nějaký český filmový památník, mělo by na něm být vytesáno jednoduchým písmem: Otakar Vávra se zasloužil o český film.

ivot filmového scenáristy a režiséra - filmaře ( v tom jediném a pravém slova smyslu) Otakara Vávry (28.2.1911) by sám byl sám námětem na silný filmový příběh o životě umělce v průběhu dvacátého století v této zemi během uplynulých devadesáti let. Popsat přesný portrét umělce a člověka není nikdy jednoduché a někdy jsou to i dvě naprosto odlišné masky jediné tváře - o to složitější bude jednou v podrobné monografii zachytit všechny důležité rysy v životě a díle scénáristy a režiséra Otakara Vávry. Bezesporu to byl výjimečný režisér v několika šťastných chvílích, kdy se jednou provždy zastavil čas naší filmové historie - rozhodně s filmy Cech panen kutnohorských, Šťastnou cestu, Krakatit, Romance pro křídlovku, Zlatá reneta nebo Kladivo na čarodějnice. Skvělý pedagog, jeden z otců moderní nové vlny šedesátých let v naší kinematografii, ale také muž pro každé počasí nebo snad Salieri českého filmu - režisér, který točil za každého režimu takovým způsobem, že si pokaždé vysloužil státní ocenění. Za každého počasí ale dokázal natočit filmy, na které se můžeme dívat i dnes a patří do zlatého fondu domácí filmové historie.

Život režiséra Otakara Vávry nabízí také mnohem závažnější, obecnější otázky po smyslu umělecké práce v období totality - bylo možné najít si vlastní cestu, a přitom si ani trochu nezadat, každý z nás má asi jiné hranice toho, co už ne a co bych ještě mohl, aniž bych se musel sám před sebou stydět. Ale nakonec nejsou tyto otázky navýsost soukromé? Otakar Vávra, tvůrce také filmové husitské trilogie, Dnů zrady nebo Temného slunce - odpovídá veřejně v duchu vlastní filosofie, se kterou ovšem nemusíme souhlasit: To jsem měl pořád sedět ve vězení, anebo nejlíp: nechat se popravit?

Když jsem svého času psal o Vítězslavu Nezvalovi, řekl jsem, že je pro mě slovo básník - titul - patří těm, kteří za ním stojí svým životem: neprodali svůj talent ani líbivosti čtenářů, ani mocným své doby. Je málo vyvolených, kteří by mohli soudit, protože sami nejlépe vědí, jak je to těžké zůstat věrný právě a jenom sám sobě. Věděl to Teige, Biebl, Zahradníček, Holan, věřím, že ten pocit byl do posledního dne přítomen i v myšlenkách Františka Halase. Vítězslav Nezval byl velký talent české a jistě i evropské poezie. Talent může být prodejný, básník tohle právo nemá. A v oblasti filmového umění to platí stejně. Otakara Vávra - byl básníkem v několika svých vrcholných filmech. Jak ale napsal jeden z našich předních filmových kritiků Jiří Cieslar: osobnost Otakara Vávry nelze odbýt jednoznačným soudem. Natočil příliš mnoho dobrých filmů a nikdy se nesnížil k přímočaře aktuální , bezelstněprimitivní podpoře režimu. Energií vůlí vnímat, vždy vyhovět a nikdy se neunavit je tedy Otakar Vávra svého druhu - úkaz. Genus přizpůsobivosti. Klasik.

ČRo 2 - Praha, Dobré jitro

Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.