Opice si platí za práci
Někdy můžeme slýchat úvahy o vrozené lidské dravosti nebo vzájemné soupeřivosti. Jako kdyby lidé vděčili za svůj evoluční úspěch právě těmto vlastnostem a jako kdyby nám právě tyto vlastnosti měly zajistit spokojenou budoucnost a prosperitu. Když se ale podíváme do přírody, zjistíme, že nedílnou součástí našeho života by měla být i vzájemná spolupráce. Nejnovější výzkumy života jihoamerických opic to znovu potvrdily.
Před výběhy jihoamerických malp postávají v zoologických zahradách davy návštěvníků, kteří jsou nadšení vynalézavostí těchto nevelkých opic. Jedním kouskem si ale malpy většinou svou dobrou pověst u publika pokazí.
Čas od času můžeme pozorovat, jak opice rozhazují po výběhu potravu. Zdánlivé plýtvání je součástí promyšleného plánu. Rozházené potravy si opice nevšímají. Zato poočku sledují páva, který obhlíží potravu z bezpečné výšky nad výběhem. Opice předstírají nezájem, i když se opeřenec snese na zem, aby hodoval na nalíčené návnadě. Ptáka ale nenápadně obklíčí a pak ho bleskurychlým výpadem usmrtí. Nádherný opeřenec je v mžiku rozerván na kusy. Malpy se před očima zděšených návštěvníků podělí o jeho maso a oddávají se hodům.
Malpy loví i ve volné přírodě. Lákají je například mláďata nosálů. V cestě za kořistí jim ale stojí matka odhodlaná bránit své potomky. Tlupa malp proto podnikne rafinovaný útok, při němž většina opic poutá pozornost nosálí samice. Pár "diverzantů" tak má volnou cestu k útoku na mláďata. I v tomto případě se úspěšní lovci podělí o maso s malpami, které na sebe lákaly pozornost nosálí matky.
Mezi opicemi pozorovali vědci spolupráci při lovu a dělení kořisti už jen u šimpanzů. Podobně se ale zcela jistě chovali i živočišní předchůdci člověka. Vědce proto spolupráce a dělení kořisti u malp velice zajímá.
O tom, že mají malpy spolupráci opravdu v krvi, se přesvědčili důmyslným pokusem. Položili vedle klece misku s ovocem, ke kterému se mohly opice dostat jen tak, že zdvihly podložku pod miskou s pomocí páky. To se malpy snadno naučily. Zvládly i úkol, kdy byly misky u dvou klecí položeny na těžké podložce, kterou dokázaly opice zdvihnout, jen když zatlačily na své páky spojeným úsilím.
Po této průpravě mohli vědci přistoupit k nejzajímavějšímu pokusu. Umístili dvě malpy do klecí oddělených přepážkou z pletiva s velkými oky a před klece postavili na podložku dvě misky. Podložka byla tak těžká, že ji opice dokázaly zdvihnout, jen když se opřely do svých pák současně. Odměnu v podobě kousků jablka ale obsahovala jen jedna miska. Malpy dobře viděly, které z nich kyne naděje na chutné sousto a která by se zdviháním podložky namáhala zbytečně. Jak se malpy zachovají?
Opice dlouho neváhaly. Společně zatlačily na páky, zdvihly podložku a jedna z opic si vybrala ze své misky potravu. Ani druhá ale nevyšla naprázdno. Úspěšnější malpa podala přes přepážku své pomocnici pár kousků jablka jako zaslouženou odměnu. Obrazně řečeno - zaplatila jí jablkem za odvedenou práci.
Malpy jsou jen vzdálenými příbuznými šimpanzů a lidí. Ke schopnosti spolupráce se propracovaly během evoluce úplně samy. To dokazuje, že v nepřehledných situacích, kdy spolu loví několik jedinců a výsledek jejich společného snažení nakonec spadne do klína jen jednomu z nich, je z vývojového hlediska výhodnější, aby se šťastlivec podělil o úlovek s ostatními a nepokoušel se přivlastnit si ho celý.
Nelze ale vyloučit, že k tomuto na první pohled nezištnému chování vedou malpy i poněkud sobecké pohnutky. Opice se může například dělit o jablko, aby si do budoucna zajistila spolupráci v situacích, kdy bude sama odkázána na pomoc druhých. Porce jablka by pak nebyla odměnou za vykonanou práci, ale jakýmsi úplatkem za budoucí pomoc.
Úspěšný šimpanzí lovec někdy neobdarovává největší porcí masa ty, kdo se nejvíce přičinili o zdar lovu, ale ty, kteří žebrají o sousto s největší neodbytností. Vědci proto šimpanze podezírají, že se někdy dělí o kořist, aby měli pokoj od neodbytných loudilů.
Přesto se asi nezmýlíme, když budeme obecnou platnost pravidla o výhodnosti spolupráce a dělby ulovené kořisti považovat za jeden z klíčových momentů zrodu lidstva. Lidská společnost nemůže existovat bez spolupráce. Oplácení dobra dobrem a zla zlem je odedávna základním pravidlem pro vztahy mezi lidmi. Je nedílnou součástí lidské morálky. Tato pravidla se učíme už v dětství. Vzpomeňme si, jak rádi jsmeposlouchali pohádku o Honzovi, který se rozdělil s kouzelným dědečkem o makovou buchtu a dostalo se mu ruky krásné princezny a půlky království k tomu. Z toho jsme měli stejnou radost, jako ze zjištění, že lakomí bratři, kteří se s dědečkem nerozdělili, vyšli naprázdno.
