Olga Havlová

Paní Olgu Havlovou jsem potkal jenom několikrát a byla to - bohužel - pokaždé pracovní setkání, taková, o kterých se říká, že jsou neformální. A v přítomnosti paní Olgy to platilo dvojnásob. Myslím si, že nic jí nebylo vzdálenější, nic jí na vysoké politice, kromě absolutní ztráty soukromí, nevadilo tolik jako všudypřítomné pokrytectví. Rád si vzpomínám např. na její, v politice opravdu nezvyklou otevřenost, s níž dokázala některým novinářům upřímně říct, co si o nich myslí a jak nesnáší, když ti, kteří prezidentovi tisknou ruku a vyjadřují mu upřímné sympatie, o něm už druhý den napíší něco docela jiného. Politik může být málokdy upřímný... Někdy by informace vyvolaly paniku, jindy by byly špatně využity, politik je nucen kolem skutečnosti kroužit... Neříkám, že je mi ono kroužení protivné - pouze není blízké mé povaze. Politická situace se neustále vyvíjí, člověk málokdy cítí, že cosi dokončil. Práce ve Výboru obsahuje toho dokončení mnohem více, cíl leží na dohled...

Olga Havlová nikdy nečekala, nepřipravovala se na to, že se stane manželkou prezidenta, a přece dokázala po Listopadu vrátit titulu první dáma republiky jeho dávnou ztracenou důstojnost, udělala to docela samozřejmě a lehce, tak, že přitom nemusela obětovat téměř nic ze své vlastní přirozenosti. Jak píše v pamětech herečka Vlasta Chramostová: Olga měla proletářský nos na lidi, a tak i v nové situaci měla stejný vztah k těm, kdo s ní sdíleli špatné časy. V čele Výboru dobré vůle se Olga Havlová stávala poslední nadějí pro lidi osamělé a trpící; na dopisech, které dostávala, mnohdy chyběla adresa a často bylo na obálce napsáno pouze její jméno (paní Olga - Hrad). Problémy českého zdravotnictví sledovala během celé práce Výboru dobré vůle od začátku v roce 1990. Když se krátce před smrtí velmi emotivně postavila na stranu lékařů, musela přijmout i nepochopení, kterého se jí dostalo.Když jsem řekla svůj názor na zdravotnictví, bylo to, jako bych mávla červeným hadrem, jenže já jsem v několika nemocnicích byla. A tak vím své...

Ráda se často a dlouho procházela lánskou oborou s kníračkou Ďulou, vidím ji z okna prezidentského salónku, kde jsme natáčeli Hovory v Lánech, na chvíli se otočila, aby se rozhlédla kolem sebe, ale jen na malou chvíli, než se Ďula velkým výskokem připomene, aby na ni panička náhodou nezapomněla. Potkal jsem je pak ještě jednou v pražské oboře Hvězda a paní Olga, jako pokaždé, měla nepříjemný pocit, že i na téhle soukromé procházce ji coby ženu prezidenta musí doprovázet jeho ochranka. Rozloučili jsme se krátce před vánocemi v roce 1995 ve vile manželů Havlových, paní Olga mě doprovázela ke dveřím a ještě jednou děkovala za všechna přání posluchačů rozhlasu, která jsem ji předal a tlumočil. Děkovala za upřímná slova podpory a útěchy v její nemoci. V duchu své vlastní životní filosofie vytrvala až do konce... Soucit druhých spíše zatěžuje. Všimla jsem si toho již dříve při práci ve Výboru dobré vůle. Když za vámi někdo přijde se svým trápením a začne plakat, vy nemůžete plakat s ním, vy mu musíte ukázat, jak z pláče ven. Takový je můj přístup k životu...

Vynikající beletristický životopis o paní Olze Havlové Člověk má dělat to, nač má sílu končí větou, která je společná mnoha vzpomínkám těch, kteří dodnes na Olgu Havlovou vzpomínají - říkají: Dobře se na ni myslí.

ČRo 2 - Praha, Dobré jitro