Od železa ke kávě. Jak v Karlově Huti vyhasla pec

11. duben 2022

Bývaly doby, kdy hutní výroba tvořila páteř československého těžkého průmyslu, byla chloubou socialistického hospodářství i zdrojem peněz za nemalé vývozy. S pádem bývalého režimu ale odbytiště ubývala a kouřící špinavé provozy se staly synonymem starých nehezkých časů. Slévárny, železárny, válcovny a další podobné provozy začaly postupně mizet – a s nimi i opravdové mistrovství fachmanů ze světa metalurgie.

„Je to všechno k pláči.“ Bělovlasý pán v prošívané bundě se odevzdaně rozhlíží po obrovské tovární hale ztemnělé vrstvou tmavě šedého prachu, do níž světlíky ve střeše pronikají jen slabé paprsky zimního slunce. „Pohřbila nás hospodářská krize… no a pak také nemoci.“

Inženýr Jiří Šimsa uvítal mě a mého parťáka s fotoaparátem Jiřího Vosičku v místech, kde se už ve 14. století vyrábělo železo a na sklonku 16. století tu stála první vysoká pec v Čechách. Tehdy se místu říkalo Karlova Huť, dnes je daleko známější jako Králův Dvůr u Berouna. „V době největší výroby, řekněme v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, tu naplno jela vysoká pec, válcovna za tepla, válcovna za studena, slévárna 1, slévárna 2,“ vrací se panu Šimsovi na chviličku jiskra. „Struska z vysoké pece se dodávala do cementárny za tratí a z toho se dělal struskocement. A tady nad námi se táhla hutní sládka od Králového Dvora až po berounské nádraží, tak tři kilometry dlouhá,“ ukazuje skrz zdi a plechové stěny haly k místům, kde jsem jako student průmyslovky skutečně ještě v roce 1985 fotil úzkorozchodné parní lokomotivy vyvážející vagonky plné strusky a popela.

Jiří Šimsa v bývalé slévárně Karlova Huť

Válce jako zvon

Na rovinu musím přiznat, že u zrodu téhle reportáže o královodvorské slévárně byl můj omyl, neznalost. Před deseti lety jsem o ní viděl skvělý dokument České televize z cyklu Zrezivělá krása nazvaný Hutě krále Karla, v němž inženýr Šimsa ještě energicky popisoval, jak závod ohrožený porevolučním úpadkem v poslední chvíli s kolegy koupili, a zachránili tak nejen kus průmyslové historie, ale i desítky pracovních míst pro dosavadní zaměstnance. Články o technickém unikátu, kde se postaru stále vyrábějí obří litinové válce, jsem četl ještě před třemi lety. Takže mě vůbec nenapadlo, že když Šimsovi do jeho společnosti KD Foundry na konci minulého roku zavolám se žádostí o reportáž, dostane se mi studené sprchy. „Klidně přijeďte. Jenže už asi tři roky se tu nic nevyrábí, slévárna skončila,“ slyšel jsem z telefonu.

Při výrobě válce musí nejprve zatuhnout největší průměr, zatímco nálitek uprostřed musí zůstat tekutý.
Jiří Šimsa

O pár týdnů později už tedy stojíme v jedné z pěti hal, které ještě před pár lety alespoň sporadicky ozařovala oranžová záře z odpichů, a teď už je tu jen zmíněná šeď a zimní chlad, který je snad ještě více cítit, když se člověk dívá na vyhaslé pece.

„Začalo to krizí roku 2008, ale pak jsme ještě vyráběli – sice málo, ale na udržení to stačilo,“ vypráví otevřeně Jiří Šimsa o postupném zániku svého malého hutnického impéria. „V roce 2019 se to ale zadrhlo úplně. Výroba je celkem složitá, na to nemůžete vzít lidi z ulice. Musí se neustále hlídat složení taveniny, vybírat přesně dané příměsi a materiály, kontrolovat teploty, upravuje se to na elektrických pecích,“ rozjíždí Šimsa odborný výklad. „Při výrobě válce musí nejprve zatuhnout ten největší průměr, zatímco nálitek uprostřed musí zůstat tekutý. U hotového výrobku jsou zase odlišné požadavky na čepy a na samotný válec.“

Když si uvědomí, že promlouvá k laikům, najde ještě lepší příměr. „Přirovnal bych to ke zvonařství. Ten tvar zvonu odlije každý trouba. Ale aby měl zvon patřičné vlastnosti a hlavně požadovaný zvuk, to už je umění a výsledek obrovských znalostí a zkušeností.“

Bývalé slévárna Karlova Huť

Ze slévárny pražírna

Když v KD Foundry došli k závěru, že firmička soustředěná na kusovou výrobu a čelící tvrdé konkurenci ze Západu i lacinějších koutů světa neobstojí, hledali prý ještě záchranu v oboru. Tak jako Šimsa a spol. krachující slévárnu koupili v roce 2002, chtěli i nyní výrobu a práci lidí udržet. Jenže nakonec žádná naděje nevyšla a prodejem, či spíše rozprodejem areálu byla pověřena realitní kancelář. Ve slévárně barevných kovů by tak snad měli experimentovat se svými konstrukčními nápady mladí doktorandi z ČVUT, část hal by měla být skladištěm, některé obráběcí stroje najdou druhý život jinde, jiné skončí ve šrotu.

 „A tady? Tady by snad měla být pražírna a sklad kávy,“ nadechuje se pan Šimsa mezi obrovskými soustruhy, na nichž se ještě před pár lety s přesností desetin milimetru dokončovaly mnohatunové válce ze sousední slévárny. Ze špinavé a hlučné fabriky, odkud se dělníci po pekelné práci chodili zchladit do nádražky plůtkem desítek, bude pražírna kávy pro pražské intelektuály? Už mám titulek reportáže!

Nakonec žádná naděje nevyšla a prodejem, či spíše rozprodejem areálu byla pověřena realitní kancelář...

Jiřímu Šimsovi táhne na osmdesátku, což připomene vždy, když vysvětluje, proč už nemá energii ani čas čekat na spasitele – třeba v podobě bohatých metalurgických podniků ze zahraničí. V padesátých letech se začal v Plzni učit kovomodelářem, už po roce ho ale poslali na průmyslovku – nejprve přímo v Plzni, pak na Kladno. „Tam mě předělali ze strojaře na huťaře. Pak jsem dělal rok valcíře na Huti Koněv, a tam jsem se v roce 1962 přihlásil jako příslušník dělnické třídy na vysokou.“

Poté co v roce 1968 na Vysoké škole báňské v Ostravě získal červený diplom inženýra, nastoupil sem, do Králova Dvora. A už odsud neodešel. „Celá fabrika tehdy měla asi pět a půl tisíce lidí. Když jsme tu ten náš malý kousek zavírali, bylo jich nějakých třicet.“

Pro fachmana, který setrval celý život v jednom oboru, je asi přerod železárny v pražírnu kávy víc než jen časopiseckým titulkem. Do duše mu nevidím, stejně tak do zákulisí porevolučních privatizačních procesů. Ale konec jeho „životního díla“ Jiřího Šimsu zjevně tíží. Vlastně jsem se ho zapomněl zeptat, co říká na paradox, že zánik jeho továrny naplňuje nadšením lidi z úplně jiného světa, než po celý život v hutích potkával.

Bývalá slévárna Karlova Huť

Fabrika: ráj filmařů

Kde jinde se dá tak pěkně ztvárnit peklo, než ve starých hutích, řekli si nejspíš čeští tvůrci pět let staré vánoční pohádky Nejlepší přítel. A nebyli zdaleka jediným štábem, který prostředí zčernalých trubek, obřích zrezivělých válců a licích forem tak oslovilo. „V posledních letech se tu toho natáčelo opravdu hodně,“ přerušuje Šimsa v další z pěti hal nový odborný výklad, tentokrát věnovaný ocelářským kokilám a čištění odlitých válců od písku. „Tuhle halu bylo nutné hodně vyklidit, protože kvůli té pohádce tu byly až do stropu knihovny s knihami hříchů,“ směje se hutní inženýr. „Tady bylo pódium, na kterém seděli čerti, tamhle se udělovaly odpustky. A tady seděl hlavní Lucifer, který vše krasopisně zapisoval brkem na ruční papír z Velkých Losin.“

Filmařské pronájmy se staly zatím posledním příjmem někdejšího průmyslového kolosu. Šimsa vzpomíná na Arnolda Schwarzeneggera nebo na jakousi soutěž, při níž tvůrci pořadu nechali obří odlévací jámu zasypat náklaďákem ledu a účinkující do mrazivé lázně poté skákali. „Nějakého černocha odsud musel odvézt vrtulník záchranky,“ přidává náš průvodce další historku z natáčení. „Filmaři nás prakticky drželi při životě,“ listuje palcem ve fotogalerii svého mobilu.

Filmařské pronájmy se staly zatím posledním příjmem někdejšího průmyslového kolosu.

S kolegou Jiřím pak asi čtyři hodiny můžeme úplně sami prolézat celou továrnu a fotografovat, co chceme. Dřevěné formy na odlitky, úzkorozchodné vozíky na strusku, indukční pece, všelijaké násypky, řetězy portálových jeřábů na přenášení hrubých válců k dalšímu opracování. A také smutné pohledy do soustružnické haly, kde po dělnících zůstaly v plechových skříňkách výrobní výkresy, nezbytné fotky nahotinek, politické vtípky raných devadesátých let i sluneční brýle a pozdrav od kolegy z dovolené na Slovensku.

Zkrátka přesně to, co láká urbexery. S Jirkou jsme jejich stopy obtisknuté v prachu našli i vysoko na jeřábnických ochozech, kam by dnes už nikdo jiný nechodil. Jen urbexeři – fotografové zaniklé lidské činnosti, opuštěných vil, nemocnic a továren, dokumentaristé zmaru, krásy zániku. Právě tak, Urbex.cz – Krása zániku, nazvala jednu ze dvou knih, na nichž se podílela, Katka Havlíková, jinak členka zahraniční redakce Českého rozhlasu. „Byla jsem i v té královodvorské huti, třikrát. Poprvé nezákonně, pak už ale se svolením,“ říká přední znalkyně urbexové scény v České republice.

Bývalá slévárna Karlova Huť

Urbexer nechodí dveřmi

Tajné proniknutí do opuštěného objektu bez vědomí majitele je přitom pro mnohé urbexery snad ještě důležitější než snímky, které tam při výsadku pořídí. Fotografka objasňuje i zajímavou souvislost mezi svým koníčkem a nedávnou pandemií. „Byl kvůli ní vyhlášen nouzový stav, takže se porušení zákona najednou začala posuzovat daleko přísněji, vždyť i za krádež několika housek byl kdosi odsouzen do vězení,“ vysvětluje urbexerka. „Ani normálně bych už nechtěla být jako pracovnice veřejnoprávního rozhlasu chycena při porušování zákona. V době protipandemických opatření jsem si proto dala úplnou pauzu.“

Jak je to tedy se snahou pronikat do fotografovaných a prozkoumávaných objektů radši „načerno“ než se svolením? „Správný urbexer by řekl, že pokud se někam nevniká bez povolení, ilegálně, tak to ztrácí hodnotu, že už to není skutečný urbex spojený s překonáváním překážek,“ přitaká Katka nad ibiškovou limonádou v rozhlasové kavárně. „Já osobně ale chodím ráda i legálně, vím pak, že na to mám čas, že se nemusím schovávat, a majitel mi pak třeba i poradí další objekty.“

Bývalá slévárna Karlova Huť

Jako by ji slyšel, vysvětluje svůj vztah k neohlášeným návštěvám své slévárny i Jiří Šimsa. „Zrovna o víkendu jich tu kolega načapal asi patnáct, vysadili vrata a rozptýlili se po všech halách. Volal mi to, tak jsem mu hned řekl – dej jim na mě číslo, ať mi zavolají, rád je do továrny na focení pustím úplně normálně dveřmi.“

I my jsme sem přišli dveřmi. A vyslechli jsme si díky tomu od Jiřího Šimsy příběh o zániku legendární továrny s roční produkcí desítek tisíc tun litinových výrobků. Příběh, který už je pro stovky rodin z Berounska i odjinud jen vzpomínkou na mládí nebo dědovým vyprávěním pro nic nechápající vnoučata. Ta si třeba jednou v pražské nóbl kavárně nad šálkem flat white přečtou jen nic neříkající banální nápis: Pražírna Králův Dvůr.

Spustit audio